Ve chvíli, kdy se Jaroslav Seifert narodil, vletěl prý oknem do pokoje motýl a usedl k matce na postel. Na dvoře dlouze zavyl pes.

Motýl byl odedávna spojován s představou duše zemřelého, kterou na svých křehkých křídlech odnáší k dalšímu přesídlení. V podstatě metamorfóza, proměna – časový úsek, ve kterém se mění něco v cosi. A také nesdělitelné poznání cesty do třinácté komnaty, kterou prochází každý sám. S obrazem motýla jako duše se setkáváme už v nálezech z doby starých Egypťanů. Ale ani křesťanství tento mýtus nepopírá. Například jedna mozaika v Benátkách v kostele sv. Marka znázorňuje motýla jako duši blížící se k Adamovi, kterého stvořil Bůh. Na motýla můžeme pohlížet z mnoha hledisek – od symbolu, přes přírodovědné, výtvarné, třeba až k magii. V lidové víře například vystupoval motýl i jako průvodce čarodějnic. Nelze se divit, některý působí opravdu zvláštně, kupříkladu smrtihlav.

Fascinující pohled pavího oka

Motýl jako sběratelský exemplář připíchnutý špendlíkem na dno entomologické krabice, umělecký artefakt přírody, či ztělesnění duše? Motýl nad rozkvetlou loukou jako barvotisková selanka, nebo můra probdělých nocí? Nebo užitečné zvíře poletující z květu na květ? Nic z toho, když se díváte do očí, tvořených ze šupinek na křehkých křídlech pavího oka. Ten pohled doslova fascinuje. Jako by z nich na vás doslova zíraly oči zvířecí – včetně zorničky, duhovky a panenky. A je to pohled výstražný. Říká – nesahat – právě to ve své motýlí existenci signalizuje. Spolu s náhlým roztažením křídel, kdy se plocha těla zvětší, dokáže predátora zastrašit a uletět. Jak dlouho se vyvíjela a proč jenom u některých druhů, se moc neví. Fakt je, že ti s dokonalou kresbou očí přežívají snáze. O motýlích očích se zmiňuje i Jan Klecanda-Havlasa, spisovatel a první československý velvyslanec v Brazilii. Kdysi napsal: "Naplnilo mě podivným pocitem, když asi třetí den po příjezdu do Ria, jdouce po jakési všední ulici, naplněné všedními domy, pojednou spatřili jsme obrovského motýla poletujícího nad chodníkem a co chvíli naň usedajícího. Když složil křídla, velká soví oka se na nás zadívala z všelijak pruhované hnědě, a když je labužnicky rozložil ve sluneční záři, jejich duhová satinová modř se blýskala až oslnivě." Havlasa neříká, o jaký druh motýla šlo, spíš vyjadřuje dojem, jakým na něho působil. Motýl se sovíma očima však skutečně existuje. Jmenuje se Caligo idomeneus, žije v zastíněném prostředí tropického pralesa a jak uvádí biolog Václav Laňka, sedává na větvích, často s hlavou dolů. Při vyrušení rozloží svá křídla a na spodní straně, kterou otáčí k domnělému nebezpečí, se objeví okrouhlé skvrny, připomínající pár sovích očí. Dokonalost výstražného zbarvení jde tak daleko, že "oko" má i poloměsíčitý lesk jako na vypouklém povrchu skutečného oka. Také kresba a zbarvení spodní plochy křídel navozuje dojem peřím pokrytého sovího "obličeje", přitom vlastní tělo motýla připomíná zobák sovy.

Motýl na špendlíku ve sbírce

Nejstarším exponátem v našich muzeích je pravděpodobně Ornitoptera priamus, velký zelenočerný motýl z jihozápadní Asie chycený v roce 1786. Patřil sběrateli Napoleonu Kheilovi. Byl to šlechtic, velice bohatý člověk, a vlastnil obrovskou sbírku hlavně tropických motýlů. Nechyběli v ní ani motýli z Čech, jmenovitě z Rakovnicka, odkud Kheil pravděpodobně pocházel. Měl ji uloženou v nádherných černých skříních se zásuvkami a na každé bylo latinsky napsáno: "Odio prophanum vulgus et arceo". Moje výjimečnost mne odděluje od sprostého davu. Což ovšem pozdější šéf Národního muzea z ideologických důvodů nechal odstranit. Likvidací nápisu tak skříně poškodil. Jiným velkým pojmem ve světě sběratelů motýlů a brouků byla u nás rodina lékaře Otakara Nieckerleho. Po smrti svého syna i vnuka, rovněž entomologů, odkázal sbírky i dům na Václavském náměstí Národnímu muzeu, které ho prodalo, z výtěžku vytvořilo Nieckerlův fond a začalo vydávat samostatný sborník Národního muzea věnovaný pouze entomologii. To bylo někdy v roce 1929. V Břežanském údolí, kde byla vyhlášená světová lokalita vzácných brouků, mu pak nainstalovalo pamětní desku, stejnou jako má Francouz Barrande. Jenomže ta Nieckerleho je značně omšelá, přestože je co do významu na stejné úrovni.

Život po smrti

Motýl jako sběratelský exemplář připíchnutý špendlíkem na dno entomologické krabice nebo umělecký artefakt přírody, či ztělesnění duše? Ve starém Řecku ji zosobňoval noční motýl, v helénistickém období pak doprovází Afroditu motýl denní. Psyché je znázorňována s motýlími křídly. Ve starém Mexiku byl spojován s božstvy ohně. Má symbolický význam téměř ve všech kulturách. V křesťanské víře znamená zmrtvýchvstání. Housenka je život, kukla předzvěst smrti a motýl – duše. Motýl jako atribut života po smrti se nedá ani potvrdit, ani vyvrátit.

Když se Jaroslav Seifert narodil, přilétl motýl. Když zemřel a v bazilice sv. Markéty se konalo poslední rozloučení, byl leden. Chrámem poletoval bílý motýl...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.