S Frankiem jsem se seznámila toho dne, kdy jsem vstoupila jako nezkušená učitelská praktikantka do jeho šesté třídy. Srdce mi bilo až v krku a kolena se mi třásla. Dva roky předtím jsem vypomáhala v mateřské škole a rozhodla jsem se jít na pedagogickou fakultu. Frankie se nedal tak lehce přehlédnout. Seděl až vzadu, zakloněný na židli, s nohama na lavici. Šaty měl zašpiněné od bláta, což byl ve sněhem zapadlém kanadském Winnipegu, kde nikdo neviděl bláto už několik měsíců, hotový husarský kousek. Jeho vlasy pěkně dlouho nepřisly do styku s hřebenem a pohled v očích říkal: "Jen si zkus něco mě naučit!"

Jejich třídní měl studijní volno, protože dokončoval svou doktorskou práci. Žáci dostali na začátku každého týdne zadané studijní úkoly a pak byli posláni do knihovny, nebo odklizeni kamkoli jinam, kde nerušili, aby se věnovali "individuálnímu studiu". Třídní mi svěřil jednu skupinu, kterou mu jeho svědomí nedovolovalo ponechat o samotě – skupinu s nejhoršími výsledky v matematice. Byli to samí neposední kluci a matiku se toužili naučit asi stejně jako já skákat padákem. Frankie byl jedním z nich. Třídní mě informoval, že Frankieho jedinou povinností je ukázat se každý den ve škole. Na to, aby dostal plný počet bodů, stačilo, aby přišel do školy, i když pak celé vyučování proseděl s nohama na lavici a nic jiného nedělal.

Lámala jsem si hlavu, jaké matematické učivo by ty uličníky mohlo zaujmout. Napadlo mě, že bychom mohli probrat zlomky a procvičit je používáním kuchařských receptů. Vyzkoušeli jsme všechno od čokoládových sušenek po můj jediný vlastnoručně upečený bochník domácího chleba. Frankie neprojevoval sebemenší zájem až do chvíle, kdy jsem chlapcům slíbila, že všichni, kdo proberou učivo až do konce, se mnou půjdou na oběd k Mc Donaldovi. Tehdy se ozval a řekl, že nic takového nesmím podle školních předpisů udělat. Odpověděla jsem mu pevně, že nejenže smím, ale že to tak udělám. Každý den dával Frankie najevo víc zájmu. Počátkem druhého týdne mého dobrodružství s těmi kluky se udál zázrak. Frankie se objevil ve škole čistě vydrhnutý a ve vypraných šatech. Než uplynul třetí týden, vypočítali všichni hoši včetně Frankieho veškeré příklady a nadešel čas, abych splnila svůj slib. Kluci se přece tak pilně učili! Jakou ranou pro mě bylo, když mi bylo řečeno, že vedení školy praktikantce nedovolí, aby se žáky opustila budovu školy. Frankie měl přece jen pravdu. A ještě horší rána přišla, když jsem si přečetla posudek, jímž třídní ohodnotil mé pedagogické působení – byl nejhorší, jaký jsem za celý rok svého praktikování dostala. Celá zničená jsem se hochům pokorně omluvila za to, že nemohu splnit svůj slib, poděkovala jim za jejich úsilí a sbalila si věci. Toho odpoledne se ve škole konal svatovalentýnský taneční večírek pro všechny žáky šestých tříd. Seděla jsem s další praktikantkou na lavičce a vychutnávaly jsme poslední chvíle svého roku na druhém stupni, než nás pošlou zpátky do bezpečí prvního stupně. Konečně skončil ohlušující rokenrol a tělocvičnu zaplavily krásné tóny valčíku. Ze skupiny chlapců u zdi se oddělil Frankie a požádal mě o tanec. Kroužili jsme spolu jako jediní středem sálu a všechny zraky byly upřeny jen na nás. Když dozněly poslední tóny, podíval se mi Fankie zpříma do očí a řekl: "Dík, že jste změnila můj život." Určitě to nezpůsobily ty zlomky ani recepty. A už vůbec ne můj slib, že je vezmu na oběd. Když jsem nad tím přemýšlela, dospěla jsem k závěru, že tajemství oné změny bylo prostě to, že o něj někdo projevil zájem. Ale jestli jsem já změnila Frankieho život, pak on změnil můj zcela určitě. Přišla jsem na to, jak je v učitelství důležitý laskavý přístup, úcta k žákům a zájem o ně. Změnila jsem své studijní zaměření na speciální pedagogiku a strávila mnoho plodných let ve třídách v Kanadě i ve Spojených státech, kde jsem se snažila probudit k životu mnoho podobných žáků, jako byl Frankie. To já děkuji tobě, Frankie, že jsi změnil můj život!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.