"Proč se tak cítím?" vyhrkla jednoho dne moje dcera. "Přece neprožívám žádnou tragédii!"

Věděla jsem, že deprese trápí stovky mladých lidí, jen těžko jsem se smiřovala s vědomím, že moje bystrá, krásná dospívající dcera je tolik nešťastná. Corrie bývala úžasně spokojené dítě. Jako miminko se zalykavě řehtala všem opičkám, které s ní rodina prováděla. V batolícím věku se neustále mazlila, a nejenom s rodiči, ale dokázala se přitulit ke každé paní v obchodě. I jako školačka byla přátelská a otevřená, i když mi neušlo, že má sklony k ustaranosti. A jak postupovala puberta, moje dcera byla stále vážnější a nešťastnější. S manželem jsme si však těžkou hlavu z toho nedělali. Koneckonců splín občas padne na většinu mládeže a my věřili, že svoje dítě dokážeme podržet. Ale čas ubíhal a Corriiny deprese se prohlubovaly. Toho dne, kdy mi položila svou zoufalou otázku, jsem se konečně vážně zamyslela. Moje dcera věčně pospávala i během dne, ze školy přicházela pobledlá únavou, denně ji bolela hlava a trpěla nechutenstvím. Donedávna patřila k vynikajícím studentům, ale teď nenosila ani průměrné hodnocení. Tak tyhle příznaky rodič asi nevyléčí pomazlením a slibem: "Brzy ti bude líp." Zavedla jsem dceru k lékaři, který nám po několika vyšetření vysvětlil, že dcera trpí nedostatkem serotoninu, důležitého neuropřenašeče v mozku. Předepsal Corrie antidepresiva a já se modlila, aby léky zabraly.

Mezitím se blížily Corriiny sedmnácté narozeniny. Dcera v sobě nenašla ani tolik zájmu a nadšení, aby si řekla, jaký dárek by jí udělal radost. S Johnem jsme věděli, že už roky touží po kočce; zatím jsme ji odbývali s tím, že už má Tobyho. Teď jsme však uznali, že desetiletý voříšek je spíš dobrosrdečný kamarád než zdroj smíchu a pobavení. K narozeninám tedy Corrie dostala krabičku s obrázkem kotěte a v ní našla kočičí hračku a misku na žrádlo pomalovanou dovádějícími myškami. Corrie si zřejmě nebyla jistá, jestli to myslíme vážně. Rozpačitě se pousmála: "Vy mi dáváte kočku?" Ale pak se kupodivu nemohla dočkat, aby už začala pátrání po vhodném kotěti. Měla přesnou představu, co chce: její teta Janet měla kočku britku Mícu a Corrie vždy obdivovala ten šedý kožíšek. Zamířili jsme do obchodu s domácími zvířaty. A tam se v kleci za výlohou rvalo se svými šedými sourozenci kotě, které jako by Míce vypadlo z oka. Za chvíli jsme se už vraceli domů a Corrie si na klíně držela krabici se šedou kuličkou, které zrovna minuly dva měsíce. Kotě tichounce tázavě mňoukalo a Corrie mu nadšeně vybírala jméno. Odmítla tatínkův návrh na Mícu a rozhodla se pro Kuličku. Kotě se vydalo na průzkum nového domova a velmi brzy začalo naší domácnosti vládnout. Lítalo z místnosti do místnosti jako střela, houpalo se na závěsech, spalo na posteli, budilo nás ještě za tmy a nutilo nás k hrám, honilo se za hračkami a přitom skákalo metr do výšky. A my rodiče spokojeně sledovali, jak se Corrie směje, jak si s kotětem hraje, jak se na něj těší při každém návratu ze školy. Stálá únava postupně odezněla, Corrie začala víc jíst a jevit zájem o věci kolem sebe. Naše společenská a mazlivá Kulička ji vytáhla z černých propastí deprese a svým dováděním a láskou jí nedovolila znovu sklouznout až na dno. Samozřejmě to všechno nebylo tak jednoduché, návaly smutku a zoufalství se Corrie vracely, ale už ne tak hluboké a rozhodně ne trvalé. Bolesti hlavy ustoupily a naše dcera se začala radovat ze života jako každý normální středoškolák. A já vím, že nejlepším lékem je láska oddané kočky, tiché předení a hebký hřejivý kožíšek, který zahání samotu a vyzařuje spokojenou důvěru.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.