Když jsem se zeptala, co si pod tím pojmem představuje, řekl, že především věci, které mu zkomplikovaly život, ze kterých se snažil a stále snaží poučit, protože člověk se nikdy nepoučí dostatečně, ale o kterých dneska ví, že by se v životě měly vynechat.

A odtud se také odvíjel náš rozhovor. Čím si obvykle komplikujeme život a čeho bychom se měli vyvarovat?

Já bych spíš navázal na svou zkušenost. Už delší dobu se jak v úvahách, tak při vlastních vystoupeních, převážně se Štěpánem Rakem, dotýkám biblických textů. Jeden z nich, kdybych ho býval znal v tom pravém věku, by mě vyvaroval a převedl přes spoustu úskalí a samozřejmě chyb, kterých jsem se dopustil.

O jaký text se jedná?

Je z Ježíšova kázání na Hoře, v podstatě jednoduchý, v zásadě říká "Vaše slovo buď ano ano, ne ne. Co je nad to, to je od zlého." Většina našich životních komplikací vychází z toho, že se jím neumíme řídit.

Neumíme, nebo nesnažíme?

Víte, jeden můj starý přítel, kterého si velice vážím, Čechoameričan, který do Států odešel už za války, říká, že problém nás Čechů je právě v tom, že ve většině případů neumíme říct jasné ano, nebo jasné ne. Sám jsem se o tom trochu přesvědčil, když jsem byl s Komenským v Americe.

Tady musím zmínit, že projekt Vivat Comenius, ve kterém jste scénáristicky a interpretačně zpracoval až do té doby nezveřejněné Komenského texty, byl úspěšný. Ale vraťme se k vašemu příteli, co ještě říká?

Například, že pro Čechy je typický slovník – no jo, to jo, to jistě, ale víte možná, já si to musím..., slovník, který jak jsem si uvědomil, mám také. A že právě ten mě uvedl do některých životních nepříjemností. Kdyby byl člověk v pravou chvíli poučen, upozorněn na možnost říkat ano ano, ne ne, protože na všechny věci se dá takto odpovědět, byť někdy i za cenu jakési ztráty, vyvaroval by se mnoha nepříjemných situací. Možná, že by se s tím mělo začít už při výchově na školách, třeba si to jen zkoušet na modelových situacích.

Někdy odpovídáme vyhýbavě ve snaze neublížit, jenomže na druhou stranu odpověď existuje i v těchto kategoriích.

Asi máte pravdu, ale všude se to bere jinak. Například Japonci. Japonec vám neřekne ne. Zdvořilost mu to nedovolí. Ale často nahrazuje zápornou odpověď mlčením, nebo ji prostě zamluví. Samozřejmě, že to poněkud zjednodušuji, jde o jinou mentalitu.

Spíš bych to viděl v jiné filozofii, v jiné souvislosti. Vycházím z té zkušenosti křesťanské. Ale o východní filozofie se velice zajímám. Jenomže to bychom odběhli do úplně jiného tématu.

Ale to můžeme, proč ne? Jak vnímáte například buddhizmus?

Velice vstřícně a to, co mě ne brzdí, ale přece jen limituje, je vědomí, že jsme se narodili a že žijeme ve velké křesťanské tradici, že obohacení této tradice je vítáno, samozřejmě v mém vnitřním pojetí. Ale mám pocit, že bychom měli hledat, že bychom měli ještě víc hledat a nacházet, udržovat tradici, do níž jsme se zrodili my a naše kultura.

Říkáte, že vás zajímají i východní filozofie, čím vás oslovily?

Na to nemohu jednoznačně odpovědět, to je velké téma na jiné povídání, ale když to řeknu zjednodušeně – svou tolerantností.

Jednou, nevím už při jaké příležitosti, jste zmínil knihu Chalila Džibrana Prorok, kde se autor dotýká právě těchto věcí...

Ano, je to kniha velice zajímavá. Chalil Džibran se narodil v Libanonu, tvořil přibližně před sto lety, byl to veliký malíř a literát. Narodil se v křesťanské rodině, ale tam je křesťanství pojímáno trošku jinak, zase už je ovlivněno jinou filozofií, islámem. V té knize jsou podle mého soudu velice dobře zkumulovány dvě filozofie, křesťanská a filozofie islámu, právě proto, že její autor vycházel do jisté míry ze své zkušenosti.

A právě setkání s Džibránem mě přivedlo k jednomu projektu, na kterém jsem pracoval s režisérkou Hankou Kofránkovou, Františkem Derflerem a Janem Vlasákem. Nazvali jsme ho Putování za duší. V tom scénáři, který každý doplňoval, jsem se rozhodl přinést na téma láska k bližnímu svědectví ze všech dostupných náboženství – nebo řekněme filozofií.

Aby tam zazněl korán, Buddhovo učení, aby se tam ozvaly chasidské moudrosti, aby tam zaznělo křesťanství – katolictví, protestantství atd., s tím, že nebudeme uvádět autory, ani zdroje. Prostě, že všechno soustředíme do jednoho kadlubu, že to nabídneme jako takovou tu kvintesenci náboženského nebo filozofického moudra a že ho zasadíme na půdu kostela. Nezasadili, protože faráři, přestože se jim myšlenka líbila, nesouhlasili, aby v jejich svatostánku zaznělo něco jiného, než to, k čemu byl jejich kostel vysvěcen. Musím přiznat, že mě ta intolerance trochu naštvala, ale na druhou stranu to byl velmi silný impulz k tomu, abych začal v těchto filozofiích byť z pozice amatéra bádat. Zjistil jsem, že kořeny jsou totožné. To je moje osobní poznání. Ti, kdo do nich zasahují a uzpůsobují podle svých představ, jsou lidé a církve. Opět velice zjednodušeně řečeno.

Vy jste tolerantní?

No, já se o toleranci nesmírně snažím, takže kdybych měl odpovědět ano – ne, tak samozřejmě ano. V této kategorii.

Myslíte, že se jí dá naučit?

Nevím, jestli to slovo naučit je úplně přesné, ale mám pocit, že kdyby se o tom mluvilo, kdybychom uváděli příklady, nebo životní situace, tak bychom se poučili, protože lidé jsou poučitelní, pochopí smysl.

Člověk se většinou stává tolerantnější, když si nesnášenlivost zažije na vlastní kůži.

To je pravda. Když si projde peklem netolerantnosti od těch druhých. Pak teprve pochopí, ale také ne vždycky, že on sám nemá dělat druhým to, co by nechtěl, aby dělali jemu.

Máte dvě dcery, jste vůči nim tolerantní?

Vždycky jsem se snažil, zvlášť po smrti své ženy, proměňovat to záporné do kladu.

Pokud vím, vaše žena byla mistryní ve skoku do dálky.

Ano, Jarmila Nygrýnová, pak přijala moje jméno, byla evropskou mistryní ve skoku do dálky.

Dotkla jsem se vašeho soukromí, omlouvám se. Nezaměňujeme někdy toleranci s lhostejností?

Někdy si myslím, že ano.

Na druhou stranu, dovedeme pěkně odsuzovat. To pěkně myslím samozřejmě v uvozovkách.

I to je pravda. Možná, že bychom měli čerpat z Kristova kázání na Hoře, o kterém jsem se zmiňoval už na začátku – Nesuďte, abyste nebyli souzeni, protože jak soudíte, tak Bůh bude soudit vás, jakou měrou měříte, takovou naměří vám – stop citátu ne úplně přesného, ale smysl vystihuje.

Jenomže u nás převažují ateisté.

Já bych řekl, že tyto věci už ani nemusí souviset s vírou či nevírou, protože k tomuto biblickému výroku mohu přidat další a citovat Jana Amose Komenského, kterého pokládám i za svého učitele. Komenský říká: Je vlastností rozumnosti každého člověka zdržovat se úsudku před úplným poznáním věci a ještě mnohem více pak slov a činů. Což je vlastně doplňující k tomu biblickému textu.

Teď bych se ještě ráda vrátila k tomu ano – ne. Věříte na náhody?

Jak vidím, tak jsem si na sebe upletl bič. Takže, budu-li odpovídat v tomto duchu, tak nevěřím. Jsou věci, které mají přijít, nebo nám mají přinést poznání. Anebo i omyl, od kterého se můžeme odrazit dál. Ještě to malinko rozvedu.

Spoustu impulzů myšlenkových vlastně dostávám ze své práce, protože dokumenty, které jsou mi nabídnuty k namluvení, jsou ve většině případů, ne ve všech bohužel, nesmírně inspirativní, nesmírně zajímavé. Například téma ajurvéda. Namlouval jsem nejdelší dokument svého života, ještě s dvěma kolegy, o ajurvédských lékařích, kteří umějí vyléčit.

Teď nemluvím o úspěchu, či neúspěchu. Ten dokument natáčel štáb BBC, pobýval s nimi, studoval je, zaznamenával ty obrovské fronty lidí, čekajících na pomoc. Ani nechci rozvádět způsob léčby – třeba to, jak ajurvédský lékař uřízl z jistého stromu určitou větvičku, nebo odloupl kus kůry a dal ho nemocnému.

To všechno patří k posouzení odborníkům. Zaujal mě moment, samozřejmě kromě mnoha jiných, ale mluvím o té chvíli, kdy za ním šel lékař ze štábu BBC a zeptal se ho, kolik by stála léčba v případě, kdyby ji potřeboval. A teď je to podstatné, proč o tom mluvím. Ajurvédský lékař se úplně načepýřil a řekl: "Jakmile vstoupí do léčení peníze, naše moc by skončila. Můžeme přijmout jídlo, ale nikdy peníze. Tu moc léčit jsem dostal, to je moje životní poslání. A já léčím.To je celé tajemství." Tímto sdělením ajurvédského léčitele samozřejmě nepopírám právo našich lékařů na důstojné ohodnocení.

A jsme u peněz. Zkušenost s nimi je opravdu nepřenosná.

To je problém, který v tomto světě asi nevyluštíme. Ale co může každý z nás, je napravovat, uznat, přiznat svoje chyby a znovu se nadechnout do života.

Jenomže zlo se nedá zlikvidovat.

Ve své podstatně asi není zlikvidovatelné, ale je pacifikovatelné.

Asi máte pravdu, možná, že si o tom budeme povídat někdy příště.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 8/2010.