Dlouho jsem si přála spatřit opravdový klenot mezi francouzskými gotickými stavbami 13. století slavnou Sainte Chapelle, zbudovanou králem Ludvíkem IX., řečeným svatý, pro Kristovu trnovou korunu. Až přišel čas Velikonoc roku 2010 a já mohla stát v němém vytržení nad tou nádherou. Neopakovatelná hra barev, světel a stínů, kde sytá modř se mísí s rudou září skel vložených do barevných vitráží, povznáší člověka kamsi k nadpozemským výšinám.

Stavitelé gotické nádhery

Sainte Chapelle byla postavena nedaleko katedrály Notre Dame na ostrově Cité na řece Seině na nádvoří královského paláce, obývaného Ludvíkem IX. Dnes je z velké části kryta zástavbou budov Justičního paláce, ve kterých bylo královské sídlo přeměněno po vybudování nového královského zámku ve Versaille. Nevíme přesně, kdy se kaple začala stavět, podle dobových dokumentů se usuzuje, že to bylo mezi lety 1241 až 1244, zato ukončení stavby je datováno přesně dnem 26. dubna 1248. Stavba byla tedy završena v rekordní době čtyř až osmi let. Ani hlavní architekt díla není přesně znám. Jeho identita je hledána podle stylu a některých detailů připomínajících další významné stavby francouzské gotiky. Má se za to, že stavitelem mohl být vedoucí stavební hutě katedrály Notre Dame Pierre de Montreuil, nebo stavitelé katedrály v Amiensu Thomas de Cormont a jeho předchůdce Robert de Luzarches. Nicméně Sainte Chapelle se stala na dlouhou dobu zářivým vzorem gotického stavitelství.

Stavba je dvoupodlažní, je tvořena dvěma na sebe navazujícími kaplemi. Nízká přízemní kaple, která nese konstrukci hlavní kaple v prvním patře, sloužila jako farní kostel určený pro služebnictvo a obyvatele okolí královského dvora. V prvním patře se nachází bohatě prosklená královská kaple, kterou původně užíval Ludvík IX. a jeho nejbližší. Zde také byla uložena trnová koruna a další relikvie, které král získal od konstantinopolského císaře Balduina II. Král vstupoval do své kaple spojovací promenádou přímo z královského paláce. Denně se zde konaly bohoslužby. Nepřetržitě ve dne i v noci hořely svíce a záře vycházející z oken dávala na vědomí lidu, že království je pod ochranou Boží. Však také Ludvík IX. zamýšlel učinit z Paříže svaté město – "Druhý Jeruzalém". Měl pověst nejkřesťanštějšího panovníka své doby. Vedle Kristovy trnové koruny vlastnil další svaté ostatky, které podle mínění současníků vyzařovaly posvátnou energii, reprezentovaly moc a bohatství země a dodávaly královskému majestátu znamení posvátného poslání.

Přenesení trnové koruny

Už na prvních křižáckých výpravách do Svaté země putovali evropští a zejména francouzští rytíři a králové přes Konstantinopol, metropoli východního křesťanství. Zde obdivovali množství posvátných předmětů, získaných převážně ve 4. století matkou císaře Konstantina, svatou Helenou. Mezi nejvzácnější patřila Kristova trnová koruna a zbytky jeho kříže. Právě v první polovině 13. století se východní císařství dostalo pro trvající války do značné krize. Jeho vládce Balduin II. byl nucen zastavit trnovou korunu v Benátské republice, odkud ji po vzájemné dohodě vykoupil mladý, teprve pětadvacetiletý francouzský král. Balduinovu nabídku k vykoupení převzácné relikvie považoval Ludvík IX. za znamení Boží a za velkou výzvu pro Francii. Kristova trnová koruna byla prohlášena za "dobrovolný a nezištný dar" od konstantinopolského vládce, za který se však Ludvík zavázal zaplatit horentní částku 135 000 livrů. O její výši svědčí dobový odhad, podle nějž by za tuto cenu mohla být postavena námořní flotila, kam by se vešla celá francouzská armáda. Přesto byla koupě považována za Ludvíkův prvý velký státnický čin.

Král pověřil dva dominikánské mnichy Jacquese a André de Longumeau, aby přivezli trnovou korunu lodí z Benátek do Francie. Dne 10. srpna 1239 je pak přivítal se svým početným doprovodem 130 km na jihovýchod od Paříže ve Villenueve-l´Archevegue. Následující den byla trnová koruna, uložená ve vzácném relikviáři, přenesena do Sens. Určitou část cesty, asi pětadvacet kilometrů, ji nesl pěšky král se svým mladším bratrem Robertem d´Artrois. Na znamení pokory šli oba vznešení muži bosi a byli oblečeni jen do prostého režného šatu. Všade je očekávaly početné davy šlechticů, duchovních i prostého lidu. A nadšení nebralo konce ani v Paříži, kam se dostala posvátná relikvie vodní cestou, a to týdenní plavbou po řekách Yonne a Seině. Král osobně ukazoval shromážděnému lidu bohatě zdobenou schránu s relikvií. Poděkování za vzácný dar, který zajišťoval Francii vysokou prestiž po celé Evropě, se konalo v pařížské katedrále Notre Dame. Od té doby neopustila Kristova trnová koruna Paříž. Odolala i řádění vzbouřenců za Velké francouzské revoluce. Mnozí stále věří v její ochrannou moc. Ještě ve 20. století v době nacistického ohrožení v roce 1940 byla v dlouhém procesí nesena městem s prosbou za jeho záchranu. Paříž prý díky Kristově trnové koruně nikdy nezhyne. Při Posledním soudu budou hříšníci podle svých skutků pod jejím stínem děleni na "ty po pravici" a "po levici Boží".

Po přenesení z Benátek byla načas Kristova koruna uložena na ostrově Cité v chrámě Notre Dame a také na předměstí Paříže v opatství Saint Denis v blízkosti hrobek francouzských králů. Záhy však král Ludvík IX. rozhodl o postavení zvláštní svaté kaple, nazývané příznačně Sainte Chapelle, která se stala jakýmsi velkým kamenným a zároveň skleněným relikviářem nejvzácnější památky Kristova umučení. Ke koruně pak po dvou letech připojil další pašijové relikvie, které byly opět nakoupeny v Konstantinopoli. Šlo zejména o fragment Kristova kříže, dále pak část kopí, jímž setník Longin probodl Kristův bok, část houby, jíž mu byl nabízen ocet i purpurový plášť, o který římští vojáci metali los a několik kapek Kristovy krve. Král společně s biskupem pak o Velikonocích na Velký pátek a každý pátek před svátkem Seslání Ducha svatého předváděli poddaným trnovou korunu i část Kristova kříže. V současnosti se svaté relikvie staly součástí chrámového pokladu Notre Dame a běžně jsou k vidění za poměrně velký obnos.

Velký pátek v Paříži

V památný den na Velký pátek, kdy si křesťané na celém světě připomínají ukřižování Ježíše Krista a jeho uložení do hrobu, přicházím ráno se svým mužem do pařížské ulice boulevard du Calais, číslo 4. Chceme společně navštívit dnes už mnohdy opomíjenou, a kdysi tak slavnou Sainte Chapelle. Před průjezdem do boční budovy Justičního paláce se nehledě na chladné a deštivé počasí začíná vytvářet fronta. Pro jistotu jsme si přispíšili, a tak budeme mezi prvními návštěvníky. Nejprve ale musíme projít přísnou policejní kontrolou na kov a jiné nežádoucí předměty. Následuje další čekání ve dvoře, kde už můžeme obdivovat vnější krásu gotické stavby, které stíní další budovy soudního dvora.

Zakláníme hlavy, abychom spatřili štíhlou věž zdobenou kamenným krajkovím, symbolicky obepnutou královskou korunou Francie a nad ní umístěnou Kristovou trnovou korunou. Velká okrouhlá rozeta, zapadající do průčelí chrámu, připomíná, že jde o typickou gotickou stavbu. Kamenná socha Matky Boží s dítětem z 19. století, umístěna na sloupu uprostřed vstupního portálu, vítá příchozí v dolní kapli zasvěcené Panně Marii. Říká se, že i tato mariánská socha má magickou moc a posvěcuje věřící, kteří sem plni očekávání vstupují. Svou sílu převzala od původní sošky, která byla za revoluce zničena. Ocitáme se ve ztemnělém prostoru, kde čtrnáct štíhlých sloupů vytváří dojem třílodní kaple. Bohatě zdobené zlacené sloupy podpírají nízkou žebrovou klenbu, jejíž sytou modř proniká pole zlatých lilií, heraldických znaků francouzského království. Na nejzazším a zároveň nejčestnějším místě svatyně vystupuje z příšeří nasvícená socha Ludvíka IX., který byl už sedmadvacet let po smrti roku 1297 prohlášen za svatého. Je to jako by radostně přijímal i dnešní poutníky a připomínal jim svůj odkaz. Trochu si ale připadáme jako v muzeu. U postranního stánku kupujeme pamětní medaili a prohlížíme knihy s náboženskou tématikou. Potom nás úzké točité schodiště přivede do horní kaple. Oči přivyklé příšeří náhle zachytí nebývalý jas. A člověk maně zvolá: "Ach!"

Na první pohled se ocitám v jednolitém prostoru, kde vládne sklo a všechny odstíny duhy, z nichž největší sílu má nebeská modř a červeň krve. Radujeme se, že zatím nestačil dorazit dav turistů. Alespoň na pár okamžiků máme sami pro sebe tu nebývalou podívanou. Nad námi ve výšce dvaceti a půl metru modrá klenba se zlatými hvězdami a kolem patnáct oken, vysokých právě patnáct metrů. Mezi okny, plnými barevných vitráží, se téměř neznatelně zvedají úzké sloupy, aby podepřely tu křehkost a nádheru. Ve výklencích nad našimi hlavami stojí sochy dvanácti apoštolů a vše směřuje ke kněžišti s baldachýnem střeženému anděly. Tam je umístěn vyvýšený oltář a nad ním uzavřená plošina, připravená pro vystavení relikvie. Po obou stranách téměř jedenáct metrů široké svatyně nalezneme dva bohatě zdobené výklenky, kde částečně skryti přihlíželi posvátným procedurám král Ludvík IX. a jeho choť královna Markéta Provensálská.

Usedám na jednu z židlí, rozestavěných podél nevysokých plných stěn. Oči konečně zbystří a vyhledávají detaily stovek příběhů, které jsou jakoby převyprávěny ve skle barevných oken, vyvýšených nade mnou. Jsou tu výjevy z dětství Ježíše Krista i pašijový příběh jeho ukřižování. Své místo zde má Jan Křtitel a dále pak biblické příběhy za Starého zákona, zejména z knihy Genesis a knihy Ester. Identifikovat mnohdy jen odborníkům známá vystoupení proroků Izaiáše, Ezechiele, Jeremiáše a Daniela pomohou popisy, které jsou v útlých brožurkách připraveny pro návštěvníky. Na východní straně oken poměrně lehce rozpoznávám křižácké rytíře a hlavně Ludvíka IX. při přenášení posvátných ostatků. Celé hodiny bych tu vydržela sedět a jen se dívat. Na chvíli třeba zavřít oči a nechat působit posvátné tajemno. Vždyť každou část dne se světlo mění a sluneční paprsky rozehrávají magickou hru světel. Ne nadarmo dostala kaple další pojmenování "Kapella vitrea" – Skleněná kaple.

Vzpomínka na domov

Při vzpomínce na domov se mi vybaví císař a český král Karel IV. blahé paměti. Ten prý při svém pobytu ve Francii v roce 1378 se nechal uzavřít v této kapli na delší dobu, aby se tu soustředěně modlil a meditoval. Společně se svým hostitelem francouzským králem Karlem V. a se svým synem Václavem IV. uctívali svaté ostatky. Připomenu si Kapli Svatého kříže na Karlštejně, kam vstupoval velký panovník ve vší pokoře vždy bos. Nechal ji zbudovat pro české korunovační klenoty, do kterých byly vloženy vzácné dary od francouzského dauphena jeden trn z Kristovy koruny a částečka Svatého kříže, na kterém byl Spasitel ukřižován.

Ale zpět do současnosti. Po procházce městem, kdy slunce střídal prudký liják a my hledali osvěžení v jedné z nesčetných kavárniček, míříme opět do samého středu Paříže, ke katedrále Notre Dame. Spatříme dlouhou hadovitě stočenou frontu, kterou vysvětluje vyvěšený plakát. Stojí na něm psáno, že se tu dnes vystavuje od 15 hodin Kristova trnová koruna i další ostatky z chrámového pokladu. Pak následuje pobožnost Velkého pátku. Stejně jako už téměř předešlých 800 let francouzský národ nezapomíná na odkaz svých předků. Máme štěstí, že jsme tu byli. Nikdy nezapomenu na pohnuté dunění, které se neslo obrovským posvátným prostorem, když přicházel průvod smutečních celebrantů, na zpěv pašijí i na neopakovatelnou a vpravdě vznešenou atmosféru, která vše naplňovala.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010