Mladší generaci pravděpodobně jméno Karla Weinfurtera neřekne už vůbec nic. Před 60 - 90 lety však patřil k nejznámějším spisovatelům a překladatelům v oblasti duchovní a zejména mystické literatury. Byl to právě on, kdo poskytl českému čtenáři pohled do světového vývoje mystiky a seznámil ho s velikány, jako byli Ramakrišna či Swami Vivekananda v Indii, nebo Tomáš Aquinský, Terezie z Aquily a Jakub Böhme v Evropě.

Mystik a svět

Podobně jako mistři Tomáš Kampenský nebo Ramakrišna klade Karel Weinfurter důraz na potřebu samoty. Není nutné přímo vstoupit do kláštera, stačí umět nalézt třeba i uprostřed dne chvíli samoty. Také doporučuje dopřát si jednou v roce pár dní, kdy by se myšlenky zabývaly jen Bohem a cvičeními intenzivní koncentrace. Nejlepší je prý jaro, kdy se příroda probouzí do nového života, ale samozřejmě i ostatní roční období mají své přednosti.

Začátečníkům se doporučuje, aby si v duchu představovali své oblíbené svaté nebo indické mistry, jejich slova a skutky. Nemají však myslet na osobu jako takovou, nýbrž na ducha, v němž mistři psali a konali. "Koukáte-li na sochu vytesanou z kamene, také nemyslíte na dláto a kladivo, které sochu vytvořily, nýbrž na sochaře, který ji vyňal z kamene, aby svou krásou povznášela diváka a byla mu k duchovnímu prospěchu."

Žák se učí vnitřnímu procítění. Mystické cítění je schopnost vnímat jemné, vnitřní dění, které se děje s pomocí Ducha. Semínko tohoto citu si přináší na svět každý člověk, ale není-li pěstováno, dříve či později zakrní, nebo dokonce zahyne. Jak tato schopnost pracuje, nelze přesně vysvětlit, ale lze ji nejspíš přirovnat k představivosti. A přece je tu velký rozdíl. Předměty vnitřního cítění si nesmíme představovat s jejich zevními atributy, milujeme lidi i věci jakoby zevnitř. Vnitřní vidění patří k duchovním darům některých lidí a ti, kdo jsou tímto jasnozřením nadáni, neměli by je zneužívat k pobavení druhých při tricích s kartami nebo jinými praktikami. Sem patří i dar diagnostikování chorob a i zde je třeba dbát velké opatrnosti i tehdy, je-li motivace čistá a prospěšná. Stoupání po žebříčku podobných schopností je dáno mnoha okolnostmi, samozřejmě především tím, co jsme si přinesli z minulých existencí, ale i vlivem rodiny a prostředí, v němž jsme vyrůstali. Stává se, že dítě je nadáno těmito schopnostmi, aniž by vůbec vědělo, co jsou to okultní zákony. Weinfurter uvádí jako příklad vlastní zkušenost, kdy jako školák telepaticky působil na profesory a dokázal ovlivnit nejen vhodný čas, kdy měl být vyvolán, ale i volbu látky, z níž byl zkoušen.

Vnitřní zrak lze pěstovat především koncentrací, soustřeďováním do nitra a modlitbou o milost. Pokud jde o tělesnou polohu, je dávána přednost poloze vleže před klasickým usednutím se zkříženýma nohama, a to proto, že vleže lze dosáhnout plné relaxace a uvolnění všech svalů. Jinak Weinfurter soudí, že mystické učení nelze sevřít do pevného systému, protože schopnosti žáků jsou zcela individuální a nepoměřitelné. "Středověcí mystičtí spisovatelé tvrdili, že každý žák patří do některého ze sedmi božích paprsků a podle toho se vyvinuje, a že podle toho je též každému určena zvláštní úloha", dokud nedojde spojení s Bohem.

Miluj svého bližního jako sebe sama

Láska k bližnímu podle doporučení v bibli je ovšem ideálem a bohužel často ten, kdo jí má plná ústa, je tomuto ideálu hodně daleko. "Pravá láska k bližnímu tak jako ke všem tvorům je možná jenom tomu, kdo se spojil s veškerenstvem, s Bohem. A toto lze dosáhnout pouze v samadhi. Předčasná snaha napravovat druhé je spíše škodlivá a svědčí o duchovní pýše." Měli bychom být též opatrní při volbě přátel, protože "i do střeženého ovčince se občas vloudí vlk." S nepřáteli se raději nemáme vůbec stýkat, jen jim přát to nejlepší, modlit se za ně a v první řadě jim odpouštět. Čtenář je též varován před pomlouváním či poukazováním na chyby druhých. Každý z nás má zajisté dost vlastních chyb a na jejich odstranění by se měl zaměřit. Máme si dát pozor, oháníme-li se myšlenkami velkých mistrů, je tu totiž nebezpečí zkreslení nebo mylného výkladu. Už vůbec se nemáme zabývat rozpory, které se u různých mistrů mohou objevit, může jít, a také zpravidla jde, o špatné pochopení nebo neporozumění. Škodlivé je též rozebírání a amatérské analyzování mystického učení, jímž se podporuje vnější rozumářství mystice nepřátelské. Je důležitá pokora, která je klíčem k úspěchu. "Jen když nám Pán dá svoji milost, staneme se něčím, ale ne z vlastní ceny, nýbrž jen z Jeho síly a moudrosti." Někdy se nám může zdát, že nenaplňujeme podmínku "dělat vše pro Boha", když vykonáváme běžné zaměstnání, jehož cílem je prospěch nějakého člověka. Měli bychom si uvědomit, že Božství je všude a v každém je činné za určitým cílem. Pokud tedy nepracujeme na něčem, co vysloveně škodí, jako je třeba výroba zbraní, jedů atd., vlastně zprostředkovaně pracujeme pro Boha. Podle Weinfurtera jsou tu nesčetné karmické nitky, které nás spojují s tolika lidmi, že si to ani neumíme představit. V nezměrném soukolí vesmíru jsme jen malým kolečkem, a tak ať konáme cokoli, "pracujeme podle božího plánu a jen naše zaslepení rodící se z hrubých smyslů nám dává klamnou představu, jako bychom pracovali pro sebe nebo pro někoho jiného."

Kde jsme Bohu nejblíže

Weinfurter rozhodně nikoho nenabádá k členství v církvi, ale ani neodrazuje od návštěvy chrámu, naopak uznává, že někdy se člověk v kostele může cítit povznesen a může zde nalézt lepší vnitřní naladění k mystickým cvičením. Domnívá se stejně jako například Ramakrišna, že "zevní náboženské obřady nemají cenu bez praktické cesty mystické."

Jedním z míst, kde býváme Bohu nejblíže, je příroda. "Všichni žijeme v srdci velké přírody, této dobročinné Matky, která je viditelným rouchem ženského Božství." Ať jde o nádherné východy či západy slunce, pestrostí barev hýřící květiny či zázračně různorodá zvířata, "ze všeho mluví jasnou řečí skryté božství. Vyvrcholením přírodních jevů je slunce jako projev božské velikosti, síly a lásky. Proto ve starověku mnohé národy se prostřednictvím slunce klaněly Stvořiteli. Za viditelným sluncem je spatřováno slunce duchovní, v němž "sídlí Ježíš Kristus a odtud řídí osudy celé naší sluneční soustavy. Tak jako hmotné Slunce dává celému našemu světu světlo a teplo, a také život, tak zase slunce duchovní vysílá na nás bez přestání obrovské proudy duchovních sil, které brzdí poklesnutí lidstva do úplné tmy duchovní i mravní." Weinfurter soudí, že vším, co se děje v přírodě, je člověk nabádán k rozmýšlení o nejvyšším duchu, který je jejím podkladem. "Nejvyšší moudrost Boží se jeví v celé přírodě od největšího k nejmenšímu." A již tato myšlenka, že Bůh je všude, vede vlastně logicky myslícího člověka k poslednímu a nejdůležitějšímu závěru, že Bůh je také člověk."

Ne co do úst vchází

Již mnoho bylo napsáno o tom, jaká strava člověku nejvíce prospívá. Weinfurter překvapí čtenáře tím, že nepřikazuje výhradně vegetariánskou potravu. Omezení masa je samozřejmě prospěšné, ale rozhodně se nevyžaduje vegetariánství od každého okultního žáka. Při požívání alkoholických nápojů doporučuje se též velká střídmost, ač není přikázáno nevzít do úst ani kapku. Vyloučeno je ovšem "byť i malé opíjení."Ještě více překvapuje tolerance dokonce i ke kouření, je-li ve velmi mírné míře, aby nebyl otravován vzduch okolí. V této souvislosti je uváděn příklad jednoho indického jogína, který každý večer žádal svého žáka o jednu cigaretu. Tento žák později vyprávěl, že jogín vysvětloval tuto žádost tak, že kdyby prý neměl ani tuto jedinou malinkou neřest, opustil by své hmotné tělo, což se nemělo stát, protože měl zde ještě nějaké úkoly. Podobně přistupuje Weinfurter i k sexu. Již v bibli je řečeno, že celibát není pro každého, i když na duchovní cestě je výhodou. V celoživotním celibátu žije tak jeden člověk z 10 miliónů. Za vzor bývají dáváni kněží i poustevníci, ale Weinfurter tu uvádí jako protipól mnoho světců a jogínů, kteří žili v manželství a měli rodiny. Tyto své úvahy končí Weinfurter takto: "…až do jistého stupně vývoje mystikovi přirozené sexuální styky neškodí, jestliže se mu nestaly náruživostí."

Doporučené vzory

Kromě již jmenovaného indického mistra Ramakrišny a Jakuba Böhma, oblíbil si i Vivekanandu, Brahmanandu a často cituje středověkého mistra Eckharta. Na vrcholu žebříčku světců a avatarů stojí Ježíš Kristus a za ním biblické postavy Starého i Nového zákona Mojžíš, Abraham, Šalamoun, Pavel z Tarsu a další. Zmiňuje se i o andělech, kteří se objevují tomu, u něhož se předpokládá čestný a produchovnělý život.

A ovšem také víra, která je základem všeho. "Víra je sloup, na kterém stojí celá nauka všech náboženství, a víra je kotva, která nás udrží v klidu, když zevní svět okolo nás začne zuřivě bouřit." Proto musíme denně prosit Boha a modlit se o tu víru, která "hory přenáší." Vhodná literatura je také velmi důležitá, protože častým studiem člověka srůstá s moudrostí mistrů, která se mu stává oporou a pomáhá při každém soužení.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.