Proč se politika ústupků, dokonce i ve jménu křesťanské lásky, může pro manželství ukázat osudnou? Tak jako batolata a děti v pubertě útočí na autoritu svých rodičů jenom proto, aby si prověřily jejich se bejistotu a odvahu, manželé někdy dělají totéž. Stejně jako děti chtějí pocítit bezpečí láskyplné kázně, která stanoví, "kam až mohou zajít". V takto určených hranicích nacházejí bezpečné útočiště lidé všeho věku. Co se stane, když rodič selže v reakci na neustálé výzvy svého dítěte? Ztrácí u něho úctu. Dítě v tom případě začne mít jednak pocit, že rodič nemá nárok na jeho úctu, ale zároveň v jejich vzájemném vztahu vnímá i nedostatek lásky. Ryzí láska vyžaduje v okamžicích krize neoblomnost. U dospělých to platí úplně stejně.

Jak už bylo řečeno, i dospělí někdy zkoušejí jeden druhého ze stejného důvodu, z jakého kdysi jako děti útočili na své rodiče. Snad nevědomky tím kladou otázku: "Kolik máš odvahy a miluješ mě natolik, abys mě ochránil před hloupostmi, které chci udělat?" A v takovém okamžiku potřebují laskavou kázeň, která je při nutí vybrat si mezi dobrou a zlou alternativou. V žádném případě však nepotřebují tolerová ní nesprávného jednání, pochopení, omluvy, odstraňování poci tů viny a spoustu laskavé péče. Rozdávat v takové chvíli takovouto dusivou lásku znamená zvyšovat jejich nezodpovědnost a vyvolávat u nich neúctu k vaší osobě. Zbavujete tím manžel ství vzájemné zodpovědnosti.

Podívejme se na několik konkrétních příkladů. Představme si dospívajícího, který chodí domů naprosto omámený drogami. Čas od času prosedí celé dny ve svém pokoji, pojídá prášky a chátrá tělesně i duševně. Co mají v takové situaci dělat rodiče? Potřebuje tento adolescent pochopení a omlouvání jeho chování, čímž se míní, že se jeho rodiče ani slovem nezmíní o jeho problému? Nebo by mu měli rodiče vykládat, že způso bili jeho drogovou závislost množstvím svých chyb? Nebo bude nejlepší, když mu pomůžou vyřešit jeho život tím, že mu budou sami kupovat drogy? Samozřejmě že ne. Láska musí být ne ústupná! Pokud se s ním nemohou rozumně domluvit a přimět ho, aby vyhledal pomoc, měli by se snažit vyvolat takovou krizi, která zachrání syna před ním samým. Musí jakoukoli metodou, včetně bolestné konfrontace, zlomit navyklý kruh jeho jednání, který jejich syna ničí, a tím ho přimět, aby vyhledal odbornou pomoc. A co příklad manželky, jejíž muž je alkoholik? Měla by skrývat jeho opilost, lhát jeho šéfovi a skrývat tento problém před sousedy? Ne, to je ta nejhorší věc, kterou může oběť alkoholizmu provést. Nejlépe je postupovat tak, že tato žena vyvolá krizi, kdy celá situace vyvrcholí. Pak je možné se tímto problé mem zabývat a řešit ho.

Nevěru nelze tolerovat

Snad už je vám vše jasné. Nevěra je také závislost, která může zničit život tak rychle jako drogy nebo alkohol. Jakmile se muž nebo žena jednou chytí na háček sexuální žádostivosti, stanou se závislými na své touze po tělesné rozkoši. Takovému člověku je třeba předložit veškeré dostupné důvody, aby napravil své jednání – aby si udělal v životě pořádek. Kdekoli se totiž objeví sexuální přestupek, manželské soužití chřadne. To je nevyhnutelné. Proto také vliv, jímž manžel či manželka může svého partnera přitáhnout zpět ze šikmé plochy, rychle klesá. Kvůli tomu je v případech nevěry třeba vypálit salvu ze zbraní nejtěžšího kalibru, jakmile jen to je možné. Tím chceme říci, že včasná konfrontace je lepší než pomalé umírání citu. Možnost zachránit manželství už nikdy nebude tak velká jako po prvním prohřešku.

Rozhodnutí je plně na nevěrném partnerovi

Pouze tehdy, až bude na dně, bude schopen přijmout zodpovědnost za to, že se změní. Až uvidí, že všechno, co pro něj má nějakou cenu – domov, žena i dobré jméno – mu začíná proklouzávat mezi prsty, pouze tehdy se před ním jasně ukáže, mezi čím volí. Teprve když studna vyschne, zjistí, jak mu voda chybí. Rozhodnutí tedy leží na nevěrném partnerovi. Musí mu však být jasné, že obojí mít nemůže. Takhle to v žádném případě nemůže fungovat. A opravdu nejlepší věc, která se může stát kocourovi, jenž brousí po nocích venku, je ta, že se po své první eskapádě vrátí domů a je nucen čelit realitě. V rámci dozvuků své pošetilosti potřebuje okamžitě pocítit pl ný dopad svého hříchu. Měl by usednout v prázdné ložnici a za čít uvažovat: Co jsem to udělal? Kam jsem to pro všechno na světě šel a co jsem tam vyváděl? Zklamal jsem důvěru své krásné ženy, která vychovává mé děti, obětuje se mému štěstí, stará se o mě v nemoci a miluje mě víc, než jsem si kdy zasloužil. A co naproti tomu získala na oplátku ona? Jen sobeckého hulváta, který se za jejími zády plíží za jinou. Odpustí mi někdy? Odpustí mi děti? Odpustí mi Bůh? Odpustím si to někdy já sám?

Bylo by samozřejmě naivní předpokládat, že této kajícné lítosti lze dosáhnout nějak snadno. Může trvat měsíce, než nevěra vyjde najevo, a dokonce i když budete ve své lásce neústupní, jen zřídkakdy bývá taková konfrontace mezi manželi jednoduchou záležitostí. Každý se snaží blafovat, dochází k ostrým půtkám, v nichž se některé bitvy vyhrávají, ale jiné prohrávají. Může se jednat o krvavý souboj, i když jeho podtextem je láska. Uvědomte si, že zásadní manželský problém se obvykle týká úcty jednoho manžela k druhému, která se často vytváří právě v okamžicích konfrontace. Samozřejmě, že nedoporučujeme žádnému, aby v rozčilení začal svého partnera fackovat nebo mlátit pánví, ale pokud bude mít opouštěný partner odvahu postavit se za svou věc, může znovu získat část úcty, kterou ztratil. Je doporučeníhodné, aby se oběť, tj. ten, který se zoufale snaží manželství udržet, nikdy nepustil do vyvolání takovéto krize bez vedení objektivního, laskavého a milujícího přítele, který mu pomůže udržovat emocionální rovnováhu a kdykoli je telefonicky dostupný.

Syndrom "uvěznění v pasti"

Člověk, který cítí, že se v rodině dusí, může získat okamžitý pocit úlevy, když se jako jeho partner zařídíte podle výše uvedených rad. Tím, že mu ukážete určité hranice, za nimiž už nebudete jeho prohřešky tolerovat, mu dáte najevo svou sebeúctu a sebedůvěru. Je to zvláštní, ale mnohdy to přitáhne vašeho partnera zpět. Někteří obzvláště nedozrálí lidé musí bezpodmí nečně cítit, že v jejich vztahu existuje určitá výzva, jinak by v něm nebyli spokojeni. Takoví jedinci někdy dokonce potřebují uslyšet, jak už se nad jejich manželstvím zavírají dveře, a teprve pak se začnou snažit protáhnout se zpátky. "To je směšné!" řeknete. Samozřejmě. Máme na žití pouze jeden život, tak proč bychom ho trávili tím, že budeme zkoušet své milované a zjišťovat, co všechno vydrží. Nevím. Ale je fakt, že takoví jsme. Proč by jinak batole, pětileté dítě nebo mnozí dospívající schválně neposlouchali své rodiče, když k tomu ne mají jiný důvod než zkoušet, jak daleko mohou maminku a tatínka dotlačit? Stejný podnět otestovat meze svých nadřízených žene studenty, aby trápili své učitele, zaměstnance, aby provo kovali své zaměstnavatele, vojíny, aby neposlouchali důstojníky atd. A bohužel to také vede některé manžele k tomu, aby zkoušeli jeden druhého. Na všech úrovních je třeba na takové chování reagovat kázní a sebeúctou.

Krizová situace

Někdy je třeba, aby oklamaný partner odešel, aby podtrhl vážnost situace. Je to jeden ze způsobů, jak dovést věci až k jejich vyhrocení, avšak odchod z domova není krok, který člověk činí snadno. Může to být jediná metoda, kterou získáte pozornost toho druhého, ale je to zároveň i rozhodnutí, jež vyžaduje velkou osobní moudrost, obezřetnost a modlitbu. Uměle vyvozenou krizi musí především provázet naprostá změna postoje. Místo toho, abyste jakožto ublížená strana prosili, škemrali, lomili rukama a kňourali jako opuštěné štěně, musíte vypadat podivně klidní a sebejistí. Klíčovým slovem je tu sebedůvěra. Ta je nejdůležitější ze všeho. Vaše chování by mělo vyjadřovat: "Věřím si. Už se nebojím. Dovedu vše zvládnout, ať to stojí, co chce. Vím něco, o čem nechci mluvit. Naplňoval mě smutek, ale teď už mám pláč za sebou. Společně s Bohem mohu zvládnout všechno, co mi život postaví do cesty." Samozřejmě byste tyto pocity neměli vyjadřovat verbálně. Popravdě řečeno, čím méně budete mluvit o tom, co se vám honí v mysli, tím lépe. Vaše myšlenky se týkají pouze vás. Jednou z nejhorších chyb, kterých se dopouští oklamaný partner, když se vše začíná hroutit, je to, že příliš mluví. Jeho bezstarostný protějšek je nekomunikativní, vyhýbavý, podvádějící a tajnůst kářský. Neposadí se a nebude vysvětlovat své vnitřní pocity člověku, který tuto informaci zoufale potřebuje. Važte pečlivě svá slova. Je to, jako kdybyste se svým partnerem hráli karty, ale zatímco on by měl ruku s kartami schovanou pod stolem, vy byste mu dovolili, aby do vašich nahlížel. To dává nezávislému partnerovi víc informací, než by měl mít, zvlášť o trápení, které pociťujete. Nyní nastává čas, abyste se stali diskrétnějšími. Už byste mu neměli odhalovat každou svou myšlenku nebo plán (a už vůbec mu nedávat číst tuto knihu, ani o ní mluvit). V tomto období krize je zároveň důležité, abyste nedělali nic předvídatelného – nenavrhujte nic, co byste normálně navrhovali (myslete na to, že váš partner zná vaše poznámky a fráze). Vaším úkolem teď je přesvědčit toho druhého, že se mu řízení situace vymklo z rukou a že ho může zavést jiným směrem, než očekával. Stará pravidla už neplatí. Tato nová tajemnost je výhodná, protože jedním z důvodů, proč váš partner ztratil zájem o váš vzájemný vztah je to, že z něj vymizela "výzva", že se stal monotónním a rutinním. Proto od vás bude moudré, když celou skutečnost obrátíte vzhůru nohama.

Přes veškeré změny musíte ale dávat pozor, abyste partnerovi nepřestávali dávat najevo svou lásku. Nesnažte se ho zraňovat pomluvami ani trapnými pravdami. Netelefonujte jeho příbuzným s cílem podkopat u nich jeho pozici. Nezasévejte do mysli vašich dětí nenávist a nezapomínejte, že vaším úkolem je být neústupnými, ale také láskyplnými.

J. Dobson, Láska musí být neústupná, nakl. Návrat domů,

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.