V žilách dnešních Peruánců koluje krev slavného národa Inků i španělských dobyvatelů mocné incké říše. Tomu odpovídá jejich náboženství, které je zvláštní směsicí křesťanství a pohanství v tom dobrém slova smyslu. Z myslí Peruánců nevymizela dosud povinná úcta k přírodě, představované především Pachamamou – matkou země, duchy hor – apui i huacy – posvátnými místy a předměty. Mnoho úcty náleží také bývalému hlavnímu městu incké říše Cuzcu a jeho svatyním. Andští kněží a léčitelé zde dodnes provádějí řadu posvátných obřadů. Poslyšte, jak i mně se dostalo jednoho zasvěcení. Nejprve ale slovo úvodem.

Svaté město Cuzco

Inkové přišli do kotliny v lůně peruánských And ve 12. století. První Inka Manco Capac zde založil město Cuzco, které se mělo napříště stát metropolí jedné z největších a nejslavnějších říší předkolumbovské Ameriky – "zemí čtyř dílů světa" Tahuantinsuyo. Indiáni považovali toto město za pupek světa. V nadmořské výšce 3326 m bylo zbudováno na půdorysu představujícím posvátné zvíře, pumu, která je nositelkou síly. Třináct vládců se tu vystřídalo a každý vystavil svůj vlastní palác, který se po jeho smrti měl stát jeho chrámem.

Slavný vojevůdce, organizátor a vzdělanec Pachacuti Inka, korunovaný roku 1348, se zapsal do historie města především podnětem k výstavbě pevnosti Sacsayhuaman, která se stala jednou z největších staveb vytvořených člověkem. Sedmdesát tisíc dělníků ji budovalo z kamenných kvádrů o váze až tři sta tun po téměř osmdesát let. Přitom Inkové neměli tažná zvířata a nepoužívali kolo. Do dnešních dnů zůstává nezodpovězena otázka, jakým způsobem dopravovali materiál na stavbu. Vždyť některé kamenné bloky byly až devět metrů vysoké, pět metrů široké a čtyři metry silné. V řadě tří obranných zdí je umístěno několik lichoběžníkových bran, které se uzavíraly obrovskými balvany v případě ohrožení města. Avšak Sacsayhuaman byla nejen obrannou pevností, ale též obrovitým chrámem Slunce a sídlem incké vzdělanosti.

Poutní cesta zvaná Rámě pumy

Mohutná pevnost tyčící se nad městem se měla stát v posvátné geometrii Cuzca pyšně vztyčenou hlavou pumy. Cesta, která k ní vede, byla označena za Rámě pumy. Tudy přicházeli prostí poutníci, toužící po účasti na slavnostech konaných zejména ve významných astronomických dnech jarních a zimních slunovratů. Zatímco vládnoucí Inka byl nesen na zlatých nosítkách ve slavnostním průvodu. Ale i cesta konaná za všedních dnů byla a dodnes je pro domorodce posvátnou poutí a jakousi osobní slavností. Jednoho dne stoupám i já spolu se dvěma kamarády tou strmou ulicí. Asi uprostřed prudkého kopce přijdeme k místu, kde stával palác prvního Inky Manco Capaca. Dnes stojí na jeho základech s patrnými původními kamennými kvádry křesťanský kostel San Christobal.

Do nitra ztemnělé chrámové lodi nás zve kostelník Manuel. Na stěně visí obraz Krista statné postavy s vystouplými žilami, připomínající svým vzhledem ukřižovaného indiána, Panna Maria má zase podobu incké princezny, která přijala křesťanství. Hlavní relikvií je však dřevěný naturalisticky pojatý Kristus na kříži a k němu patřící malé Jezulátko. Nad jejich výbavou žasneme v sakristii. Ve velkých truhlách je uloženo 1200 vyšívaných rouch a šatiček, darů zbožných věřících. Oblékají se při slavnostních příležitostech spolu s některou ze dvanácti set paruk, zhotovených z pravých vlasů. Protože se blíží poledne, zve nás Manuel jako vzácné poutníky do věže kostela. Přesně ve dvanáct dostávám do rukou provaz a mohu rozeznít zvon nad městem, které v Andách dostalo přívlastek "svaté". Je to zvláštní pocit, mé srdce je v té chvíli naladěno na tón zvonu a zdá se mi, jako by s ním souznělo. O poctu zvonění se přirozeně dělím s kamarády. Na památku dostáváme od Manuela andský kříž s dvanácti hroty, odpovídajícími dvanácti symbolům inckého duchovního života.

Oko pumy vyzařuje energii

Po zdolání 350 výškových metrů ze samého středu Cuzca – náměstí Radosti, dnes nazývaného Plaza de Armas, které je pupkem pumy, se ocitáme na Sacsayhuaman v hlavě pumy. Hned první pohled bere člověku dech. Pohltí nás obrovské prostranství, kam se o slavnostech vejde až padesát tisíc lidí. A to dnešní podoba je jen asi 20 % původní rozlohy areálu. Tři mohutné zdi o délce tři sta šedesáti metrů, každá opatřená jednadvaceti vystupujícími kameny, připomínají čelisti se zuby posvátného zvířete. Na samém vrcholu stávaly kdysi tři strážní věže, které Španělé zbourali a dnes jsou po nich patrné jen základy. Dvě z nich měly čtvercový půdorys, jedna byla vystavěna jako kruhová stavba. Právě tato věž bývala za jasných nocí napuštěna vodou a inčtí učenci v ní podle odrazu hvězdné oblohy četli budoucnost. V pevnosti sídlila vojenská posádka chránící město, byla však také místem, kam přicházela duchovní elita národa, takzvaní amauti – matematici, astronomové, lékaři, znalci uzlového písma a hvězdopravci.

Kulatá věž byla pro Inky symbolickým okem pumy. Něco z její magické síly se dosud skrývá v jejím kruhovém půdorysu. Pamětliví této skutečnosti, vyhledáme v labyrintu rozvalin právě toto místo. Ostatně přicházejí sem ve skupinkách i domorodí poutníci. Chvíli postojí okouzleni velkolepým výhledem na svaté město jejich předků, pak svou pozornost zaměří k posvátnému kruhu. Každý jednotlivě vstupuje do samého středu, zavírá oči, rozpíná ruce a ústa pronášejí modlitbu. Je to místo, které nesmí vynechat ani žádné malé dítě, přicházející v doprovodu dospělých. I když se mu třeba nechce, rodiče ho do středu kruhu přímo dostrkají. Vždyť se zde přijímá energie přicházející z vesmíru.

Dávám se do hovoru s mužem, který tu očividně tráví delší dobu. Je to andský léčitel, přichází k oku pumy denně už pětatřicet let. Čerpá tak energii ke své činnosti ve prospěch nemocných, kteří nemají na to, aby se léčili u novodobých vysokoškolsky školených lékařů, anebo k nim jít prostě nechtějí.

Léčitelovy pomůcky jsou krystaly vzácných kamenů, zejména křišťálů, které zde "nabíjí". Má je položeny na kamenech, vyznačujících onen posvátný kruhový půdorys. Táži se, zda do jeho středu smím také vstoupit. Po svolení hrajeme zvláštní hru. Opakuji po svém novém učiteli španělsky čísla od jedné do sedmi a pak zase nazpátek od sedmi do jedné. Přitom vnímám jasnou ozvěnu svých slov hluboko v hrudní dutině, někde tam, kde sídlí čakra lidského srdce. Když pak v klidu postojím, cítím, jak mnou prochází síla, která mne pozvedá někam výš. Je to energie, která posiluje lidské vnímání i zdraví duše a těla.

Tajemství zlatého pokladu

Vyprávění o pozoruhodnostech pevnosti by nebylo úplné, kdybychom se nezmínili také o tajemném podzemí. Ke komplexu Sacsayhuaman náleží obrovský amfiteátr, obepínaný jednak pevností a jednak protější trachytovou skálou. Ústřední část skaliska je dokonale vyhlazena do podoby velkého kamenného trůnu. Zde sedával Syn slunce při slavnostech a odtud pozoroval své dílo, které nemělo na světě obdoby. Sem prý také přinášeli poddaní mumie zemřelých Inků, aby byli účastni všeobecné radosti a oslavám. Tři věže pevnosti byly s touto stranou spojeny podzemními chodbami. Složitý labyrint chodeb dosáhl až dolů k pupku pumy s dnešním náměstím Plaza de Armas, kde nedaleko stávala slavná Coricancha – Zlatý dvůr, plný pokladů. Ve Zlatém dvoře byl umístěn chrám Slunce, pokrytý sedmi sty zlatými deskami, z nichž každá vážila 2 kg. Rostla tu zlatá kukuřice, poletovali zlatí filigránští motýli, zlatí pastevci v životní velikosti pásli zlaté lamy. Vedle se pak nacházel chrám Měsíce, plný stříbra.

V době, kdy panovníkovi hrozilo nebezpečí, měl se i s rodinou uchýlit do bezpečí pevnosti. I když se španělskému dobyvateli Franciscu Pizarrovi podařilo v roce 1532 zajmout posledního inckého vládce Atahualpu a zmocnit se nesmírné kořisti, velká většina bohatství Inků zůstává dodnes ukryta neznámo kde. Mnozí hledači pokladů zkoumají právě bludiště chodeb pod Sacsayhuaman, kam prý Inkovi věrní včas uschovali zlatý poklad.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.