Nedávný telefonický hovor s jednou z mých přítelkyň mne přinutil usednout k písemnému přemítání nad současným stavem společnosti trochu jinak, z neobvyklého úhlu pohledu, o kterém se zatím tolik nepíše.

Zmíněná spřátelená žena se právě vrátila z konference, kde byli soustředěni lidé jistého duchovního směru. Vícedenní pobyt mezi sobě vědomostmi rovnými a stejnou filozofii vyznávajícími souputníky ji naplnil energií získanou hlavně z nadšení nad porozuměním, kterého se jí dostalo po přednesení dobře zpracovaného referátu podaného v barvách jejího duchovního oboru. Nic nemusela namáhavě vysvětlovat jako třeba doma, aby druzí pochopili pravdu, dle jejího názoru jen a jen jedinou možnou.

Není konference jako konference

O pár týdnů dříve se konala v jiném místě republiky jiná konference s přednášejícími jinak mentálně a duchovně založenými, řešícími však podobná témata. A zá pár týdnů se bude konat opět něco podobného o pár kilometrů dále, kde účastníci budou více emočně otevření, s bližším vztahem k přírodě a budou opět bádat o tom, jak v naší společnosti dále a lépe. Ovšem zase s trochu jinými pohledy. Také budou mezi sebou souznít, vytvoří nádherné voňavé energetické prostředí a těžko jim bude po návratu domů při pohledu na šedivou realitu zatím jásavými barvami neoblečených paneláků a na všední náladu ještě všednějšího nesouladně komunikujícího okolí. Uvědomění si různorodosti hladin smýšlení těch, kteří se považují za lepší jádro, co nesou myšlenou vztyčenou vlajku odpovědnosti za vedení k duchovnější, lépe prosperující transformované společnosti – snad již v nedaleké budoucnosti, navodilo u mne nejednu otázku.

Co se nám nabídlo po zbourání berlínské zdi a naší "sametové" je otevřenost, uvolnění všeho, co nutně muselo zůstat dříve skryté. Především hluboké příčiny všeho dobrého a zlého, což nastartovalo masivní množství lidí na cestu hledání vyššího smyslu života. Současně se však rozpustily zábrany a následné uvolnily nejrůznější emoce. Cesta hledajících vede přes probuzení i všeho v nás nedobrého, rozpoznání těchto kvalit, rozpuštění a puštění. Nová doba tedy přinesla nové problémy. Dříve, než se podaří u kritického množství lidí, nebo chcete-li duší, rozpustit stejně kritické množství těchto emocí, bude to víceméně stále dokola dokolečka bez výrazného posunu vpřed. A s tím je nutno počítat. Také není možné, aby všichni zráli stejně rychle. Spíše různě pomalu. Stejně tak není možné, aby všichni byli ve škole ve stejné třídě. Co se týče našich dítek, je nám to jasné, že učit se musí pomalu a postupně, v životě však nechceme správně chápat, že stejní prostě nemůžeme být, naše cesty jsou neuvěřitelně pestré z různých důvodů, jinak by se nemohly realizovat tak různorodé životní lekce.

Tedy se ptám

Mají – máme již na to, jsme tedy přiměřeně zralí, abychom výše popsanou různorodost pochopili a uměli se k ní co nejsprávněji postavit? Jsme sami, aspoň většina z nás, dostatečně očištění, uvědomělí a schopní zvládat své emoce, postupovat na zjemňování své duše, rozvíjet toleranci, hledat společného jmenovatele s těmi, kteří jsou na některou stranu o stupínek odlišnější? Dokud se nezmění člověk sám, ani skupinové aktivity nebudou bez všech nebezpečí, které na této úrovni hrozí – nesoulad, mocensko-vůdcovské a sektářské tendence. Nebouráme spoustu izmů, které jsme označili jako přežité, jen proto, abychom vybudovali nové, co pak naše děti pojmenují stejnou koncovkou a označí za stejně přežité?

Že lidé, kteří si říkají hledající, zvládají své emoce a jsou tolerantní ve vztahu k těm, co jsou aspoň o oktávu méně produchovnění, ještě neznamená, že stejně dobře zvládají vztah se spřízněnými, ne však plně souladnými dušemi. A také – vztah se sebou samotným. Je to zdánlivě paradox, ale bohužel pravdivý. Plno žabomyších válek a drobných neladných soupeřivých snah, prosazování právě svého, snad lepšího a vyššího duchovního pohledu i světonázoru je toho důkazem a brání plnohodnotnému vytvoření duchovních mostů se všemi stejně. Nejsou jen velké spory fundamentálního charakteru, nýbrž i ty malé, co jsou dlouhodobou, tedy chronickou překážkou na cestě k cíli.

Všechny cesty jsou správné, i ty zdánlivě chybující, jak je můžeme vidět u našich bratrů a sester na jejich dlouhé cestě k Domovu. Kdo víc ví, má jen větší zodpovědnost za sebe i za druhé, je nucen prokazovat větší toleranci a soucit než ti, kteří zůstali jen možná zdánlivě trochu pozadu. Zkoušky se nabízí ve všech oborech činnosti, na bitevním poli emocí i v mentálních činnostech. Až budou zvládnuty dobře tyto oblasti, pak možná bude dovoleno aspoň nahlédnout, jak to vypadá - tam Doma.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.