Ačkoli pro většinu z nás je duchovno více než prožívanou realitou, zůstává stále jen jednou z možných variant. Pro nové děti je to však hluboké uvědomění a porozumění vnitřnímu plánu věcí, spojení se Zdrojem, Bohem, pociťovanou vnitřní pravdou a hlavním principem.

A protože těchto dětí v posledních letech stále přibývá a všichni přirozeně toužíme poznat naši duchovní podstatu, může se nám zdát, že se s duchovními tématy a náboženskými obrazy doslova roztrhl pytel…

Dohoda s Bohem

Všechny národy a kultury přijaly určitou formu náboženství, jež pramení ze zážitků všudypřítomnosti vzbuzujících posvátnou úctu. K uchování zážitků zjevení božského si lidé vytvořili dogmata – doktríny, přesvědčení a zákony, jež umožnily hrstce vyvolených ovládat davy. Náboženství by mělo sloužit především k vzájemné ochraně a vedení a pro zdravý a spokojený život je stejně nezbytné jako světlo, voda a vzduch. Problémy se obvykle objeví až tehdy, když se lidé příliš drží dogmat a trvají na tom, že jejich víra je lepší, nebo dokonce nejlepší, a zapomenou na pramen moudrosti ve svém nitru, který je vede životem. "Žádný strom není takový blázen, aby mezi sebou nechal bojovat své větve", a to je přesně to, čím víra v nadřazenost musí zákonitě skončit. Všichni zjevovatelé božího řádu, ať už šamani, mudrci, mistři, duchovní nebo církevní hodnostáři, si již v dětském věku vyvinuli důvěrný vztah k Bohu, jenž později vyústil k osobnímu odevzdání. Každý z nás uzavírá s Bohem nějakou dohodu již jako dítě. Tento slib nebo úmluva významně utváří naše chování během dospívání i v dospělém věku a má vliv i na naše očekávání. Mnozí toto tvrzení určitě popřou a někteří si na to prostě nepamatují. Přesto tomu tak je. Zkusme chvíli pozorovat své děti…

Neobvyklé vzpomínky

Děti zažívají spoustu duchovních chvil již od narození, a jakmile jsou schopny o nich mluvit, začnou o nich vyprávět. Mluví o andělích, kteří je ochraňují, když jsou nemocné, nebo o "červeném mužíčkovi" (horečce), který přináší nemoc. Komunikují se zvířaty a vidí řeky téci vzduchem (proudění větru). Samy od sebe se modlí. Tančí a zpívají, protože mají radost ze života a protože vědí, že jsou dětmi Boha. Mnohé si pamatují na prenatální období, když ještě byly u maminky v bříšku, a dovedou popsat, co tehdy viděly a slyšely, čímž své rodiče uvádějí do nemalých rozpaků. Často si i pamatují detaily ze svých minulých životů, jako by se jejich duše dívala zpět a odvíjela svitky času (éterické "záznamy" příchodů a odchodů duše i procesu růstu a učení ve spirále tvoření). Mellisa Martinová vypráví o svém synovi: "Když mu byly čtyři roky, začal mi povídat o tom, jak žil na místě zvaném Austrálie. Podle mě do té doby o Austrálii nikdy neslyšel. Vyprávěl mi o tom, že byl otcem a staral se sám o dvě děti, o chlapce a děvče. Matka již zemřela. Žili ve vnitrozemí a děti zrovna dospívaly. Zemřel, když dospěly. Při vyprávění byl smutný a zdálo se, že je duchem hodně daleko. Zeptala jsem se, jestli mu ty děti chybí, a on odpověděl: ‚Ne, vím, že je zase uvidím.‘"

Tajný svět dětí

Existuje velmi mnoho podobných svědectví. Nezanedbatelné procento dětí dokáže popsat své narození nebo mluví o "děloze s vyhlídkou" (nejstarší vzpomínky obvykle sahají k sedmému měsíci nitroděložního vývoje). Některé děti také vyprávějí o své existenci v jiných světech nebo na jiných planetách, jako by existoval nějaký trvalý, univerzální život, nepřetržitý proud vědomí, z něhož při narození vystoupíme a po smrti se do něj zase vrátíme. Děti vnímají duchovní aspekty života a astrální sféry již odpradávna. A jedním z důvodů, proč o tom dnes tolik slýcháme, je prostě to, že tomu věnujeme větší pozornost. Učíme se naslouchat šepotu, hihňání a nesmělým hláskům nejmenších. Ze všech knih, které kdy byly na toto téma napsány, patří bezesporu mezi nejlepší "Tajný duchovní svět dětí" od Tobina Harta, Ph.D. Spolu se svou ženou Mary založili ChildSpirit Institute, který kromě každoroční konference o dětské spiritualitě organizuje také mnoho výzkumných a vzdělávacích projektů. Tuto knihu by si měl přečíst snad každý rodič nebo učitel, jak je důležitá.

Dveře do vesmíru

První polovina knihy je plná příběhů, která čtenáře jistojistě okouzlí a chytí za srdce, jako například příběh tříletého dítěte, které své matce řekne: "Vím všechno, co ty, mami." A jeho maminka musí připustit, že je to pravda. Druhá část se zaměřuje na rodičovskou výchovu, na to, co je a není vhodné, a nabízí různé techniky, cvičení a meditace. Tvoří tak užitečný zdroj ověřených rad a vhledů, jež na to, jak jsou prosté, přinášejí účinnou a tolik potřebnou pomoc jak rodičům čelícím vlastním duchovním problémům, tak i jejich dětem. Duchovnost je pro nás sice obrovským požehnáním, na druhé straně však s sebou často přináší smíšené pocity. Pootevřené dveře k tajemství vesmíru tak mohou být obojím: břemenem i požehnáním, díky němuž se pak máme tendenci cítit vyvolenými a lepšími než ostatní. Nalezení rovnováhy mezi nebem a zemí je výzvou v každém věku. A jak říká sám Hart: "Když budeme světu sloužit, začneme ho vnímat jinak, úplně se změní." Hluboká pravda ukrytá v této větě vyjadřuje význam zlomového období, které nyní prožíváme – mohl by to být zoufalý výkřik frustrovaného dospělého a stejně tak naléhavý požadavek největší revolty mladé generace v celé historii, mise za ukončení světa takového, jaký ho známe, a zrození nového světa mezi námi. Rodí se nová duchovnost, nová archa, nový žebříček hodnot, nové zjevení Boha a konečně se začínáme dívat na lidstvo jako na děti Boží. Co bylo tím "kváskem", který umožnil vykynutí "nového chleba"? – Touha po hlubším poznání Boha, po jeho vědomé realizaci, na osobní úrovni.

Bůh jsme my

Neale Donald Walsch mluví s Bohem již řadu let. Vzhledem k počtu lidí, kteří si jeho knihy zakoupili, lze říci, že jeho vhledy rozezněly struny v mnoha srdcích. V jedné ze svých posledních knih, "Bůh, na kterého čekáme", píše: "Každý aspekt lidské povahy se za uplynulá dvě tisíciletí ohromně rozvinul, až na jednu smutnou výjimku, kterou je teologie. To způsobuje, že velká spousta lidských bytostí vstupuje do jednadvacátého století s morálními, etickými a teologickými konstrukcemi prvního století či ještě staršími. Etická a morální dilemata, s nimiž budeme konfrontováni v tomto století, nemůžeme překonat, budeme-li se řídit starými idejemi…" Walsch přemýšlí stejným způsobem jako děti. Když se mladí lidé a mladí srdcem ohlédnou do minulosti a zaměří se na mesiáše, všimnou si opakujících se znaků a vzorců – modlení, kázání, učení, léčení, přátelství a společenství – a řeknou si: Vždyť to jsme my, my jsme také takoví! Jsme jako kostel! Neexistuje Bůh a my, Bůh není oddělený, Bůh je v nás, prostupuje nás, Bůh jsme my.

Toužíme po setkání s Bohem

Většina dětí narozených po roce 1982 miluje vědu, zvláště uvažující tímto způsobem: Jestliže věda dokázala, že vlnění a částice jsou jedno a to samé, znamená to, že Bůh je jak imanentní, tak transcendentní (poznatelný i nepoznatelný), vnitřní i vnější, klidný i vášnivý, Jediný a zároveň mnohočetný v Jednotě. Jejich logika je pro náboženskou teologii skutečnou výzvou; stejně tak jako znovuobjevené Knihy Tomášovy a ztracená evangelia, přehodnocující výklad Evangelia Marie z Magdaly, podle něhož byla jedním z Ježíšových žáků, a ne prostitutkou, dále odhalení, že sexuální zneužívání malých chlapců kněžími je dlouhotrvající praxe většiny náboženství, včetně buddhizmu, nebo uvědomění, že fundamentalističtí náboženští vůdci po celém světě drží své věřící pod kontrolou díky tomu, že odmítají uznat své omyly a pochybení páchané ve jménu Boha. Lidstvo však touží po znovunalezení kontaktu s Bohem a již dochází k významným změnám. Jsme k nim doslova tlačeni – našimi instinkty, naším zdravím, naší duší. A nové děti budou tento tlak postupem času stále více zesilovat. V následujících řádcích si přiblížíme alespoň několik málo z nejnovějších trendů, cvičení a podpůrných prostředků směřujících k tomuto cíli.

Nové duchovní trendy

• Návrat mysticizmu – mysticizmus lze definovat jako umění sjednocení s realitou. Mystická cesta poznávání znamená, že se člověk s poznávaným spojí, sladí, asimiluje poznávané do svého života, žije tím a poznává tak pravdu.

• Techniky k uvědomění si duše – existují jich spousty. V jedné z nich, pojmenované "otisky duše", musíme svou duši pojmenovat a pak si každé ráno připomínat, že máme svou duchovní identitu obsahující naši jedinečnou, osobní esenci. Tím, že začneme sledovat své reakce na to, co se v našem životě děje, rozpoznáme vzorce, jež jsme si osvojili a které nás mohou omezovat.

• Nově vznikající církve – všechny tyto, většinou malé církve téměř všech vyznání se snaží navázat na mystéria dávných rituálů a obnovit úctu ke starým symbolům. Někdy se jim proto říká "hledači posvátného". Vedou je mladí nadšenci, kteří spoluvytvářejí svou "staronovou" víru uctívající novým způsobem staré tradice.

• Feng-shui a posvátná geometrie – Fengshui, staré umění správného rozmístění, vychází z toku energie domem a okolní krajinou a jejím vlivem na kvalitu života lidí, kteří zde pobývají. Posvátná geometrie do detailů rozebírá a zohledňuje duchovní vliv přítomných i nepřítomných architektonických i krajinných prvků. Obě disciplíny jsou nyní využívány k revitalizaci a produchovnění míst, v nichž žijeme, i způsobu, jak zde žijeme.

• Návrat labyrintů a léčivých kruhů – Kostely, nemocnice, domovy důchodců, městské parky, soukromé zahrady… Lidé mají tendenci stavět tyto tradiční stavby, kdekoli je to možné. A není těžké uhodnout proč. Tyto prostory jsou navrhovány tak, aby člověku umožnily vstoupit do zbožného, léčivého stavu mysli rychleji než na jakémkoli jiném místě. Labyrinty jsou v tomto směru obzvlášť účinné. Znovuobjevení jejich významu vrátilo mnohé posvátné rituály na úroveň jednotlivce.

Nejen indigové děti. Nová generace dětí a vzestup pátého světa, P. H. M. Atwater, PRAGMA

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.