"Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem," říká české přísloví. Mongolština to vyjádří jen třemi slovy – chelte bol cholte – s jazykem máš nohy. Neboli, čím víc jazyků umíš, tím dál dojdeš. PhDr. Jiří Šíma jich umí několik. Vystudoval sinologii a mongolistiku a "došel" do Mongolska, které se pak stalo jeho celoživotním zájmem. Říká, že o Asii a vůbec celý Východ se zajímal od střední školy. K Mongolsku se však dostal přes jazyk. Většinou to bývá naopak. Čím ho mongolština přitahovala?

Třeba tím, jak dovede stručně vyjádřit hlubokou myšlenku. Vlastně jsem se jí pořádně naučil až na studiích v Ulánbátaru. U nás tehdy katedra mongolštiny nebyla. Dostával jsem se k ní přes ruštinu a čínštinu. Přitahovala mě také svou malebností...

Jaký je rozdíl mezi ní a čínštinou?

Mongolština patří do skupiny altajských jazyků, čínština do sino-tibetských. Není tam vůbec žádná podobnost.

Ani trochu ne?

Snad jen v té malebnosti. O čínštině se vždycky píše jako o jazyku malebném, ale o malebnosti mongolštiny se toho u nás moc neví.

Zná i vulgarizmy? Umíte v ní nadávat?

Moc neumím, Mongolové a mongolští venkované obzvlášť nejsou vulgární.

Jací jsou?

Tradiční mongolská mentalita vyplývá ze života v přírodě. Jsou velice klidní, rozvážní, nerozčilují se, nehoní se. Nejsou agresivní. Možná, že jsou do jisté míry ovlivněni i buddhizmem, ale myslím, že určitá pasivita souvisí s velkými prostorami, které je obklopují. S tím, že nevědí, kdy je co postihne a jak se k nim příroda zachová. Že souvisí s jistou nemožností nějak se jí bránit, protože ona nad člověkem vždycky zvítězila a zvítězí. Nikdy nevědí do jaké situace se dostanou, jak dopadnou. Všechno řeší až potom. Ale vždycky se může soused na souseda spolehnout. Z mongolského venkova ty krásné vztahy mezi lidmi zatím ještě nevymizely. Když někomu uhyne stádo ovcí, tak mu soused vypomůže, dá mu třeba i dvě stě kusů, aby mohl začít znovu.

Jak působí mongolská krajina?

Řekl bych, že člověk tam má pocit ohromné svobody. Vidí oblohu kolem sebe, vidí kolem sebe horizont, je obyvatelem planety. V Mongolsku, velkém jako Německo, Itálie, Francie a Anglie dohromady, žije 2 700 000 obyvatel, takže jedete desítky kilometrů a nepotkáte živou duši. A přitom, a to je zajímavé, když se vám něco přihodí, třeba nehoda s autem, vždycky se objeví někdo, kdo vám pomůže.To je na tom neuvěřitelné. Zažil jsem řadu takových situací. Třeba, když jsme přejížděli řeku a uvízli v bahně. Nezbylo nic jiného než prostě čekat. A pak se jakoby odnikud objevil traktor. Vytáhl nás a jeho majitel řekl, že tudy jel náhodou.

Skoro by se chtělo říct, že nejde o náhody.

To je jen jedna z mých nepřeberných zkušeností. Zatímco my se na cestu pečlivě připravujeme a bereme s sebou od náhradních dílů až po, já nevím, co všechno, Mongol se tím příliš nezabývá. Vychází z vlastní praxe, pokud se mu něco přihodí, pak mu vždycky někdo pomůže. Pro nás neuvěřitelné, pro ně normální. A nejde jen o cesty.

Mongolsku se také říká Země věčně modrého nebe. Jakou má flóru, jaká je tam fauna?

Už po návratu ze studií v Ulánbátaru jsem tvrdil, že Mongolsko je rájem nejen pro turisty, ale rájem i pro řady různých odborníků. Ten poetický název je opravdu přiléhavý, víc jak tři sta dnů v roce je slunečných. Já mu říkám Země trojího bohatství. Bohatství pod zemí, nad zemí a na zemi. To bohatství pod zemí je jasné. Mohli bychom mluvit o dinosaurech, o archeologii, protože v tak rozsáhlé zemi je stále co objevovat. Bohatství nad zemí je modrá obloha, kterou si my tady už ani nedovedeme představit. Bohatství na zemi je říše rostlin a zvířat, kde se dá najít řada různých dosud nepopsaných druhů. K vzácným druhům z té živočišné oblasti patří například gobijský medvídek Madzálaj, který se dneska vyskytuje už jen v několika desítkách kusů, a přestože byl o něm natočený dokumentární film, ve světové zoologii se o něm neví, nebo jen docela málo. Nebo divoký velbloud chavtgaj. Fauna je tam divoká. Ale Mongolsko je také zemí chovných stád, v poslední době dávají soukromníci přednost chovu koz kvůli kašmíru, na kterém mohou zbohatnout. Na druhou stranu takový chov škodí přírodě nejvíc, protože kozy vyžírají rostlinstvo i s kořínky. Takže je nebezpečí, že jednoho dne poušť dostoupí až k hlavnímu městu.

V Gobi má údajně žít obrovský červ olgojchorchoj. Prý ho vidělo hodně lidí, ale nikdo neví, jak přesně vypadá, protože každý, kdo se k němu přiblíží, okamžitě zemře a jeho tělo se rychle rozloží. Ing. Mackerle se za ním vydal už několikrát.

Těch záhad je tam víc. Velice populární je divoký člověk almas. Tak se v Mongolsku říká yetimu. Myslím a říkal jsem to už na začátku, že věda má v Mongolsku možnost objevovat řadu dalších, z našeho hlediska záhadných tvorů, a různých druhů rostlin. Mongolsko je rozlehlá země a výzkum v oblasti botaniky a zoologie je vlastně na začátku. Zdaleka není všechno zmapováno, čili pravděpodobnost objevů je velice reálná. Samozřejmě, že cesty za olgojem chorchojem nebo almasem, filmy nebo články Mongolsko popularizují, ale zároveň, což je nejdůležitější, tím objevujeme mongolskou přírodu.

Teď bych opustila přírodu a přešla trochu k historii. Základním náboženstvím byl šamanizmus, který je, jak se uvádí ve slovníku – formou primitivní náboženské víry a kultu kouzelnictví, opírající se o domnělou možnost styku se světem duchů.

Samozřejmě, že všechny ty původní přednáboženské názory souvisely se vztahem k přírodě, s úctou k přírodě a řadou věcí, které byly potom inkorporovány do buddhizmu..

Kde začíná historie Mongolů?

Tajná kronika Mongolů říká, že jejich prapředky (tedy i Čingischána) byli osudem vyvolený Šedý vlk, zplozený Vysokým Nebem, a jeho žena Bílá laň. Mongchol-un-niuča tobčaan je vzácnou památkou staré mongolské literatury. Je z nejcennějších památek. U nás vyšla v překladu dr. Pavla Pouchy.

A víme, kdo je jejím autorem?

Předpokládá se, že Šigi-Chutuchu, nalezenec, kterého vychovala Čingischánova matka Höelun. Byl jeho důvěrníkem. Pohled na Činggis-chahana, původně se jmenoval Temüdžin, sjednotitele mongolských i nemongolských kmenů, z pozice kronikáře je zajímavý. Temüdžin se narodil pravděpodobně v roce 1155, nebo spíše v roce 1162, možná ještě později a své jméno dostal podle tatarského zajatce, který sloužil v jurtě svého pána.

Jméno po sluhovi?

V té době se dětem dávala jména podle osob, nebo i věcí, na které se matka při porodu poprvé podívala. Když umřel, bylo mu víc jak dvaasedmdesát.

Řekl jste, že Mongolsko je rájem i pro archeology.

Mongolská archeologie se po vědecké stránce rozvíjí až od padesátých let minulého století. Do té doby byla víceméně na amatérské bázi stejně jako v začátcích u nás. Zabývali se jí učitelé, lékaři, nadšenci. Velkou zásluhu na šíření požadavků moderní archeologie, na tom, aby se výzkumy prováděly šetrně, má dr. Lumír Jisl. Vedl první československomongolskou archeologickou expedici, která se zabývala výzkumem památek turkického období v oblasti středního Mongolska. Což je jedno z center formování mongolské historie. Jeho práce o orchonských Turcích vyšla v roce 1997, pár desítek let po jeho smrti. Zemřel v roce 1969, uprostřed rozdělané práce.

Kdo byli orchonští Turci?

To byli Turci žijící při řece Orchonu, tam byla jejich kolébka. Odtamtud se probojovali do dnešního Turecka. Jejich pozice byla silná za vlády Iltäris-kagana. Ten měl dva syny Mogilena a Kültegina. Mogilen, později zvaný Moudrý chán Bilgä-kagan převzal vládu po svém otci a Kültegin se stal úspěšným velitelem jeho vojsk. Zemřel v roce 731 n. l. Turci pohřbívali své bojovníky pod mohylami z kamení, na které stavěli vysoké štíhlé kameny nahrubo opracované do podoby člověka, říká se jim "kamenné baby."

Starý ruský zlidovělý název pro muže. Pokud vím, zabýváte se otázkami historie a etnografie Mongolů, přednášíte, překládáte, založil jste Malé asijské muzeum, to byl velice odvážný krok, zvlášť v dnešní době.

Nepopírám, že je to určité riziko, ale mám to muzejnictví v genech. A také za ta léta, co jsem se věnoval jednomu oboru, orientalistice, jsem nashromáždil spoustu věcí, spoustu informací. Byla by škoda, kdybych je neshromáždil do jednoho místa a neumožnil tak dalším lidem s nimi pracovat. Osud sbírek je povětšinou smutný.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 7/2010.