Pogačnik pochopil, že jeho úkolem je snaha Ježíšovo slovo přeložit do podoby přiměřené duchu naší epochy. Studoval i evangelium podle Tomáše, nalezené v Nag Hammádi. Nepochyboval o jeho původnosti. Když se však naladil na první text a chtěl ho pojmout do svého srdce, prostoupil ho pocit hrůzy.

Autor cítil, jako by ho zaplavily vlny jakéhosi násilného činu, a chvěl se. Příčina nebyla v obsahu slov s podobenstvím o království Božím. Evangelium podle Tomáše patřilo totiž ke spisům zakázaným úřední církví, které byly v 6. století zničeny, údajně až na poslední exemplář. Ten byl uchován v hliněné nádobě v poušti, která byla v roce 1945 objevena jedním egyptským rolníkem. Důvodem perzekuce bylo hnutí gnosticizmu, čerpající mimo jiné z evangelia podle Tomáše. Zatímco se úřední církev organizovala do mocenské struktury Říše římské, byla v popředí gnosticizmu osobní cesta poznání. Strach gnostického hnutí, že bude vymýceno, se valil proti autorovi z náhodného textu. Pogačnik poprosil své vnitřní Já o radu, jak s tímto problémem zacházet. Vzápětí mu přišlo na mysl, že křesťanství se skládalo z různých proudů, aby připravovalo člověka na další stupeň jeho vývoje, a tyto proudy byly zřejmě uvedeny do pohybu samotnou silou Krista. Součástí byl i gnosticizmus, který měl za úkol pečovat o osobní svobodu a tvořivost. Jeho definitivním potlačením církví, která se bála ztráty autority, byla nebezpečně podkopána rovnováha v procesu formování Kristovy tradice. Převažoval pak aspekt společenství, institualizace a vytvoření náboženství. Tímto důsledkem trpí Kristova tradice dodnes, neboť se ztratil jedinečný subjektivní vztah k božství. "Co se dá nyní dělat?" ptá se autor a hned odpovídá, že je třeba oběma stranám odpustit. I gnostikové pochybili – mnozí neznali hlubší smysl tohoto hnutí a docházelo k excesům ohrožujícím integritu Kristova poselství. Je třeba odpustit i oficiální církvi, že nekřesťansky hrubým způsobem gnostické hnutí rozbila. Vždyť přece sám Ježíš radil Petrovi, že má odpustit svému bratru, který proti němu zhřešil, ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát. (Mt 18,21) Dále je třeba pracovat na posílení oslabené Kristovy tradice s posílením zájmu o individuální rozvíjení.

Rovnováha intelektu a citu

Autor se svému čtenáři dále přiznává, že svoji badatelskou činnost musel asi na tři měsíce přerušit a věnovat se své osobní proměně. Osvobodit se od podprahového ovládání svých myšlenek prostřednictvím intelektu. Síla intelektu musí být vyvážena citovou stránkou, aby se hlas duše stal prostřednictvím intuice slyšitelný. Je to úkol, s nímž se dnešní člověk musí nevyhnutelně potýkat, aby se ve svém vývoji dostal dál. Ježíš žil a působil v éře, která položila základy pro nadvládu intelektu typickou pro naši dobu. Tuto skutečnost si uvědomoval a zabýval se jí ve skupině podobenství, v nichž ve středu zájmu stojí postava dítěte. U Matouše můžeme např. číst tento výrok: "Jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského". (Mt 18.3.) Dítě symbolizuje sílu nesmrtelné duše, která s sebou branou zrození přináší základní vzor vývoje jednotlivce pro daný pozemský život a snaží se ho ukotvit ve vědomí dospívajícího člověka. V procesu dospívání však do popředí vstupuje síla vlastního rozumu na jedné straně a společenských norem na druhé straně. Hlas duše je tišší a tišší a nakonec se ztrácí v lomozu každodenních povinností, myšlenek a emocí člověka. Autor má svůj vlastní recept – jakmile cítí nadvládu intelektu, posadí se do ticha a vydá se do vlastního středu, aby se napojil na svůj vlastní pramen.

Cesta k vlastnímu prameni

Cesta zpět k dítěti je v jednom Ježíšově výroku z Tomášova evangelia zvlášť působivě popsaná jako cesta k vlastnímu prameni. Ježíš zde praví: "Starý muž ve svých dnech nebude váhat, aby se zeptal malého dítěte v sedmi dnech, kde je místo života – a bude žít. Neboť mnozí první se stanou posledními a stanou se jedním." (T log4) Pogačnik toto evangelium vysvětluje tak, že místo života lze ztotožnit se středem vlastního srdce. Skrze tento střed může člověk dosáhnout pramene věčného života. Oni "první", kteří se stanou "posledními", symbolizují myšlenkové vzory, které se u inteligentního člověka derou do popředí. Mají se dosadit na "poslední místo", aby bylo možno slyšet tichý hlas duše jako prazáklad naší bytosti. Výroky Ježíše, které varovaly před panstvím intelektu, byly většinou nepochopeny, jako by se Ježíš ve svém milosrdenství doslovně chtěl starat o práva dětí. Právě tak Ježíšův výrok: "Kdo by svedl k hříchu jednoho z těch nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny. (Mt 18.6) Pogačnik toto podobenství překládá takto: Kdo propadl panství intelektu, nemá hledat žádnou lineární cestu z tohoto dilematu. Jediné východisko spočívá v základní proměně – "potopení do mořské hlubiny". Voda a moře představují svět našich emocí, aby se vytvořila protiváha dominance intelektu.

Láska překonává všechny bariéry

Ve verši 10 Matoušova evangelia se také praví: "Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského otce." Obrazně je tím prý řečeno, že představuje-li dítě sílu lidské duše, očima duchovního Já pohlížíme neustále do tváře nebeského Otce. Jde tedy o překonání nadvlády intelektu, nikoli o potlačení rozumových sil, které jsou součástí naší individuality a svobody. To vše za účelem probuzení síly v člověku nadřazené rozumu – lásky. "Když z dvojího uděláte jedno a vnitřní připodobníte k vnějšímu, svrchní spodnímu, pak vejdete do království" (z Tomášova evangelia). To je možné dokázat jen milujícím postojem vůči tomu, s čím se člověk v životě setkává. Díky milujícímu postoji, vyvěrajícímu z duchovního jádra člověka, je možné každou situaci, kterou život přináší, prožívat v jejím harmonickém vevázání do všeobsažné celistvosti. Milující stav rozpouští uměle vytvořené myšlenkové přehrady a hranice vůči celistvosti. Život je pak navrácen do stavu, který Ježíš označoval "královstvím nebeským". Rozum, který předtím odděloval, hodnotil, začne tvůrčím způsobem zacházet se životem.

Takto krásně nám Pogačnik pomáhá objasnit Ježíšovu radu, aby byl člověk zároveň dítětem a myslel a jednal jako dospělý.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.