Příkladem, vzorem i průvodcem člověka kráčejícího duchovní cestou jsou avataři. Podle Weinfurtera to jsou Boží vtělení, která se rodí na svět v čase, kdy je lidé nejvíce potřebují. Takovým avatarem byl Buddha Siddhártha, Krišna, Višnu a další.

Posledním vtělením byl Ježíš Kristus, který nám ukázal mystickou cestu, jakou by měl jít každý křesťan. Někteří avataři se rodí z panny přímým působením Ducha a mnozí jsou za svého pozemského života pronásledováni a usmrceni, aby poté vstali z mrtvých jako Ježíš Kristus nebo egyptský bůh Osiris.

Avatar obvykle přináší novou nauku, případně založí nové náboženství. Většina nauk uznává zákon reinkarnace, přičemž máme usilovat o dosažení stavu, v němž se člověk už nemusí dále vtělovat. V křesťanství byla reinkarnace uznávána až do čtvrtého století. Poté – podle Weinfurtera – byla tato teorie "zakryta nesprávným výkladem spásy." Odpadá "jakákoli představa karmy, jakož i představa vývoje až k onomu bodu, kdy se člověk stává sám Bohem, protože se jeho duše s Bohem naprosto spojila a splynula s ním. Proto tu není logika, jakou nacházíme v náboženských soustavách jiných, hlavně indické." Zákonu o převtělování učí i židovská kabala.

Spolu s reinkarnací zmizely i zmínky o dosažení osvobození již v tomto životě. Nikomu nepřekáží, že v bibli čteme o prorocích, jako byl Enoch nebo Eliáš, kteří již za svého života dosáhli spojení s Bohem. Jejich produchovnělá těla nakonec beze stopy zmizela – takový proces se úplně shoduje s tradicemi indických avatarů a mudrců.

Mystika ve svatých písmech Východu a Západu

Weinfurter se táže po vzniku svatých knih a odpovídá si, že je sepsali různí mistři inspirovaní Bohem. Za autory Starého Zákona uznává Mojžíše, Davida a proroky a za autory Nového Zákona žáky Ježíše Krista a jeho následovníky. Nezabývá se autory řeckých, římských a indických legend o bojích, hrdinech a duchovních velikánech, kteří kdysi skutečně žili. Domnívá se, že k těmto postavám je nutno mít zvláštní klíč, jinak by výklad byl scestný a nevýznamný. Míní zřejmě klíč mystický, protože jako další příklad uvádí Zjevení svatého Jana nebo zase mnohem mladší starogermánské legendy o Siegfriedovi či starofrancouzské o Parsifalovi. Více pozornosti věnuje indickým Védám. Tento název má stejný kořen jako česká slova "věda a věděti". Weinfurter se domnívá, že Védy jsou staré několik set tisíc let. Rozhodně jsou to nejstarší zachované spisy světa. Tento poklad existuje díky tomu, že Indové znali již tenkrát písmo a k pořizování záznamů užívali trvanlivý materiál na rozdíl od Egypťanů, kteří užívali palmové listy nebo papyrus podléhající zkáze. Přesto se zachovala egyptská Kniha mrtvých, jejíž stáří se odhaduje také na několik desítek tisíc let.

Z čínských spisů je nejdůležitější Tao te t´ing od mistra Lao-c' a knihy nauky Zarathustry. O tom je známo, že bylo silně ovlivněno Védami a naopak zase samo silně působilo na náboženství starožidovské a jeho prostřednictvím na tajnou nauku prvních křesťanů. Něco z něj převzali i předkřesťanští gnostikové, jejichž knihy Pistis Sophia a kniha Jeu jsou plné mystiky, ale bohužel místy jen málo srozumitelné.

Obdiv autora sklidili novoplatonikové, kteří žili již v době alexandrinské a jsou zástupci mystické filozofie, v níž "východní theosofie spolu s řeckou dialektikou zápasí s křesťanstvím." Uvádí se tu Plotinovy Eneády, v nichž se zcela jasně hovoří o tiché mystické koncentraci. Ze středověku uvádí Weinfurter celou řadu autorů, kteří se zabývali mystikou, za všechny aspoň známý Jakub Böhme, Jan Ruysbroeck, svatý Jan z Kříže, Tomáš Kampenský a další.

Obrat do nitra

Za nejdůležitější mystický axiom je pokládán příkaz "obrať myšlenky zvenku do nitra." Protože pro mnohé je tento pokyn příliš těžký, ne-li dokonce nesplnitelný, namítají, že důležitější je vnější kázeň našeho života a alespoň částečné odříkání. Ve skutečnosti ale naprosté soustředění do nitra je projevem maximální kázně a odříkání.

Cesta k Bohu podle Weinfurtera začíná i končí odvrácením od světa a koncentrací smyslů i myšlenek do božského středu. Je pravda, že i velcí duchové hledali zprvu Boha v přírodě nebo ve vesmíru. Příkladem jsou slova sv. Augustina: "Bloudě jako zaběhlá ovce hledal jsem tě, ó Pane, zatím kdy jsi prodléval ve mně! Namáhal jsem se hledati Tě zevně a Ty přece máš svoje sídlo ve mně, když po Tobě toužím, na Tebe myslím! Putoval jsem cestami a místy tohoto světa, abych Tě hledal, a nenalezl jsem Tě, poněvadž nadarmo jsem pátral po Něm, který přece byl v mém nitru." Jiným důkazem jsou slova sv. Tomáše: "Veliká slepota a nezměrná pošetilost vládne v těch, kteří nepřetržitě Boha hledají, ale stále po něm vzdychají a Boha denně v modlitbách volají, kdežto jsou sami živým chrámem božím, a jeho pravým obydlím, poněvadž v jejich duších je sídlo a trůn Nejvyššího, který tam stále přebývá." Samozřejmě, že nejčastěji nalezneme návod a doporučení k obrácení do nitra v indických Védách a Upanišádách. Weinfurter cituje dalšího svého oblíbence Patandžáliho, který bývá nazýván "otcem jógy" a který již v 1. kapitole své knihy "Výroky o józe" praví: "Jóga je potlačením změn myslícího principu." A jinde zase: "Jóga není nic jiného než zastavení myšlenek."

Existuje mnoho návodů vedoucích k zastavení myšlenek. Jedním z nich je opakování mantry, tj. Božího jména, nebo slov či písmen.

Slova a písmena jsou částí lidské řeči a ta zase je "prvním a posledním projevem Boha." To nás upomíná na počátek první kapitoly evangelia sv. Jana: "Na počátku bylo slovo a slovo bylo od Boha a Bůh byl slovo." Weinfurter je také příznivcem tzv. písemných cvičení. "Když člověk posílá do celého svého těla písmena, posílá tam božské síly, které nakonec způsobí rozpuštění a dokonce spálení všech nečistých elementů nalézajících se v člověku, a tak ho nakonec pronikne božské světlo a žák pozná své božství, jako kdyby se soustřeďoval na své mystické srdce."

Shodně s mnoha svými vzory se Weinfurter domnívá, že Duch boží v člověku setrvává v nehybnosti, ať konáme dobře, nebo špatně. Tuto představu nejlépe zobrazuje symbol kruhu s tečkou uprostřed. To je ovšem též odvěký znak slunce jako středu sluneční soustavy. Vnější kruh je vesmír a zevní svět člověk. Představíme-li si, že kruh se otáčí a uvnitř jsou další menší a menší kruhy, pohyb se zpomaluje čím blíže ke středu, až v něm bude úplný klid a nehybnost. To je obraz člověka zevního a vnitřního s nehybným božstvím uprostřed.

O koncentraci

Hojně citovaný Jakub Böhme zdůrazňuje nutnost prostoty. Učenost a sklon k intelektualizmu pokládá spíše za přítěž, která člověku brání v cestě. Zato trpělivost a vytrvalost jsou nepostradatelné, a když "tvoje vůle s veškerým rozumem jsou vloženy do Boha, že od Něho neupustí", … tu budeš "držeti Boha a prolomíš smrt a peklo a nebe a vstoupíš do chrámu Ježíše Krista přes obranu všech ďáblů." Takový boj čeká žáka, chce-li uspět v koncentraci, ale "po opakovaném úsilí je možno zastavit mysl tak dokonale, že stojí jako kamenný sloupec." O podobném zážitku mluví svatá Tereza, když nabádá člověka, aby se stáhl dovnitř jako želva. Kromě snahy, trpělivosti a dalších atributů je tu ještě něco, co nám může dát jen Bůh sám – je to milost. Jejím předpokladem je odevzdání, při němž člověk jako by zemřel vnitřně i zevně. Tomáš Kempenský o tom říká: "Učiň místo pro Krista a zabraň všem ostatním věcem vstup do svého srdce." A jinde: "Blažené je oko, které je zevním věcem uzavřeno a upírá se jenom dovnitř." Vedle svatých z Indie nebo okruhu křesťanství cituje Weinfurter i Plotina. Ten své vnitřní božství nazývá "tím pravým" podobně jako Lao-c', který je opět jmenuje Tao. Plotinus přirovnává pohled do nitra k pohledu do zrcadla. "Nám ale nemůže být nic oním zrcadlem než to pravé", které jakoby vystoupá z vlastního středu a "hledí do sama sebe." Autor Poutníka Cherubínského Angelus Silesius napsal: "Ten, který v sobě sám se Bohu soustřeďuje, již v čase ve věčný on Sabath jistě vpluje."

Závěrem ještě několik slov připisovaných indickému bohu Krišnovi: "Kdo uzavřel svoje brány, tj. svoje zevní smysly, kdo uzavřel svoji mysl do srdce, soustřeďuje svoje myšlenky a setrvává v klidu koncentrace, ten ať zemře kdykoli, vchází k nejvyššímu cíli, čili k Bohu."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2010.