Maska je prostředek, který dokáže nejen zakrýt, ale i proměnit lidské ego. Můžeme za ni schovat svou slabost, bezmoc i strach. Dává pocit jistoty a převahy.

O jejím původu víme málo, první konkrétní zmínky nacházíme až v jeskynních kresbách z doby kamenné. Ostatní můžeme jen domýšlet. Po tisíciletí existuje ve všech kulturách, v rozličných podobách a materiálech, slouží k různým účelům, ale vždycky má společného jmenovatele – chrání identitu člověka a propůjčuje mu novou. Obrazně řečeno převlek, ve kterém může být tím, čím být chce.

Podivné probuzení

Jestliže nevíme příliš o počátcích masek z hlediska faktu, o to víc se dovídáme z pověstí, mýtů i pohádek. Jsou stejně rozmanité jako masky samy. Například příběh afrického lovce, který usnul na břehu řeky. Když se probudil, viděl, jak z řeky na břeh vystupují zvířata v nádherných maskách a tančí. Chvíli je pozoroval, pak do nich střelil. Zvířata zmizela ve vodě, ale masky zůstaly na břehu. Lovec je posbíral, vrátil se domů a naučil vesničany tančit tak, jak to viděl u zvířat. Od těch dob jsou všechny africké masky spojeny s tancem. Joe Hloucha kdysi napsal: "Všechny, ať už z jakéhokoliv materiálu, dřevěné, z kůže, pletiva, kůry, kovu, slonoviny, jsou výrazově úplně klidné.Ve vitríně nehybné, neživé, v záři slunce, za svitu měsíce, v mihotavých záblescích slunce oživnou podivuhodným způsobem. Pohyblivá ztrnulost fascinuje, domorodci věří, že tanečník není jejich soukmenovcem, ale duchem, démonem, nebo zemřelým předkem, kterého maska zpodobňuje, že se převtělil, aby přišel mezi ně do ruchu slavnosti, mezi diváky omámené rachotem bubnů a monotónními zpěvy." "Tanečníci se při obřadech a magických úkonech dostávají rytmickým pohybem, hudbou, přistrojením a maskováním do stavu zvýšeného napětí citového, ‚mění‘ se v bohy, jejichž podobu na sebe vzali, ‚vystupují‘ z pozemského světa do druhého vyššího světa bohů. Mnohde tak v těchto tancích s maskami krystalizuje se nejen hromadná extáze, ale i společná představa druhého světa. V této představě pak splývají pověry, kouzla, vzpomínky na předky, víra v démony oživující přírodu, přesvědčení o posmrtném životě a stěhování duší, domněnky o původu nemocí a jejich léčení, i zásady společenské organizace…", napsal V. V. Štech. Na rozdíl od afrických masek, které jsou výrazově klidné, působí masky asijské, zvláště pak tibetské, až děsivě. Jejich smyslem však nebylo nahánět hrůzu lidem, nýbrž nekonečné řadě démonů a zlých božstev, vedle nichž Tibet v myšlenkách svých obyvatel žil.

Vnitřní proměna

Masky obvykle představují božstva, duchy zvířat, dobro a zlo, duchy mrtvých. Maskou pravěkého lovce byla zvířecí kůže. Magickým tancem v kůži zvířete, na které se chystal, většinou to byla antilopa – se sám vnitřně měnil v antilopu.

S maskami souvisí do jisté míry i šamanství. Jeho kořeny neznáme, ale řadíme je stejně jako masky do doby kamenné. Vychází z obdobného principu proměn. Avšak na rozdíl od masek, které jsou prostředkem, šamanství stojí na magických schopnostech jedince. Tento zvláštní dar, v němž jsou obsažena i vizionářská vnuknutí, většinou souvisí s léčitelstvím. Je to duchovní systém, při kterém maska napomáhá, ale není nezbytná. W. W. Skeat v roce 1898 v časopise singapurské pobočky Královské asijské společnosti popisuje případ, kdy byl svědkem ceremoniálu, při kterém se šaman – léčitel změnil v ducha tygra, jehož žádal o pomoc. Šaman prý "… sklesl na všechny čtyři a s hlubokým vrčením zuřivě drásal nehty rohož, kterou měl pod sebou... Pomalu a důkladně, proměněný v tygřího ducha, olízal od hlavy až k patám celé tělo nemocného, přesně tak jak, by tygřice olizovala své mládě." V určitém pojetí je šaman jakýmsi prostředníkem v komunikaci mezi světem bohů-duchů a světem lidí. Masky ji svým způsobem usnadňují.

Pohled zvenčí

Do zcela jiné oblasti patří maska divadelní. V antice přináležela bohu Dionýsovi a je symbolem hereckého umění dodnes. V klasickém řeckém dramatu používal herec tři až pět masek v jednom představení, býval v nich zabudovaný i megafon. Čínské divadlo maskovalo tvář malbou, v japonském divadle nó má masku většinou jen hlavní postava – ostatní herci hrají bez ní a bez nalíčení. Charakteristickým znakem těchto masek je, že mění svůj výraz podle toho, z jakého úhlu na ně dopadá světlo. Forma divadla nó je dodnes prakticky stejná jako před šesti sty lety. Důležitější než příběh je odraz toho, co se odehrává v nitru jeho hrdiny. Masky, které se používaly ve středověku při mysterijních hrách, představovaly většinou ďábly a démony.

K opravdu strašidelným maskám patří ty, které se používají při lamaistických tancích čham. Tyto tance jsou spojovány s koncem tibetského roku, lamaistickým svatým týdnem. Provádějí se na klášterních nádvořích lamaserií a lamové v nich vystupují jako herci. Závěrečný tanec čhamu Černé mitry znázorňuje událost s historickým podkladem. Došlo k ní začátkem 9. století za vlády tibetského krále Langdarma. Tento nesmiřitelný odpůrce lamaizmu nechal bořit lamaistické chrámy a kláštery, krutě pronásledoval mnichy, které nutil pracovat jako řezníky. Skončil neblaze, prý rukou buddhistického mnicha Palgji Dordže, který ho bodl dýkou při předvádění strhujícího tance. Pak v nastalém zmatku naskočil na načerněného koně a uháněl k řece. Než se dostal na druhý břeh, voda koni barvu smyla, a když se zbavil i svrchního hábitu, byl zachráněn.

Téma masek je nevyčerpatelné, jejich záhada přetrvává, mění se jen forma a způsob užití. Punčocha přes hlavu zloděje, plynová maska, změna identity svědka, burka. Imaginární maskou je i tvář hráče pokeru. Ale jsou tu také masky veselých karnevalů, masopustů, lidových slavností, průvodů, vzácné chvíle, kdy můžeme být tím, čím bychom chtěli být, kdy jsme si rovni.

Maska je symbolem proměny člověka v jiné já...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.