"Co vlastně chcete?" Tuto otázku často kladu svým klientům a oni někdy sami neznají odpověď. Většinou je každý schopen vysypat ze sebe, co nechce, ví lépe, co chtějí ostatní a nebo chce něco, co se týká nikoli jeho samého, ale chování druhých lidí.

Než jsem se naučila znát vesmírné zákony, tedy pravidla, podle kterých se řídí celý vesmír i náš vlastní život, byla jsem na tom úplně stejně. Druhé se nám podle našeho přání ovlivnit nedaří a navíc všechno, co nechceme, to dostáváme, a tak zkrátka nemůžeme být spokojení.

Nejdříve připomenu, že každý je zodpovědný jen sám za sebe a zároveň má každý z nás danou svobodnou volbu. Můžeme tedy každý ovlivňovat a určovat pouze to, co se týká nás samých. Jinými slovy – to, co se děje druhým lidem, jak se chovají k sobě i k nám, jak se sebou zacházejí, co dělají – to je zkrátka oblast, kterou nemůžeme ovlivňovat, neboť jde o zodpovědnost a svobodnou volbu každého jedince. Přesto se mnoho našich přání stále zaměřuje na ostatní lidi. Z důvodu trvalé a neomezené platnosti vesmírných zákonů pro všechny, toto naše chtění je nesplnitelné, a proto jsme zklamaní a nešťastní a vyplýtváme tak spoustu životní energie a někdy i celé životy. Tato snaha se často zaměřuje na to, aby nás měl někdo rád. Naše duše touží po lásce a jejím hlavním úkolem v každé inkarnaci je naučit se milovat sebe sama. Náš pozemský život je poznamenán vlivem strachu, který způsobil oddělení duše a těla, zakryl nám tím i náš smysl života, kterým je sebepoznání a láska k sobě. Dále se v bdělém stavu řídíme převážně levou mozkovou hemisférou a ta je zaměřena pozorností na vnější svět. Proto nehledáme zdroj lásky v sobě, ale v druhých lidech. Každý však může být zdrojem lásky pouze sám pro sebe a pak ji na ostatní vyzařuje.

Chtění

Než se to naučíme a pochopíme tyto zákonitosti, marně se snažíme si lásku vysloužit, vyprosit či vynutit a nebo se s ní pokoušet obchodovat. Protože nic z toho nefunguje, začneme si vytvářet přesvědčení, že si z nějakého důvodu lásku nezasloužíme, třeba kvůli svým chybám. A protože jsme na tom všichni podobně, tedy že v sobě máme spíše strach a bolest než lásku, neboť si ji sami neumíme dát, naše snažení je účinné asi tak, jako když se snažíme "vymámit tele z jalové krávy." Chceme po druhých něco, co sami nemají. A každý přece může dát jen to, co sám má, což potvrzují dokonce i fyzikální zákony. Kvůli marným snahám měnit okolí pak zapomínáme na sebe. A právě v tom, co se týká nás samých, máme neomezené možnosti. Sebe můžeme poznat, přijmout, milovat a nebo taky odmítnout a zničit. Můžeme u sebe cokoliv měnit a vše, co si přejeme sami za sebe, to nakonec dostaneme.Ve vlastním životě jsme pánem jen my sami a ten skutečně ovlivňujeme svým myšlením, mluvením, svými činy i svým chtěním. Děláme i dostáváme vše, co opravdu chceme. Vše přesně dle působení zákona karmy neboli zákona přitažlivosti. Ale proč se nám plní i to, co nechceme? Tak se právě často ptá zmatený člověk, který se už rozhodl zabývat se sám sebou. Právě podle zákona přitažlivosti to, o čem přemýšlíme, o čem mluvíme, čeho se bojíme, tomu dáváme pozornost, energii, to zhmotňujeme, tedy tvoříme. A že jsme tam někde vsunuli zápor? Nebo že jsme to nemysleli vážně, že to byla ironie? Nic z toho v toku energií nezabrání, abychom dostali zpět, co vysíláme. Tak je třeba naučit se myslet i mluvit jen o tom, co skutečně chceme. To, co nechceme, tomu prostě přestaňme věnovat pozornost a přestaňme proti tomu bojovat, neboť tím vším to jen posilujeme, tvoříme a přitahujeme. A co tedy máme chtít? Přece být šťastní a spokojení, poznávat, přijmout a učit se milovat sami sebe.

Čím více pozornosti a lásky věnujeme sami sobě, tím víc obohatíme i celek, jelikož jsme všichni součástí. Spokojený člověk se stává sluníčkem, které září a hřeje pro všechny, kdo jsou v jeho blízkosti. A hlavně k sobě přitahuje všechno zářivé a hřejivé a láskyplné….

Chyby

Říká se, že "chybovat je lidské a odpouštět je Božské." Jsme lidé, a proto chybujeme. Slovo chyba se však stalo pro mnohé lidi postrachem a noční můrou. Někdo žije v přesvědčení, že "nesmí udělat chybu." Právě toto rčení, které obsahuje zákaz, tedy popírá svobodnou volbu každé bytosti a zároveň je plné strachu, funguje jako magnet na chyby. Je také příčinou stresu, který sám o sobě je zárukou, že se dopustíme ještě více chyb, než je třeba.

Za vším je naše snaha o dokonalost, která je v lidském světě vlastně nedosažitelná, protože se stále s někým srovnáváme. Z duchovního hlediska je vlastní nám všem, neboť jsme jedinečná a dokonalá dítka Boží. Zapomněli jsme na moudré přísloví, že "chybami se člověk učí." Pokud bychom se nedopouštěli chyb a omylů, pokud bychom občas nezakopli, nenarazili a neupadli, nemohli bychom znovu vstát, vyvíjet se, poznávat své schopnosti a získávat to nejcennější – vlastní zkušenosti. Teprve nedávno jsem při vlastní terapii objevila v sobě program, dle něhož nemám právo žít, když dělám chyby. Proto jsem se jednak vlastních chyb bála a jednak jsem se za ně odsuzovala a trestala. Znamenalo to vždy stažený žaludek, zlost na sebe sama a současně strach, že mne někdo zkritizuje, což jsem zažívala v dětství i v zaměstnání. Teď díky své terapeutce chápu, že mohu žít i s chybami, kterých se stejně budu stále dopouštět. Hlavně už vím, že mohu klidně žít a mít se ráda i s těmi chybami. Naučila jsem se stále si odpouštět a z každé chyby se poučit. Teprve pak jsem si uvědomila, že jsem to sice teoreticky věděla, jen jsem to neuměla prožívat.

Naše duše přišla na fyzický svět právě dělat chyby, dopouštět se omylů a přešlapů. Učíme se žít v dualitě, ve světě protikladů a stále si máme svobodně volit mezi láskou a strachem. Nástrojem učení jsou zkušenosti a právě díky zkušenosti, spojené s nepříjemným či bolestným prožitkem poznáme, že jsme ze strachu, z neznalosti, nebo kvůli někomu udělali krok jinam, než jsme měli. Tím získáme informaci, že tudy naše "optimální cesta lásky" nevede, a příště se můžeme rozhodnout jinak. V období mezi inkarnacemi se duše nacházejí ve stavu blaženosti, existují v neměnném stavu jednoty, zde je chybovat nemožné, neboť je zde přístup ke všemu vědění. K učení a prožívání protikladů slouží fyzický život, který je právě díky stálé možnosti rozhodování tak proměnlivý, dobrodružný a nejistý. Je plný změn a právě to ho činí životem. Ze strachu z kritiky a odsouzení se pokoušíme vlastní chyby před sebou i před ostatními ukrýt a vymýšlíme zdůvodnění, popíráme je, a tím si škodíme nejvíc. Pak se zamotáme do vlastních lží a nemůžeme se poučit. Pak setrváváme v omylu, který sami chceme přebarvit například na " strategický krok." To nám bere víc energie než přiznání vlastního přešlapu. Zkrátka máme strach, co našim chybám řeknou ostatní a že nás nebudou mít rádi. Učíme se, že se máme řídit vlastním přesvědčením a názory ostatních přestáváme brát vážně. Každý má právo na svůj názor, pro nás je však důležité, jak to cítíme my sami a co vlastně chceme, o čem jsme přesvědčení, čemu věříme. Na závěr připomenu, že naším cílem je sebepoznání a láska k sobě. Proto berme své chyby a omyly jako cestu k sobě a jako stálé zdroje poučení. Přestaňme je zakrývat sami před sebou a přiznejme si je. V tom je právě jejich význam a hodnota - přiznat si je a příště to udělat jinak. Pak najdeme to optimální řešení. A pak si řekneme spolu s klasikem: "Chybovat je lidské, ale je bláznovství setrvávat v omylu."

Chválení

K lásce k sobě patří i umění se pochválit namísto věčné sebekritiky. Učíme se soustředit na sebe a být nezávislí na chvále či kritice ostatních, neboť už jsme pochopili, že "není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem." Byli jsme schopni pro pochvalu udělat cokoli. Mnozí od dětství marně toužili po pochvale rodičů či učitelů. Učíme-li se mít rádi sami sebe, je tedy třeba se sebou zacházet láskyplně. Tak jako si máme umět přiznat chybu, odpustit si, poučit se, tak se máme umět i sami povzbudit a pochválit se. Ano, rodiče mi také často říkali, že "sebechvála smrdí" a já jsem tomu dlouho věřila. Možná spíš "smrdí" to, když se někdo před druhými vytahuje a ukrývá vlastní nedostatky tím, že poukazuje na nedostatky ostatních. Ale my se nepotřebujeme chválit před ostatními, abychom se ukázali v lepším světle. Ti, kdo nás mají opravdu v srdci, nás berou takové, jací jsme. My potřebujeme umět chválit sami sebe jen a jen před sebou, abychom se povzbudili. Místo nadávek a výčitek si můžeme říci: "Příště to udělám jinak, já to zvládnu." A tak se místo kritiky chvalme za to, že objevíme své chyby, že se z nich poučíme a jdeme dál směrem k sobě. Vždyť jsme stále uvnitř zůstali dětmi, které je třeba povzbuzovat a každá kritika je bolí a pak se spoustu věcí neodváží udělat. Na závěr se tedy stačí rozhodnout, co doopravdy chceme a tomu věnovat svou pozornost. Pak si připustit, že můžeme dělat tolik chyb, kolik potřebujeme ke svému učení a z každého pokroku a poučení se můžeme radovat. A každý den se za něco můžeme pochválit. Věřte, že vždy je za co.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.