Klientka uváděla, že nemá ráda zvířata, ani si nedokáže představit, jak se s nimi mazlí a zdá se jí to divné. Problém se týkal hlavně psů a koček. Nemá také ráda sama sebe, což je tématem, které postupně na terapiích zpracováváme.

Rozhovor nás zavedl do dětství klientky ve věku tří let. Vzpomněla si na příhodu, kdy maminka topila koťata a ji vzala s sebou. Pro maminku to bylo zcela normální, ale malá holčička prožívala trauma. Musela se na topení koťat dívat a cítila pocit viny, že nemůže pomoci. Vyvstal i silný strach mít někoho a hlavně zvířata ráda, aby o ně zase nepřišla. Tento strach se jí promítl i do vztahů. Nedokáže se zcela otevřít a je ve střehu.

Pomocí techniky filmu jsme zpracovaly celou vzpomínku – maminka topí koťata a já se musím dívat. Je mi jich líto – nemůžu nic dělat – koťata pískají – nevím, co mám dělat – je mi smutno. Jako dítě si malá holčička prožila šok a nemohla koťata ani oplakat. Prostě to nějak nešlo. Během terapie se spustily slzy a přišla velká úleva.

Zaměřily jsme se ještě na vztahy – mám strach se ve vztahu otevřít – mám strach, že partnera ztratím – držím si odstup – nedokážu naplno projevit lásku – mám strach ze zklamání – nejsem dost dobrá. Zpracovaly jsme ještě sebevědomí. Protože se jedná o stálou klientku, obě máme možnost vidět velký posun jak v oblasti vztahů k druhým lidem, tak i zvířatům a hlavně k sobě samé.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.