Můj pes Jethro, rotvajler, byl vždycky mírný, něžný a dokonale vychovaný. Hned v okamžiku, kdy jsme se uviděli v psím útulku – tehdy mu bylo devět měsíců – až do dne, kdy zemřel, byly jasné dvě věci: že mezi námi dvěma existuje výjimečný, neopakovatelný vztah a že Jethro má zázračnou a soucitnou duši.

Jethro nikdy nepronásledoval jiná zvířata. Ze všeho nejraději se jen tak potloukal venku a pozoroval okolní svět. Byl dokonalý společník při mých výpravách do přírody.

Jednoho dne jsem seděla v domě a zaslechla jsem, jak se k venkovním dveřím blíží zvenčí Jethro. Nezakňučel jako obvykle, když chtěl, abych mu otevřela, čekal na mě nezvykle tiše. Vyhlédla jsem ven a všimla si, že v tlamě nese něco malého, chlupatého. Moje první reakce byla: Ach ne, zabil ptáčka! Když jsem otevřela dveře, položil mi k nohám maličkého králíčka prosáklého slinami a čilého až běda. Nenašla jsem na něm žádná zranění, byl to zkrátka uzlíček chlupů, který nutně potřeboval teplo, potravu a lásku. Domýšlela jsem si, že králíčkova matka se stala nejspíše obětí kojota, lišky nebo pumy, jež se čas od času dostala až k blízkosti mého domu.

Jethro ke mně vzhlédl velikánskýma očima, jako by čekal pochvalu. Samozřejmě se jí dočkal. Vypadal hrdý sám na sebe, ale sotva jsem králíčka zvedla do dlaně, Jethrova pýcha se změnila v starostlivost. Zkusil mi tvorečka zase sebrat, ovšem nepovedlo se mu to. S kňučením se mi táhl v patách, zatímco jsem hledala krabici, vystýlala ji a připravila krmení a vodu. Králičí batole jsem uložila do krabice, dala mu jméno Ušáček a zachumlala ho do látky. K čumáčku jsem mu položila jemně strouhanou mrkev a salát a tvoreček se udatně pokusil jíst.

Celou tu dobu Jethro stál vedle mě, hekal, slintal mi na rameno a sledoval každý můj pohyb. Zpočátku jsem si nebyla jistá, zda po Ušáčkovi nakonec nevyjede, nebo mu aspoň neukradne jídlo, ale on tam prostě jenom stál a fascinovaně se díval na chlupatou kuličku, která se seznamovala se svým novým domovem. Když jsem od krabice odcházela, zavolala jsem na Jethra, ale nehnul se ani o centimetr. Obvykle ke mně okamžitě přiklusal, zvlášť když jsem mu nabídla nějakou dobrotu, ale toho dne se od krabice nehnul ani na krok. Ubíhaly hodiny a my ho ničím nedokázali odlákat pryč. Držel u Ušáčka hlídku. Nakonec jsem Jethra musela odtáhnout na jeho pravidelnou večerní procházku. Po návratu se rovnou vrhl ke krabici, a dokonce vedle ní strávil celou noc. Uvěřila jsem Jethrovi, že Ušáčkovi neublíží, během následujících dvou týdnů, kdy nebylo jisté, zda králičí drobeček bez matky přežije, ho ani jedenkrát nevylekal. V podstatě Ušáčka adoptoval a dával bedlivý pozor, abychom mu neublížili a aby na něj byl hodný celý svět.

A pak nastal den, kdy jsem Ušáčka seznámila s přírodou. Jethro mě doprovodil k východní straně domu, a tak jsem králíčka vyndala z krabice. Dívali jsme se, jak tvoreček opatrně hupká k hranici dřeva. Byl ztělesněná ostražitost, všechny smysly zahlcené novými podněty – věci, zvuky, pachy, jež ho obklopovaly ze všech stran. Ušáček zůstal v hromadě dřeva zalezlý skoro hodinu, ale pak statečně vykročil do světa, aby zahájil život plně kvalifikovaného divokého králíka. Jethro zůstal sedět a sledoval výjev se zájmem filmového diváka. Nespouštěl z Ušáčka oči, ale současně se nepokoušel k němu přiblížit.

Ušáček se držel v blízkosti našeho domu celou řadu měsíců. Kdykoli jsem pustila Jethra z domu, okamžitě se rozběhl k místu, kde jsme králíčka vypustili. Tam potom naklonil hlavu do strany, poslouchal a čenichal a pátral po Ušáčkovi. Tohle trvalo zhruba šest měsíců. Stačilo zavolat "Ušáček!" a Jethro zakňučel a běžel ho hledat.

Nejsem si jistá, jak to s Ušáčkem dopadlo. Nejspíš dožil svůj život v lesích a polích nedaleko našeho domu. Od té doby jsme zahlédli či přímo odchovali řadu králíčků a zajíčků a Jethro se ke každému z nich choval s mateřskou něhou a starostlivostí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.