Žijeme dar života, abychom si uvědomili, že naše hmotná těla v sobě nesou jas nebes. Nemáme žít stylem "po nás potopa". Máme se učit vidět dál - roztáhnout vnímání na věci minulé i budoucí, pomáhat vývoji lidstva.

Jsme tvůrci své životní reality. Můžeme za všechno, co nás potkává – i za to, co se nám nelíbí. Často však hledáme viníka mimo sebe. Říkáme: "Ten člověk je hrozný, jak se může takhle špatně chovat?" A nedochází nám, že ten námi odsouzený člověk jen reaguje na naše myšlenky. Celý svět se točí podle lidských myšlenek. Ale protože jsou malé a očima je nevidíme, tak si to vůbec neumíme představit. Neznáme příčiny současných dějů, nevíme, jaké myšlenkové vazby jim předcházely. Ale to nevadí, zprvu jsme takto ztraceni všichni. Doba však je nyní natolik příznivá, že můžeme postoupit se svým chápáním dál. Před časem se ke mně dostaly tzv. "vesmírné zákony", nápovědy k bezproblémovému fungování lidí na planetě Zemi. Do zcela nového světla staví jednotlivce i celou společnost, podle nich je možné zvládnout úplně všechno. Když ovšem budeme chtít. Zákony sdělují, jaká práva i povinnosti my lidé máme.

První čtyři vesmírné zákony zní:

• "Každý (dospělý svéprávný) člověk planety Země dostal svobodnou vůli, má právo si o sobě rozhodovat"
• "Zasahování do svobodného rozhodnutí druhého (které se týká jeho osoby) je porušováním vesmírného zákona. Nikdo z lidí na to nemá právo, nikdo z lidí nemá právo to dělat."… nedělá to ani Bůh. Podotýkám, že v našem popleteném světě se v podstatě neustále bráníme tlaku ostatních, kteří zasahují do našich práv, nebo druhým do jejich práv zasahujeme my.
• "Mám právo kdykoliv o sobě rozhodovat ano či ne. Kdokoliv má právo kdykoliv o sobě rozhodovat ano či ne."
• "Se svobodou jde ruku v ruce i pokora, takže platí: práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhého."

Vesmírných zákonů je celkem 13. Ale my lidé bohužel neumíme žít ani podle toho prvního.

Budeme vyhnáni z ráje?

Zatím jsme jako divocí psi: útočíme na sebe. Slabší jedinci zalézají do kouta, agresoři vítězí. Je z toho velký zmatek – doma mezi členy rodiny i mezi národy. Podkopali jsme pilíře řádného chování, pošlapali nejzákladnější principy smysluplného žití. Co s námi bude? To je otázka. Země není oddělená od ostatních obydlených planet. Hrubou hmotou, tou ano (planety jsou od sebe vzdálené, i lidská těla tvoří samostatné celky). Ale tím lidský svět nekončí. Vedle očima viditelné hmoty existuje i jemnohmotný svět myšlenek. A tím jsou všichni lidé propojeni. Zatím si dopad svým myšlenek nepřipouštíme, nerovnáme se do Řádu.

Stále to ještě nějak jde. Nečestnost vítězí, styl urvi, co můžeš a na ostatní se neohlížej je velice zažitý. Je nám v podstatě jedno, co bude zítra či za padesát let. Nestačí nám varování v podobě povodní a jiných přírodních katastrof či hospodářských krizí. Informace – o propojenosti všech lidí neviditelnou energií myšlenek, o návaznosti jednotlivých životů, o jejich hlubokém smyslu, o fantastických možnostech člověka – nám nikdo nepředával. Ve škole o tomto nepadlo ani slovo. Proč? Jsou to věci, které nejdou očima uvidět.

Týkají se toho, co je "za hmotou" – jde o myšlenkové pozadí věcí a dějů. A že už to bez pochopení hlubších souvislostí dál nepůjde? Ano, nepůjde, to vidíme každý. Krize v průmyslu, v oblastech financí i jinde zasahují celý svět. A nevíme, co s nimi. Ptáme se, kde vznikají a proč vůbec jsou. A jsme u jádra pudla. Počátek krize se netýká hmoty očima viditelné. Vše, co ke krizi vede, začíná v lidském myšlení… Ne až v bance či v konkrétním podniku, ale v myšlenkách lidí začíná problém celého lidstva. A my jsme sice bohatí a vlivní, ale duchovně nevyzrálí. Kam to takto dovedeme? Nejsme Adamové, kteří sami sebe vyhánějí z ráje?

Život je geniální a myšlení bolí

Po mnoha pokusech vyhnout se řádnosti žití bylo lidstvo vráceno na úplný počátek. Dál se nehneme, když se nevrátíme ke kořenům dobra či zla, když se nezamyslíme nad svými skutky z hloubky daleko větší, nežli jaká je běžná teď. Jsme skutečně jako Adamové v ráji, spíš už stojíme za branami ráje: oběma nohama v pekle. Jen poslední prst máme zachycený v brance nebeské, a jestli se nevzpamatujeme, brána se za námi zavře. Krize všeho druhu jsou pro nás důrazným varováním, že postaru se dál nehneme. Teď se však nabízí otázka, jestli vůbec něco lepšího, nežli co vidíme teď, skutečně chceme. A to je slovo do pranice. Protože vidět krizi, kritizovat ji, hněvat se na hloupé a zlé lidi kolem sebe, to je pokus o nápravu možný, ale neplatný. Nikdo druhý za nás život nevyřeší, v tom je naše situace geniální. Horší na ní je však to, že práce s krizí čeká na každého z nás osobně.

Krize začala uvnitř nás, jde o krizi osobnosti, kdy si musíme uvědomit svůj díl zodpovědnosti za to, co se děje. Kdybychom totiž jenom naříkali a nadávali, brána nebeská by se za námi zaklapla a zbylo by nám jen to peklo. Bohužel nám celou situaci ztěžuje fakt, že myšlení skutečně bolí. Vpouštění nových poznatků do sebe se bráníme zuby nehty. Jde o práci na sobě, o poznávání svých pomýlení, o přijetí svého dílu zodpovědnosti a není to skutečně snadné a navíc to vůbec není všechno.

Překonat své zažité myšlenkové vzorce, které se točí kolem jediné věci, a to jak udělat sebe šťastné, je úplný začátek. Když se nám toto povede, nic reálného to nevyřeší. Ale jedna výrazná změna přece jenom nastane: odvrátíme svůj pohled od pekla a pohlédneme do ráje. Adam v nás si uvědomí, co v životě chce, nebo pro začátek alespoň uvidí to, co skutečně nechce: skončit bledě. A svůj zrak otočí k ráji, k nebeské bráně, v níž má zakleslý prst, aby branka nezaklapla.

Smysl života

Když připustíme, že na světě nejde jen o hmotné statky, které hrabeme pod sebe ve snaze udělat sebe šťastné, a uznáme, že tu na světě musí jít o něco víc, je to dobrý začátek. Pak nesmíme povolit a musíme život hmotný a své myšlenky dávat do rovnováhy. Samozřejmě, že nejde o to opustit svůj byt, charitě věnovat své auto a jít bydlet pod most. K tomu skutečně nikoho nenabádám. Hmotných věcí si važme, děkujme za to, že je můžeme užívat. Ve světě však vládne nerovnováha myšlení, činů a hmoty. Jednoznačně jsme se převážili do postojů andělů vyhnaných z ráje: nevěříme už vůbec ničemu dobrému, děsí nás, co se ve světě děje, a celou situaci zachraňujeme tím, že si "užíváme ve hmotě". Opět opakuji: materiální vymoženosti nejsou špatné, hluboce si jich važme, ale nemějme je za svůj vrchol. Nad hmotnými statky je totiž ještě něco víc. A tím nadstandardem je: spolupodílení na věcech dobra, pochopení svého dílu zodpovědnosti na Zemi právě teď, v tomto životě, práce na šíření dobra podle svých možností. A to už je jiné kafe, to je život anděla usazeného v ráji, který možná neví všechno, leč netrápí se svou nedostatečností, dělá dobré věci nejenom pro sebe, ale i pro druhé lidi. A čím víc si dává do rovnováhy svůj život s tím, co se děje kolem, dochází mu, v čem je smysl života. Začíná být na Zemi co platný: nepřeceňuje se, aby se tlačil dopředu a hlásal, že jen on všechno ví. Ani se nepodceňuje, nežije ve stínu současných VIP, kam jsme pasovali hvězdy šoubyznysu, sportovce či bohaté miliardáře. S rozhodnutím, že tu na Zemi budeme co platní, se navracíme do ráje a děje se s námi absolutní změna: vedle hmoty si začínáme uvědomovat hodnoty nesrovnatelně vyšší a těmi jsou lidské myšlenky. Hvězda hodná obdivu, skutečný VIP člověk pak pro nás není člověk oplývající penězi, ale bohatý "duchem". A proč tak všichni nežijeme, proč nerozpoznáváme skutečné hodnoty a neplníme si život podstatnými záležitostmi, nesnažíme se za svůj život vystoupat po žebříku svého vývoje alespoň o pár příček výš? Proč se tolik točíme kolem hmotných statků? Protože vydělat hromadu peněz je snazší nežli si sáhnout do svědomí a odložit některou ze svých nedobrých vlastností a stát se lepším člověkem.

Začínáme od jednodušších věcí

Teď však možná nastal okamžik tak vypjatý, kdy už naše jednostrannost (hmotné zabezpečení sebe) i pohodlnost (nebaví mě zamýšlet se nad životem hlouběji) dosáhlo vrcholu a není kam jít. Jsme Adamem odvráceným od ráje visícím v nebeských vrátkách za poslední prst, naklánějícím se nad pekelnou propast plnou žhavých uhlíků.

Co uděláme? Budeme lamentovat nad hrůzami světa, lomit rukama a zoufat si, proč to nejde lépe? Anebo necháme nesmyslných uvažování a chytneme pevně život oběma rukama za správný konec? Nepřipusťte si myšlenku, že to nejde. Nabízím vám pohled na světové dění z opačné strany, nežli je běžné.

To, co žijeme, je postupný vývoj. Není to dobré, ani špatné (rozčleňování na dobré a špatné z vesmírného pohledu neexistuje, to jsme si vymysleli my lidé, abychom se v životě vyznali). Dění na planetě Zemi právě teď je. Je nějaké. Je takové, kam jsme teď došli. Je stejné, jací jsme my lidé. Co se děje celkově, to je věcí nás všech.

Každý z nás jsme svou duchovní úrovní někam došli, když z toho vypočítáme aritmetický průměr, vyjde nám z toho současné celosvětové dění. Nejde o vlivného politika, šéfa hospodářského koncernu, či teroristu. Jde o každého z nás osobně. Na všem, co probíhá, se částí sebe podílíme.

Neberme si svůj život tak osobně, srdceryvně, bolavě, niterně. Zkusme odkládat svoje negativní emoce a zažívat sebe komplexněji jako součást vesmírného dění. Vedle hmotného – očima viditelného těla – jsme shluk myšlenek. Co si myslíme, čemu věříme, co je nám vlastní, to se drží v blízkosti našeho těla: je to naše duchovní podstata – soubor našich osobních myšlenek.

Skutečně začínáme od Adama

Vnímáte, co se děje? Začínáme od úplného začátku, "od Adama". Někdo se nám snaží předat díl informací. Nedovedu vysvětlit, kde se informace obsažené v mých knihách berou. Začalo to v roce 1993 po kurzu, v němž jsme se učili meditovat. Byla jsem na tom hrozně po stránce zdravotní, vztahy jsem žila přímo šílené. Mohla jsem to vzdát a umřít, tak špatně se mi vedlo. Ale já jsem zmatkům a trápení řekla: "A dost!" Začala jsem s odpouštěním, vypouštěla jsem ze sebe bolavé energie, dělala jsem tím v sobě prostor pro záležitosti smysluplnější. Po určité době, když ve mně bylo místa pro nové věci dost, otevřela se nebesa a snesla se ke mně první nová sdělení. Zněla prostě: nekritizuj, nepomlouvej. A tak jsem k odpuštění přidala ještě zpytování svědomí, jak na tom s kritikou a pomluvami jsem. Nebylo to valné, kritizovala a pomlouvala jsem kde co. Viděla jsem to na sobě jako nepatřičné, tak jsem s tím postupně přestávala. Tím jsem si udělala zase místo pro sdělení nová. A tak to šlo stále. Čím víc jsem si v sobě dělala pořádek, tím větší objem podnětných informací přicházel. Tak jsem se dozvěděla i o vesmírných zákonech – námětech k řádnému fungování světa. Začínají nejtriviálnějším učivem – jsou "o Adamovi", který se odvrátí od propasti, nad kterou visel. Odkloní se od nesmyslů a pohlédne do nebeské brány. Vidí, že existuje něco lepšího nežli to, co dosud žil. Nevyhovuje mu být vně nebes, otevře branku a do dobrých věcí aktivně vstoupí. Ví, co k řádnému životu potřebuje. A nezůstane jen u poznatků, které by v sobě hromadil jako knihy v knihovně, řádné věci začne vlastním přičiněním uvádět do praxe, koná lépe nežli včera či před rokem. Jak víc a víc poznává sebe, dojde mu, že lidé kolem tu nejsou náhodou, a začne praktikovat dobré věci i ve vztahu k lidem.

Vesmírné zákony

Ty jsou o pohodovém fungování světa, o smysluplnosti pozemského bytí, které vychází z pochopení sebe, ze srovnání vnějšího (hrubohmotného světa) s vnitřním (jemnohmotným), ze začlenění jedince do společnosti tak, aby to tu na světě za něco stálo. Aby lidstvo nestálo nad propastí odvráceno od ráje, ale aktivně vstoupilo do budování věcí fakt dobrých. Abychom celou planetu Zemi posunuli ze stávající úrovně o stupínek výš, abychom zlepšili, co se dá. Třeba si to představte tak, že se blížíme k planetám tzv. vyšším, tu naši měníme na bezválečnou, víc pohodovou, dobrou pro jednotlivce i národy, vstřícnou ke zvířatům i k celé přírodě.

Vesmírné zákony nám nespadly do klína pro nic za nic, jsou nápovědou, jak to na Zemi vést, abychom neskončili za zdmi ráje v propadlišti dějin. Budeme je chtít slyšet? Pochopíme jejich potenciál? Baví nás vůbec dělat něco smysluplnějšího nežli dosud? To nevím. Zatím to vypadá, že nám to, co se děje, stačí a po něčem řádnějším nežli je to, co žijeme dosud, se začneme porozhlížet, až nám ještě víc poteče do bot. Jen aby už nebylo pozdě – v ekologii, v ekonomice, všude.

Ukázka z nově chystané knihy "Vesmírné zákony v praxi – Cesta ke svému životnímu poslání"

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.

www.cestastesti.cz