Mnozí z nás se modlí za své blízké. Činí tak v pevné víře, že tím druhému pomohou k tomu, aby byl schopen rozpoznat pravý cíl své cesty, oprostit se ode všeho, co mu brání následovat tento ideál, a konečně "prohlédnout". Mnohdy však zapomínají na to, že se skrze svou modlitbu snaží prosadit, aby se s druhým člověkem děla nikoli Boží, ale jejich vlastní vůle, většinou v bezelstné víře, že jde o totéž. Neuvědomují si, že v takové chvíli mají tendenci manipulovat nejen s životem toho, za něhož se modlí, ale často i se samotným Bohem.

V usilovné touze, aby nás Bůh vyslyšel a splnil to, oč jej žádáme, jsme ochotni s ním dlouze diskutovat, předkládat mu spousty logických argumentů, ohánět se teologicky přesnými formulacemi a dávat plný průchod své výmluvnosti. Někdy se dokonce pokoušíme uzavřít s Bohem jakýsi obchod, např.: "Dalších šest měsíců budu pravidelně chodit na mši a odepřu si večery u televize a ty zařídíš, že se ke mně vrátí můj partner." Jinou formou "obchodování" s Bohem jsou tzv. řetězové modlitby.

Všichni to známe – mailem nebo do schránky nám přijde dopis s textem modlitby, kde je napsáno, že se jej máme pomodlit, poté text desetkrát namnožit a poslat svým známým. Jestliže úkol řádně splníme, splní se i naše přání; jestliže ne, běda nám – přivoláváme tím na sebe neštěstí! Podobně nesmyslný je také přístup, kdy rozlišujeme jednotlivé modlitby podle toho, která "víc zabírá". I v těchto případech se nám do modlitby vkrádá cosi podivného, jestliže vkládáme svou důvěru v něco jiného než v Boha.

Méně slov, více proseb

Pokud zde zmiňujeme nedostatky těchto nátlakových modliteb, neznamená to, že bychom tím měli degradovat úsilí člověka, který tráví třeba i velmi dlouhý čas na modlitbách, nebo má nějaký svůj zavedený modlitební řád. Pokud se například někdo modlí za své blízké v nesnázích novénu (tj. devět dní opakuje na něčí úmysl jeden žalm nebo jinou modlitbu), je to zcela v pořádku. Avšak ani delší modlení ještě neznamená modlit se mnohomluvně, ačkoli si to někteří lidé myslí. Něco jiného je totiž mnoho slov a něco jiného dlouhotrvající náklonnost mysli. Při modlitbě bychom se tedy měli vyvarovat mnoha slov, ne však mnoha proseb. Mnoho mluvit totiž znamená usilovat v modlitbě o potřebnou věc zbytečnými slovy. Avšak mnoho prosit znamená získávat si srdce toho, koho prosíme, svou upřímností a vřelostí. Děje se to spíše povzdechem a pláčem – před tváří toho, který stvořil všechno skrze Slovo a lidská slova nepotřebuje.

Boha nemusíme přemlouvat

Tuto situaci trefně vystihuje zápas Eliáše s Baalovými proroky na hoře Karmel. Baalovi proroci se snaží svého boha přimět k odpovědi celodenním poskakováním kolem oltáře s hlasitým vzýváním, a dokonce i sebetrýzněním, při němž si zasazují rány meči a oštěpy, až z nich prýští krev. Jejich bůh však zjevně neodpovídá. Potom přistoupí k obětišti prorok Eliáš a vysloví jedinou prostou modlitbu: "Hospodine, Bože Abrahámův , Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh! Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě." (1 Král 18, 36 - 37). Na tuto poměrně krátkou, ale vroucí modlitbu odpoví Hospodin ohněm z nebe, který sežehne připravenou oběť i s oltářem. Tím poskytne Eliášovi a všem přítomným jasné znamení vyslyšení a boží přízně.

Podobné postoje se objevují i v dnešní době. Někdy v tom smyslu, že někteří lidé chtějí umocňovat své modlitby tím, že si způsobují intenzivní fyzickou bolest (třeba násilně zvolenou modlitební polohou), jindy tím, že na Boha při modlitbě hlasitě křičí.

Bůh si jistě i takovou modlitbu "přeloží" a dá si tu práci, aby z ní extrahoval alespoň špetku důvěry a lásky, která jediná má pro něj cenu.

Manipulace "přes satelit"

Kromě manipulace s Bohem býváme rovněž v pokušení manipulovat s lidmi kolem sebe. Nejde ani tak o víceméně průhledné případy manipulace, kdy při společné modlitbě mluvíme jakoby s Bohem, ale říkáme mu, co bychom chtěli, aby pochopil někdo z přítomných. Možná si někteří z nás vzpomenou na Renčínův kreslený vtip, kdy uprostřed manifestujícího davu jeden člověk třímá transparent s nápisem: "BUĎME NA MNE HODNÍ!"

Mám na mysli skutečnou manipulaci, která na sebe bere podobu modlitby za druhé a k níž chceme využít sílu Boží moci. Tento způsob jednání lze nazvat "manipulací přes satelit". Tím satelitem je zde Bůh, který má za úkol zachytit signál a odeslat jej na místo určení.

V některých církevních sborech bylo například jednu dobu módou vybírat si životního partnera podle údajného vnuknutí Boha. "Přijala jsem v modlitbě, že XY je můj budoucí manžel", prohlásila třeba dotyčná a začala si takto vytipovaného muže "vymodlovat" a samozřejmě i jinak omotávat. Nezřídka se stalo, že se objevil někdo trochu k světu, a rázem na něj začalo upírat své touhy a modlitby více členů opačného pohlaví najednou…

Člověk je však svobodná bytost, nikoli "balík k vyzvednutí". Určitě je moudré prosit Boha za svého budoucího partnera, ale pokoušet se k sobě někoho přitáhnout násilím, tomu nelze říkat jinak než manipulace, o to horší, že tu člověk operuje s Božím slovem a Boží vůlí, čímž toho druhého, je-li to věřící, tlačí do kouta.

Rodiče a děti

Velmi často se také rodiče modlí za své děti. Ani já se občas nedokážu oprostit od podvědomých manipulací. Tím nechci říct, že se nemůžeme modlit za život svých dětí, ale měli bychom si dát pozor, jak se za ně modlíme. Děti nejsou naším majetkem, jsou nám pouze svěřeny, a proto ani nemohou být nástrojem realizace našich (nesplněných) snů. Pokud se modlíme za to, aby naše děti našly svou správnou cestu a prožily krásný a plodný život tam, kde to bude nejlepší pro ně i pro jejich okolí, je to chvályhodné.

Pokud k tomu někteří z nás dodají, že jsou ochotni se svého dítěte vzdát, kdyby si jej Bůh vyvolil pro zasvěcený život nebo jiné zvláštní poslání, je to navíc i nesmírně velkorysé. Ale pokud si něco velice přejeme a prosazujeme to skrze modlitbu hlava nehlava, bez ohledu na to, co je Boží vůle, a rovněž bez ohledu na svobodnou vůli svého dítěte, není to nic jiného než ryzí manipulace.

Útok do vlastních řad

Ještě mnohem důležitější je však rozlišovat, pokud pronášíme modlitbu za druhého jako duchovní zápas, tedy stavíme-li se Boží mocí ne proti lidem, ale proti mocnostem zla, které na lidi i skrze lidi působí. Většina z nás určitě zná situaci, kdy si lidé zvolí někoho jako tzv. obětního beránka, např. v prostředí pracovního kolektivu, nebo v rámci rodiny, a kdy si tohoto člověka doslova zdémonizují a modlí se pak "proti" němu, neboť se domnívají, že právě on je ten největší škůdce.

V žádném případě by to nemělo dojít tak daleko, že se nám zlé síly opticky překryjí s živým člověkem. Pokud se tak přece jen stane, uvědomme si, že bojujeme proti člověku, kterého Bůh nesmírně miluje stejně jako nás, kteří vedeme tento duchovní zápas. Takové jednání pak znamená totéž jako vést válku do vlastních řad.

Zapomínáme naslouchat

Modlila jsem se už jako dítě. Často a s upřímným zaujetím, přestože mí rodiče mě jako ateisté k víře nikdy nevedli. Existence Boha mi však připadala stejně samozřejmá jako slunce nebo vzduch, jako něco, bez čeho si lidský život nedokážu představit.

Modlila jsem se i jako dospívající a ačkoli v té době duchovní prožitky částečně ustupovaly novým zkušenostem hmotného světa, byly stále zde a kdykoli na dosah. Modlila jsem se, když jsem se později vdala a zejména poté, co se nám narodily děti. Modlila jsem se tedy po celý svůj život, ale až nyní zjišťuji, že mým prosbám, s nimiž jsem se na Boha obracela, chybělo to nejpodstatnější – pokora a láskyplné odevzdání. Nešlo o modlitby v pravém slova smyslu, ale o pouhé manipulace.

Více než třicet let jsem rozprávěla s Bohem o svých problémech a přáních, ale nikdy jsem mu nenaslouchala. Naše "vzájemné rozhovory" promě byly pouhým ventilem, který mě zbavoval neklidu a každodenního stresu. Vím, že to zní drsně, ale využívala jsem Boha jako odpadní nádobu pro svá trápení a křivdy. Když se naplnila, jednoduše jsem zaklapla víko a "jelo se dál". Až mnohem později jsem pochopila, že Bůh nefunguje jako sběrný kontejner nežádoucích emocí, ale že je v prvé řadě naším moudrým rádcem a laskavým učitelem, komu bychom měli tiše a pokorně naslouchat.

Spolupracujme s Bohem

Není snadné změnit charakter modlitby od aktivně vedeného monologu k pasivnímu naslouchání. Vyžaduje to pevnou vůli a přísnou sebekontrolu, s jejichž pomocí je třeba čelit rozhořčenému egu, které se brání ze všech sil, aby uniklo jhu pokory a odevzdání. A není to otázka několika dnů, či týdnů, ale leckdy i mnoha dlouhých let, než se naučíme ztišit svoji mysl a zachytit ten jemný signál, jímž Bůh odpovídá na naše otázky. Škodlivé myšlenky mají tak ochromující účinek, že nejen brzdí náš vlastní vývoj, ale také budují překážky pro ty, kteří se nám snaží pomáhat. Bůh pro nás nemůže vykonat velké činy, když v něj nevěříme, nebo jej používáme jen jako prostředek k dosažení námi vytčených ideálů (o nichž ve skutečnosti netušíme, jsou-li pro nás tím opravdu nejlepším).

Spolupráce ve fyzickém slova smyslu je definována jako konání či jednání ve spojení s ostatními, jako spolupůsobení v jistém úsilí. Ve spirituálním slova smyslu to však znamená ještě mnohem víc. Znamená to ztrácet ze zřetele sebe sama a působit jako kanál, skrze který může požehnání plynout ke mně i ostatním. Požehnání je spolupráce v akci. Toho nejlepšího v životě nedosahujeme na náklady druhých, ale prostřednictvím harmonické spolupráce.

Bůh nás velmi miluje, bez ohledu na naše prohřešky a nedostatky, a je nám kdykoli připraven pomáhat – myšlenkou, radou, nebo třeba tím, že pro nás vykoná zázrak.

Na oplátku si žádá naše otevřená srdce, do nichž může vstoupit se svou nekonečnou láskou. Nestojí o záplavy slov, zbytečné oběti či hlasité adorace. Touží po jediném – láskyplně obejmout své milované děti, které se mu odevzdají s vírou a pokorou. Jeho náruč je stále otevřená. Na co tedy ještě čekáme? Vždyť všichni toužíme po lásce…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.