Už od dávných časů varují moudří rádcové a velcí učitelé před nebezpečím, jež s sebou přináší lehkomyslné odsuzování druhých. Přesto se většina lidí této neřesti stále oddává. Nedokáží odlišit spravedlivou a opodstatněnou kritiku od primitivního odsuzování a nechápou, že svým jednáním způsobují nenapravitelné škody nejen tomu, koho odsuzují, ale především sami sobě.

Jedovaté semínko pomluvy žije velmi dlouho a zanechává stopy, které nelze zahladit, a to nejen v pozemské sféře, ale také v jemnohmotných dimenzích. Problematikou odsudků, jež zatemňují lidskou mysl, vydávají duši silám temnoty a brání člověku, aby nalezl svou cestu ke Světlu, se zabývá kniha Heleny Rerichové výstižně nazvaná "Karma odsuzujících".

I nespravedlivá kritika bývá prospěšná

Jsou lidé, kteří vše zkoumají velmi kritickým pohledem, aby jim neunikl ani jediný nedostatek. Velmi pečlivě dbají na to, aby objevili co nejvíce věcí, které neodpovídají jejich ideálu, a připsali je na vrub našich nedostatků. Touto činností jsou natolik zaměstnáni, že už jim nezbývá čas na to, aby se starali sami o sebe. Někdy je touha odsuzovat a ponižovat přivádí až k zuřivosti. Pokud nás druzí zahrnují nespravedlivou kritikou, nenechme se tím vyvést z rovnováhy. Zapomeňme na obvyklé vnímání toho, co je příjemné a co nepříjemné, co je užitečné a co škodlivé. Teprve pak budeme schopni vědomě nacházet cenné a užitečné prvky ve všem, co zdánlivě působí proti nám a co jsme ještě donedávna považovali za nepříjemné a ztrpčující život. I nespravedlivá kritika může být užitečná, pohlížíme-li na ni jako na lekci v poznávání podstaty člověka, což bývá velmi těžké. Lidé se totiž skvěle vycvičili v tom, jak skrývat svoji pravou povahu. Nic nám v tomto směru nepomůže tolik, jako nashromážděné životní zkušenosti. Bývají občas hořké, zato ale nesou sladké ovoce.

Trpělivou cestou lásky

Vychází-li kritika z lásky, starostlivosti a přátelství, může být přijata bezbolestně, ale aby mohl člověk kriticky hodnotit druhé, musí mít k tomu morální právo. Spravedlivá a zdravá kritika by měla člověka inspirovat k tomu, aby jednal lépe. Za takovou kritiku bychom měli být vděční, neboť nám pomůže zbavit se různých nedostatků a tím i zátěže, kterou s sebou nesou. Dokonce i kritika ze strany nepřátel nám může být užitečná, všímá-li si opravdu něčeho, co by podléhalo také spravedlivé kritice. Ani přátelská kritika však není mnohdy přijímána. V takovém případě je nejlepší nekritizovat, nýbrž své myšlenky formulovat pozitivně. Nejde rozhodně o schvalování nebo obhajování negativních jevů, ale o jejich překrytí tím, že vyzdvihneme jevy pozitivní. Vyzdvihování kladných věcí pozvedá vědomí na vyšší úroveň, kdy nedostatky toho či onoho jevu odsuzují samy sebe svou očividností. Proč například kritizovat, že je někdo hloupý mluvka, který druhé zbytečně okrádá o čas, je-li možné vyzdvihnout dokonalost stručné a jasné řeči, jež dokáže vyjádřit myšlenku několika přesnými slovy? Na tento postoj jistě nebude nikdo reagovat tím, že bude obhajovat mnohomluvnost a bezobsažné plácání, a onen mluvka bude zahanben jasným příkladem. Umění jednat s lidmi patří mezi nejtěžší. Je třeba je poučit a přitom nelze poukazovat na jejich nedostatky, neboť většina z nich se okamžitě urazí. Přesto je třeba mnohým z nich pomoci a popostrčit je kupředu. Cesta, jíž bychom se tímto směrem měli vydat, je cestou zkušenosti, trpělivosti a lásky.

A co sebekritika?

Náš soudce se skrývá uvnitř každého z nás. Jestliže to pochopíme, soudíme a káráme pak sami sebe. Ten, kdo to dokáže, už nepotřebuje cizí soudce. Musí ale soudit opravdu nesmlouvavě a nestranně, jako by soudil úplně neznámého člověka. Není přitom vůbec snadné naučit se takovému pohledu. Sebekritika je dobrá pouze tehdy, stimuluje-li nás k dalšímu rozvoji. Jinak je to jen sebetrýznění, které nemá žádný smysl, protože z nás vysává psychickou energii a vyčerpává nás, zatímco my potřebujeme postupovat stále dál. Nemá smysl, abychom sami o sobě pochybovali. Byli jsme vyzváni k cestě a vědomě po ní kráčíme. Dostáváme přitom znamení, je-li náš směr správný, nebo zdali jsme se ocitli na scestí. Přemýšlet o svých nedostatcích v procesu jejich překonávání bohatě postačí. Jinak se můžeme připojit k tomu velkému množství lidí, kteří nenávidí sami sebe a nevěří ve své síly. Mějme proto na paměti, že ať již se nacházíme na kterékoli cestě zla, vždy je možné obrátit se ke světlu. Neexistují nedostatky, jež by nebylo možné překonat.

Otrokem astrálního těla

Víra v sebe, schopnost bojovat se svými nedostatky a touha jít dál bývá mnohdy zatlačena do pozadí procesy probíhajícími v našem astrálním těle. Astrál – to je však pouze schránka, průvodce, nástroj ducha, nikoli duch sám. Jeho oblast se dotýká nižších sfér, bez kterých se rozšířené vědomí může plně obejít. Astrál musí být otrokem ducha, nikoli naopak. Přesto je často nižší ovládáno vyšším. Neexistuje horší otroctví. Astrál bývá nazýván tělem přání. Je to on, kdo touží, dychtí, závidí, vzrušuje a rozčiluje se, kdo je žádostivý, lstivý, ponižuje se a stále nenasytně žádá, co mu náleží. Uspokojit ho je prakticky nemožné – čím víc má, tím více žádá. K jeho zdánlivému uspokojení dojde vždy jen na malou chvíli, aby pak přání vzplála s novou neutuchající silou. Chcemeli vysvobodit ducha z pout veškerého otroctví, musíme jej nejprve zbavit tyranie astrálu. K čemu nám jsou jeho touhy, vzplanutí a svévole? Tato bouřící se karmická schránka musí být umlčena, neboť brání duchu v rozletu a přivádí nazmar veškeré jeho snažení. K čemu je člověku všechen boj o vnější svobodu, setrvává-li pod nadvládou své nízké schránky? K čemu je vnější svoboda alkoholikovi, narkomanovi, sadistovi? Astrál není Já. Astrál může padnout, jako už padl mnohokrát, ale nebude to znamenat pád vyššího Já. Tato schránka zemře, stejně jako zemře a rozpadne se lidské tělo. Je pouze dočasná podobně jako oděv, který nosíme. Při každém novém vtělení je nahrazena novou, čistší a dokonalejší schránkou. Je jakousi kuklou vyššího lidského Já, které je nutné překonat. A duch je motýl uzavřený v kukle. Dokud se jí nezbaví, nemůže létat…

Nenasytná saň sobectví

Astrál je baštou a ohniskem sobectví a veškeré jeho zájmy se týkají jen vlastní osoby. Škodolibost a sobecká radost jsou si velmi blízké. V hlase člověka, v jeho pohledu, gestech, pocitech – v tom všem se snaží projevit jeho astrální schránka. Každou emocí se vydáváme do područí astrálu. Stejně jako upír vysává svou oběť i tato saň sobectví vysává vyšší duchovní sílu, stahuje ji dolů a nutí ji, aby jí sloužila. Tato saň je velmi nenasytná a v tom je právě její slabina. Přestaneme-li jí dodávat myšlenky a emoce, ze kterých čerpá svoji sílu, umoříme ji hladem. Poddáme-li se však jejím rozmarům, ocitneme se pod nadvládou temnoty.

Astrál je dědictvím minulosti – ztotožnit se s ním znamená vydat sám sebe do područí všeho nízkého, co jsme dosud ze své podstaty neodstranili. Tendence k reflexivitě a automatizmu jsou nepřátelé duchovního rozvoje a musejí být úplně odstraněny. Lze je však přechodně využít k pohybu vpřed, jestliže jsou využívány účelně, tj. pokud nás ustálené návyky vedou k vytčenému cíli, např. návyk rozvážit nejprve každé slovo a pak je teprve vyslovit.

Ohnisko nežádoucích myšlenek

Při očišťování mysli je třeba pamatovat na to, že každá nežádoucí myšlenka, od níž bychom se měli osvobodit, je naopak nesmírně žádoucí pro astrál, který se s ní okamžitě spojí a s její pomocí rozezní struny svých přání a požitků, tj. začíná znovu žít. Astrální schránka a její život jsou však pro rozvinutého ducha již nepotřebné, je to krok zpátky, porážka v boji za svobodu. Proto je tak důležitá neustálá kontrola mysli, astrál je totiž ve svém boji o život velmi vytrvalý. Jakmile tento zkušený nepřítel zjistí, že byl odhalen a že s ním vedeme boj na život a na smrt, začne používat nejrůznější masky, pod nimiž se snaží ukrýt svoji pravou podstatu. Od něho pochází pokrytectví, přetvářka, farizejství i fanatizmus. Jakmile se něco uvnitř nás začne bouřit proti tomu, abychom pokračovali ve vyšší cestě, je třeba si uvědomit, že to nejsme my, ale náš odvěký nepřítel astrál – vývojový stupeň, který byl překonán, jenž dávno splnil svoji roli na cestě k vyšším průvodcům a který nyní již nepotřebujeme. Osobní světy našich předků, kteří dávno zemřeli, nejsou důležité pro evoluci ani pro vesmír. Naopak je pouze znečišťují a jsou jen zbytečným haraburdím, stejně jako staré obnošené šaty. Jen jasní duchové, kteří prožijí život v nadosobní úrovni, po sobě žádné takové smetí nezanechají.

Strach – zákeřný nepřítel

Prozkoumáme-li pozorně příčiny různých lidských prožitků, jako je nepokoj, vzrušení, nejistota a vůbec všechno, co zatěžuje vědomí, za vším nakonec objevíme šedivý stín strachu. Strach má mnoho tváří, jeho masky jsou leckdy velmi přesvědčivé a jen zkušený duch za nimi dokáže vidět tento stín, jenž je velmi dobře maskován: strach ze ztráty, z překážek a zkoušek, strach ze silnějších tohoto světa, strach z toho, co se může stát… Jelikož strach je velmi životaschopný, astrál ho využívá prakticky neustále a šikovně jej přikrývá různými zástěrkami, které s ním zdánlivě nemají nic společného. Pocity astrálu jsou navíc lehce přenosné. Jediný zbabělec může vnést paniku do celého vojska nebo proměnit diváky klidně sedící v divadle ve stádo divokých zvířat. Člověk se tak leckdy podobá jarmareční loutce, za jejíž provázky může kdokoli tahat svýma – často nečistýma – rukama. Jen tím, že si udržíme duchovní imunitu, uchráníme svoji celistvost a vnitřní rovnováhu.

Helena Rerichová, Karma odsuzujících, eugenika

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.