Tajemství minulých životů - Mýtus, nebo skutečnost?
-
Vytvořenočtvrtek 15. únor 2018 1:00
-
AutorVladimír Liška
-
Oblíbené85 Tajemství minulých životů - Mýtus, nebo skutečnost? /lektori-setkani/item/85-tajemstvi-minulych-zivotu-mytus-nebo-skutecnost.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Zatímco ještě před sto lety byl fenomén minulých životů v západním křesťanském světě takřka výhradně záležitostí spiritistů a příliš se o něm nevědělo, dnes bývá zahrnován mezi tzv. paranormální jevy a zabývají se jím nejen parapsychologové, ale i někteří lékaři, především psychiatři a psychologové. Jinými slovy tento fenomén vstoupil do racionální vědy, byť metody výzkumu tohoto jevu jsou ještě velmi omezené.
Reinkarnační fenomén – tajemství věků?
Fenomén minulých životů je úzce spjatý s vírou v reinkarnaci (převtělování duše), jejímž základem je idea, že duše (vědomí) zemřelé osoby se opět vtěluje do jiného, zpravidla ještě nenarozeného dítěte a může s s sebou dokonce nést i pečeť své dřívější existence. Tyto tzv. zbytkové vzpomínky na minulost pak prý zůstávají hluboko v podvědomí a mohou se objevit při stavech změněného vědomí, například při hypnóze, ale i některých druzích meditací.
Právě hypnóza, která potlačuje stav normálního vědomí a aktivizuje podvědomé složky naší psychiky, v níž jsou údajně uložené zbytkové vzpomínky na minulé životy, je metodou, která se při výzkumech tohoto fenoménu nejčastěji užívá. Nazývá se hypnóza regresivní, protože jsou při ní údajně reaktivovány zbytkové vzpomínky na kdysi prožitou existenci…
Jednou z významných průkopnic modernizace této metody, známé již koncem 19. století, byla americká psycholožka dr. Helena Wambachová. Její experimenty s regresivní hypnózou však byly původně zaměřené na cosi jiného. Šlo v nich hlavně o to zjistit, kde je vlastně původ a počátek lidského vědomí. A došlo se přitom k velice překvapivým poznatkům.
Zkoumané osoby se najednou ve stavu regresivní hypnózy rozpomínaly až na zážitky z vlastního porodu, což bylo samo o sobě určitě nečekané. A i když se zdálo, že tyto vzpomínky budou u člověka mezní, Wambachová náhle zjistila, že tomu tak není!
U lidí ve stavu regresivní hypnózy docházelo k překonání vzpomínkové bariéry na vlastní porod a tu se náhle začaly vynořovat i vzpomínky na doby, kdy žili jinde a jinak. Šlo o vzpomínky, sahající často velmi hluboko do minulosti a výpovědi hypnotizovaných subjektů byly šokující v tom, že jejich vyprávění bylo často velice precizní a vynořovaly se v nich i detaily, které nemohly znát.
Dnes se někteří odborníci přiklánějí k závěru, že tento fenomén byl známý lidstvu již celá tisíciletí a stal se možná dokonce i určujícím motivem pro vznik některých náboženských představ, v nichž dodnes víra v reinkarnaci hraje tu nejpodstatnější roli. Je jasné, že v dávných dobách převažoval především nábožensko-mystický obsah i výklad tohoto jevu a i když se novodobým zkoumáním fenoménu minulých životů změnil a stal se více racionálním, přesto sama jeho podstata zůstává i nadále neodhalená.
Na rozdíl od jiných záhad našeho světa je však záhada minulých životů bezprostředně spjatá s osobností každého lidského jedince i s jeho psychikou. Z toho také vyplývá snaha pokoušet se objasňovat fenomén reinkarnace z výkladů našeho vlastního bytí.
Trojjediná lidská existence?
Jejich základem je představa o trojjediné podstatě naší existence. Ta je dána třemi složkami, jež jsou podle této hypotézy základem lidského bytí, jsou vzájemně provázány a ovlivňují navíc jedna druhou. První z nich je naše fyzické tělo, hmotná schránka našeho vědomí, jež je podle všeho určujícím nezbytným základem existence vědomí. Z pohledu kybernetiky je vlastně tělo počítačovým softwarem nutným k řádnému provozu vědomí. Vědomí je pak podle této představy vlastním programem, bez něhož je činnost lidského biocomputeru nemožná.
Druhou složku tvoří tzv. duše, někdy též nazývaná astrálním tělem, jehož podstatou jsou bioplazmatické energetické výrony, tvořící jednotný energetický systém, jež v zásadě kopíruje naše fyzické tělo, které by jinak bylo jen mrtvou schránkou.
Tyto energetické procesy vznikají v buňkách, kde dochází k látkové výměně a neviditelným obrazem této látkové výměny je záření aury, lidskému oku běžně neviditelné. Věda však pokročila ve 20. století tak kupředu, že se už ve 30. letech podařilo auru vyfotografovat ruskému inženýrovi Kirlianovi (odsud název Kirlianova elektrografie – pozn. aut.) a studium lidské aury se posléze stalo důležitou součástí medicínské diagnostiky.
Aura však zároveň tvoří kolem lidského těla elektricky nabitý obal částic – jakousi energetickou schránku, která údajně brání třetí složce našeho bytí, jíž je již zmíněné vědomí, uniknout z fyzického těla. Toto vědomí, neboli duch je pro lidskou existenci nejdůležitější, je totiž nositelem inteligence a tvůrčího intelektu každého z nás.
Zastánci tohoto trojjediného pohledu na lidskou osobnost tvrdí, že důkazem existence vědomí, jako relativně samostatné složky našeho bytí, jsou prožitky lidí ve stavu klinické smrti. Ten vzniká selháním nebo nevratným poškozením důležitých tělesných orgánů – dochází tedy k poškození softwaru. Důsledkem jsou takové poruchy astrálního těla i aury, kdy se energetický obal natolik poruší a oslabí, že vědomí může uniknout z fyzického těla.
Výsledkem jsou pak prožitky tzv. astrálních výletů, tedy zážitky vědomí mimo tělo. Jde o stav, který lze dokonce navodit i uměle, například transcendentálními meditacemi. V tomto případě zřejmě dochází k podstatnému oslabení funkce astrálního těla i aury, včetně útlumu některých tělesných funkcí organizmu.
Přesto je nutné upozornit, že při tzv. astrálních výletech je vědomí stále ještě spojené s fyzickým tělem nějakou energetickou vazbou a teprve tehdy, kdy se tato vazba přeruší, dochází k energetické smrti, projevující se především jako mozková smrt.
Shrneme-li tento výklad o trojjedinosti lidského bytí, pak vidíme, že pouze propojení a symbiotická vazba lidského těla a vědomí tvoří naši vědomou existenci, kdy samo vědomí je nositelem toho, co nazýváme život. Z toho také plyne představa, že formy inteligentního života se ve vesmíru nemusejí projevovat jen skrze tělo, jako je tomu na Zemi, ale možná i v podobách zcela jiných, jež dosud sice neznáme, ale které mohou někde ve vesmíru existovat jako nezávislé systémy energetické inteligence, vázané na jinou, nám zatím neznámou podobu softwaru.
Otazníky bez odpovědi
Uvedené trojjediné členění lidské bytosti však nepostrádá značnou míru mechanistického i schematického přístupu k problematice vztahu fyzické a duchovní podstaty člověka. Bylo by logicky přirozené, že je-li tělo s jeho astrálním energetickým obalem pro vědomí jistým druhem vězení a aura energetickým jističem, pak vědomí (duch) bude mít tendenci z tohoto "vězení" uniknout a osvobodit se.
Ale tak tomu není, protože takový únik by znamenal smrt a člověk má ze smrti většinou přirozený strach. Přitom právě ona by měla být tou nejjistější cestou jak uniknout z tělesné schránky. Vysvětlení tohoto zdánlivého problému je však nasnadě. Dokud je symbióza fyzického těla, aury, potažmo astrálního těla a vědomí v rovnováze a je tedy plně funkční vazba softwaru a hardwaru, vědomí považuje tento biokybernetický systém za zcela přirozený. Teprve při narušení této symbiózy, způsobené poruchovostí fyzického těla v důsledku nemocí, úrazů apod., vědomí na takovou změnu začne reagovat a snaží se o obnovu energetické rovnováhy celého systému. Někdy však může docházet i k poruchám vědomí (tedy programu), projevujícím se například duševními chorobami.
Výsledkem těchto destruktivně působících faktorů je přizpůsobování hardwaru (vědomí) těmto změnám, kdy se vědomí snaží o obnovu rovnováhy energetického působení, které však má své mezní hranice, například v důsledku výrazného opotřebení důležitých orgánů.
Není-li pak vědomí už schopno obnovy energetické rovnováhy, následuje klinická smrt, aktivující únikové mechanizmy vědomí. A je-li narušení symbiotické rovnováhy mezi hardwarem a softwarem trvalé, výsledkem je smrt fyzického těla. Co se pak děje s vědomím, to je předmětem nejrůznějších spekulací a hypotéz. Výklady o reinkarnaci jsou jednou z nich. Jak ale souvisí tento problém s fenoménem minulých životů?
Už sama existence tohoto záhadného fenoménu se však zdá být nepřímým potvrzením další samostatné existence našeho vědomí, či jeho zbytkových částí po fyzické smrti. Reinkarnační vzpomínky lidí na své minulé životy bývají totiž často nezvykle přesné. Přitom pokusné osoby mnohé z nich za normálních okolností znát nemohly. Jak k nim tedy přišly?
Někteří badatelé se domnívají, že jediným možným vysvětlením je převtělování vědomí z minulé existence do existence nové. Jenomže mezi tzv. minulým životem a přítomností pokusné osoby leží někdy i propast celých století! Neobjasněnou otázkou proto v takovém případě zůstává, co se děje s posmrtným vědomím v tomto mezičase? Existuje snad nějaký neznámý rezervoár, či informační databanka lidského vědomí po smrti?
Pokud vyjdeme z představy o energetické povaze vědomí, pak hypoteticky taková možnost existuje. V této souvislosti se někdy hovoří o trvalé databance použitých programů ve formě jakéhosi energetického informačního pole. Například při spiritistických seancích ve stavu hypnotického transu jsou údajně některá média schopná napojovat se na tuto databanku použitých programů, v níž jsou uložené všechny lidmi prožité minulé děje. Médium se pak chová, jako by bylo osobou z dávné minulosti a sděluje ostatním informace vybrané z příslušného programu, na který je dočasně napojeno.
Tak by se ovšem dala vysvětlit i podstata fenoménu minulých životů. Ve stavu regresivní hypnózy se pokusná osoba napojuje naprosto stejně jako spiritistická média na toto energetické informační pole a výběrem příslušného programu pak prožívá svůj minulý život, jenž je ale ve skutečnosti pouhou fikcí, neboť se jedná o realitu uloženou kdesi v prostoru a čase, možná v jinodimenzionální rovině jiného časoprostorového kontinua.
Skeptikové však namítají, že fenomén minulých životů lze vysvětlit mnohem jednodušeji než hypotézami o trojjediné podstatě lidské existence, či o energetickém informačním poli. Poukazují na to, že lidé v průběhu života díky učení i sledování masmédií absorbují do svého vědomí obrovské množství informací, z nichž pak většinu vytěsní do podvědomí. Ty lidský mozek registruje nejen ve formě slovních pojmů, ale i trojrozměrných hologramů. Díky tomu je v mozku vše dokonale uloženo.
Stav regresivní hypnózy, jenž je uměle navozován, pak z této naší mozkové holografické, informační obrazárny vybírá ty děje, které pak daný člověk "prožívá" jako svůj "minulý život". Je to podobné jako ve snech, kde je ale výběr hologramů zcela nahodilý i chaotický. Proto nám sny takzvaně většinou nedávají příliš smysl, vznikají totiž úplně přirozenou cestou a jeden náhodně vybraný hologram překrývá většinou jiný. Uměle navozená regresivní hypnóza však pravděpodobně vyvolává v naší podvědomé psychické činnosti nějaký mechanizmus, díky němuž se výběr jednotlivých hologramů v hypnotickém tranzu skládá do jednotného a logicky působícího systému. Otázka tedy zní: kde je vlastně pravda?
Upřímně řečeno, tu zatím neznáme. Je možné pouze tvrdit, že cosi z našeho vědomí zřejmě existuje nadále i po smrti. Možná někde v jinodimenzionální realitě další jeho informačně-energetické existence. Jaké mechanizmy však přitom působí, na to objektivní odpověď dosud chybí. Fenomén minulých životů, stejně jako reinkarnace tak nadále zůstávají jednou z největších záhad lidstva…
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu PHOENIX v měsíci únoru 2008.