Jsem žena. A co?
-
Vytvořenostředa 5. srpen 2020 9:03
-
Autordr. Jarmila Gričová
-
Oblíbené916 Jsem žena. A co? /lektori-setkani/item/916-jsem-zena-a-co.htmlKlikněte pro přidání
Toto rozjímání píšu týden po volbách, které byly – jak známo – bouřlivé. Strany se předháněly ve slibech, všichni říkali, jak nám pod jejich vládou bude dobře. Vyloženě za srdce mě braly sliby komunistů, kteří vysvětlovali, že stačí, když to vezmou do ruky, a všichni doteď skučící zažijí opravdu krásné dny. Podle rudých mužů se měly mít skvěle zvláště nejrůznější menšiny, včetně žen, kterých si nynější režim neváží, zatímco oni – tedy soudruzi – pro ně měli pochopení.
Ponořila jsem se do vzpomínek na dobu, kdy jsem byla mladá, s dítkem, chodila do práce a to, že jsem občas koupila, co jsem chtěla, jsem brala jako malý zázrak. Nebudu mluvit o trapných ožíračkách, kterými se maskovala oslava Mezinárodního dne žen a k němuž mám proto dodnes hodně silnou averzi. Letos na ni doplatil chudák kolega astrolog, který mi – nic zlého netuše – poslal k MDŽ gratulaci. Vynadala jsem mu opravdu silným hlasem a on se jen divil, že mě jedna zpráva může tak rozhodit. S chutí jsem si vzpomněla na jednu kamarádku, která naletěla na řeči o tom, že moderní žena osmdesátých let má být nejen pracovitá, láskou vzorem všem matkám a půvabem důvodem k závisti všem milenkám, má vařit jako Savarin a dřít jako Sakmar (starší vědí, kdo to byl a těm mladším to vysvětlí), ale má mít také sportovního ducha, který ji naladí na společnou vlnu s jejím životním druhem.
V rámci pěstění tohoto sportovního ducha si zakoupila pobyt v lázních Poděbrady, který se honosil hrdým názvem "Víkend moderní ženy." Trval od pátku do nedělního podvečera a za tu srandu se platilo něco přes tisícovku. (V dobách, kdy průměrný čistý plat nebyl o moc vyšší než tisíce dva, to byl opravdu luxus). Kamarádka odjela a z víkendu místo domů jela rovnou ke mně. Totálně rozložená a naprosto deprimovaná. Po příjezdu je prý zvážili, těm normálním řekli, že jsou nechutně obézní, těm hubeným vytkli alespoň nadváhu. K večeři podali vařené zrní (luxusně servírované). Druhý den je proháněli po pláních, a když se patřičně uštvané ženy vrátily na základnu, čekala je tam beseda s lékařkou, která jim plasticky popsala všechny možné druhy gynekologických rakovin s tím, že na většinu se přijde pozdě a fatální konec je nevyhnutelný. Na veškeré dotazy prý odpovídala tak, jako by se bavila s frekventanty pomocné školy. Po další porci něčeho nechutného, nicméně zdravého, nastoupil vrchol večera – pan doktor Plzák, který byl v té době považován za odborníka v oboru partnerských vztahů (zlé huby sice měly pro tento jeho náhlý mediální vzestup vysvětlení, které bylo celkem i logické, ale protože to nemám ověřeno, psát to sem nebudu). S lehkým vtipem jim vysvětlil, že žena v ČSSR vydělává zhruba dvě třetiny toho, co muž a že s tím přes veškerou práci, inteligenci a nasazení nic nenadělá. V důsledku tohoto je nutné, aby se na muže dívala jako na živitele rodiny a svou chybějící třetinu doháněla prací v domácnosti. Když ji bude dělat dobře a s plným nasazením a když muže nebude obtěžovat prosbami o pomoc (o tom, že by muž mohl mít pochopení a některých prací v domácnosti se ujmout sám a bez říkání, nepadlo ani slovo), nebude jí utíkat do hospody. Pokud po něm ovšem bude chtít pomoc s domácností, s dětmi, podíl na jejich výchově (pan doktor byl autorem úžasného výroku, že do puberty velí dětem matka, po pubertě jí zbude jen dcera, zatímco velení synovi přebírá otec), pokud po něm bude chtít sex, který bude alespoň trochu ohleduplný k jejím potřebám (protože správný sex je podle pana doktora sice pravidelný, ale nenápaditý, rychlý a hlavně bez jakýchkoliv emocí), odsuzuje se k samotě. Od takové semetriky muž přece musí utéct do nejbližší hospody! Pokud tedy takto náročná a své role nevědomá žena své nároky neomezí, žene svého chotě buď do náruče nějaké jiné ženy, která pochopení mít bude, nebo do alkoholizmu, jímž posléze utrpí celá rozvinutá socialistická společnost. Ke své necti přiznám, že jsou chvíle, kdy empatií příliš nepřekypuji. Když kamarádka skončila vyčerpávající referát, sáhla jsem po "halúzkových kapkách" mého tatínka a nalila jí štědrou dávku jako lék, který nikdy nezklame. Pak jsem se jí zeptala, proč na takové akce vlastně leze a proč si za takovým majlant nekoupí raději něco na sebe. Odpověď nepadla, ale bylo to jasné. Šlo o skvělou holku, kterou všichni vychovávali v tom, že žena sice v práci jede jako motorová myš, ale když přijde domů, začne se se stejnou energií věnovat svému malému království, vaří, peče a smaží a ještě se dívá zbožňujícím pohledem po manželovi, který přijde z práce unavený a odpočívá. Vím, že i dnes jsou rodiny, které žijí stejně, ale dnes vám neštěstí takový přístup k životu nikdo nenutí jako normu. Můžete přiznat únavu, můžete přiznat, že vás domácnost neláká, a dokonce můžete nahlas říct, že vám vaše roztomilé děti občas lezou na nervy, aniž byste riskovaly obvinění z čarodějnictví.
Když jsem tedy poslouchala předvolební sliby a vzpomínky těch, kteří říkali, že dříve bylo lépe, není divu, že se mi otvírala kudla v kapse.
Píšu vám to proto, abyste nezapomněly na doby, kdy jsme sice byly podle Rudého práva hrdými budovatelkami socializmu, ale skutečnost byla naprosto jiná.
Na podzim nás čekají ještě jedny (někde dvoje) volby a podobné osvěžení paměti se bude hodit!
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.