Má první představa o Markézách se zrodila z četby knihy slavného norského cestovatele Thora Heyerdahla, nazvané podle stejnojmenného ostrova Fatu Hiva. Popisuje v ní, jak se pokoušel se svou ženou žít svobodně uprostřed nedotčené přírody bez zátěže výdobytků západní civilizace. Jeho vyprávění mne silně zaujalo a když se našla příležitost na naší cestě do Jižních moří, neváhala jsem a vypravila se spolu se skupinou čtyř přátel na Markézy.

Mé kamarády vedla spíše touha poznat atmosféru souostroví, kam odjel Paul Gauguin hledat osamění a inspiraci pro práci na svých posledních obrazech v "domě rozkoše" na ostrově Hiva Oa, kde ho později zastihla i smrt.

Cesta našich idolů byla před nějakými sedmdesáti až sto lety opravdu dobrodružná i fyzicky náročná. Pobřeží Markéz, které tvoří deset ostrovů zámořského území Francie, je svým vnějším charakterem zcela jiné než korálové laguny Společenských ostrovů, spojované především s Tahiti. Zde se pevnina prudce svažuje svými skalisky a útesy do bouřlivých vod Tichého oceánu a klidných písečných zátok je poskrovnu. Lodě sem vždy zajížděly poměrně zřídka. Dnes se často využívá letecká doprava na čtyři ostrovy Hiva Oa, Ua Pou, Ua Huka a Nuku Hiva.

Hlavní vesnice či město souostroví

My jsme zvolili největší z markézských ostrovů Nuku Hiva, kam letí spoj z Papeete pětkrát týdně. Vzdálenost asi 1500km přeletí malé letadlo Air Tahiti za tři hodiny. Člověk si přitom udělá představu o velikosti Pacifiku. Po celou dobu vidíte jen nekonečnou vodní hladinu, ve které se na chvíli zjeví jen dva zelené tyrkysy atolů, náležejících k souostroví Tuamotu. Konečně je pod námi Nuku Hiva v celé své velikosti 340km čtverečních. Kapitán hlásí zdržení letu pro velký vítr a prudký déšť, které jsou tu častými jevy. Kroužíme nad pobřežím, než se počasí umoudří. Vítá nás osamělý přízemní domek letiště Nuku Ataha a před ním tři landrowery jako taxíky pro nahodilé cestovatele. Jinak pustina. Vejdeme se do dvou aut spolu s dvěma americkými biology, kteří přijeli studovat endemické rostliny i ptáky. Naše bosá taxikářka, s červeným ibiškem za uchem, zvládá bravurně blátivou cestu, střídanou občasnými pruhy nově budované asfaltky. Chceme se dostat do Taiohae, hlavního města ostrova a zároveň celých Markéz, ale paní řidička mluví stále o vesnici.

Ve srovnání s Tahiti, odkud jsme se vypravili na dobrodružný výlet, se ocitáme ve zcela jiném světě. Stoupáme do hor, z nichž nejvyšší Mont Tekao dosahuje 1222m. Na cestu nám mávají obrovité větve stromových kapradin a vedle nich vystavují na odiv své ztepilé kmeny borovice s jemným mimořádně dlouhým jehličím. Mraky se válí v serpentinách a jen na chvíli poodhalí pohled do Grand kaňonu Nuku Hiva se srázy dosahujícími bezmála jeden kilometr. Taxikářka neváhá zastavit, abychom si náležitě vychutnali podívanou. Nedohlédneme ani na dno té neobyčejné hloubky. Velkou centrální náhorní planinu v 800 metrech nad mořem s loukami a rozesetými porosty smrků, připomínající tak trochu naši šumavskou krajinu, vystřídá brzy při sestupu k moři tropická vegetace s rozkvetlými ibišky a bujnou zelení džungle. Lesknoucí se stuhy několika vodopádů vlají nad úzkou silničkou. Až konečně po dobré hodině a půl jízdy od severu k jihu ostrova spatříme mořskou zátoku s přízemními domky, hlídanou dvěma strážci v podobě dvou kamenných ostrůvků.

V Taiohae žijí více než dvě třetiny z celkového počtu 2600 obyvatel ostrova

Život tady vskutku připomíná něco mezi vesnicí a městem. Všeobecný poklid a jakási přirozená ladnost. Podél hlavní ulice jsou dva menší obchody se smíšeným zbožím, dvě hospody, kostelík hrdě nazývaný katedrálou, banka, výstavná budova školy a vězení – přechodná ubytovna pro 2 až 3 lidi, zpravidla odsouzené pro incest. V dohledu ve stráni je asi šest penzionů. Nám dohodila taxikářka penzion Mave Mai. Máme společný pokoj s třemi postelemi pro chlapce a jednou větší pro dvě dívky, jak naši postarší skupinu příznivě ohodnotila recepční. Ostatně jsme rádi, že jsme tak lehce sehnali střechu nad hlavou.

Poznání městečka zahajujeme hospodou a kostelem. V hospodě je živo. Je tu několik místních usedlíků, sem tam turista-dobrodruh, italský architekt, který přijel projektovat další školu a hlavně posádka francouzské válečné lodi, kotvící v zátoce. K jídlu si dáváme plody moře a zapíjíme francouzským vínem. Kdo má chuť, dostane právě z pece vytaženou pizzu. Časem začíná být veselo, vojáci hrají na kytaru a zpívá se. Snědá domorodá servírka, ozdobená bílou voňavou tiáre ve vlasech, rozdává úsměvy, ale těžko počítá.

Sto metrů opodál na břehu moře stojí velký kamenný kříž připomínající katolické misionáře, kteří se tu vylodili v roce 1839. Od druhé poloviny 19. století jsou Markézy křesťanské. Římskokatolické kostelíky se v současnosti nacházejí na šesti obydlených markézských ostrovech. Chloubou ostrovanů je katedrála Panny Marie z Taiohae, oficiálně nazývaná Notre-Dame des Marquises. Je zbudovaná ze šesti druhů kamenů přivezených z jednotlivých ostrovů. Na první pohled nese nádech křesťanské vyrovnanosti a míru. Její zahrada, obehnaná kamennou zdí, je oázou pokoje, kterému dominují sochy křesťanských světců. Na bohoslužbu přichází vedle místních několik zvídavých cizinců včetně francouzských vojáků. Pan farář dojíždí autem. Sám mi zastavuje, je zvědav, odkud přicházím. Před kostelem na trávníku našla své místo kamenná socha podivného stvoření s velkýma očima, obrácenýma k nebi. Na nábřeží poblíž velkého prostranství, určeného ke shromažďování a oslavám, nalézáme opět podobné postavy, připomínající mimozemšťany. Jsou to většinou novodobé sochy vytvořené místními umělci. Ale kde se vzal námět a ta zvláštní podoba? O tom, že vychází z domorodých tradic zobrazování dávných božstev, nás má poučit až plánovaná výprava podél pobřeží.

Místní informační kancelář nabízí výlet k nejvyššímu vodopádu Vaipo, který padá z výšky 350 m do přírodního jezera na konci soutěsky, jejíž stěny dosahují až 800 m. Abychom se dostali na cestu vedoucí údolím soutěsky, je třeba najmout loď a vystoupit v Hakaui. Odtud pak pěšky rozblácenou stezkou uprostřed džungle a kokosových palem k jednomu z divů Nuku Hiva. Je to neuvěřitelný sloupec třpytivé bílé vody, rozrážející sytou zeleň okolních stěn. Odvážnější návštěvníci se mohou vypravit na průzkum několika jeskyní s přístupem z moře, kde se naskýtá možnost zaplavat si s celými hejny delfínů, s obrovskými mantami a elektrickými rejnoky nebo spatřit obávané kladivouny či bílé žraloky. Ale to už je zábava pro větší dobrodruhy.

Spatřili jsme mimozemšťany?

Vydáváme se podél pobřeží a do vnitrozemí ostrova. Nějakou dobu trvá, než pronajmeme malou dodávku s korbou a náhonem na čtyři kola. Místní lidé nemají zájem půjčovat auto bez řidiče. Většina silniček jsou jen upravené polní cesty, vzdálenosti se měří na hodiny, nikoliv kilometry a dosahovaná průměrná rychlost je 10 - 15 km/hod, jak se ostatně také uvádí v posledním průvodci Lonely planet. Po určitém smlouvání ujíždíme opět směrem na sever ke kopci zvanému Mt Muake, kde odbočíme na východ, abychom dosáhli k zátoce Controleur s vesničkou Taipivai. Pohledné bílé domky jsou rozesety podél říčky stékající k zátoce. Výstavný kostelíček, kokrhající a zápasící kohouti a děti, které o nic neprosí. To jsou střípky, které náhodnému cestovateli utkví v paměti. Množství kokosových palem a pohozených skořápek kokosových ořechů svědčí o tom, že obyvatelé se živí výrobou kopry, v podobě sušené kokosové dužiny, která se odtud odváží k dalšímu zpracování.

S vesnicí je spojena také jedna legendární postava. V červenci 1842 se objevila v zátoce Controleur americká loď Acushnet a z ní vyskočil na břeh muž jménem Herman Melville. Byl to budoucí spisovatel a autor slavného Moby Dicka. Strávil v Taipivai tři týdny a své neobyčejné zážitky také popsal v povídce Typee, která vyšla o čtyři roky později. Skutečné místo Mevillova pobytu bylo později označeno jako Le Trou de Melvill. Slibuji si v duchu, že si knihu vzrušujících příběhů mého mládí opět přečtu. V okolí "Melvillovy díry" se nacházejí podivuhodná místa, spjatá s historií ostrova. Byla odkryta archeology teprve v druhé polovině 20. století. V roce 1957 objevil R. Suggs ceremoniální platformu, nazývanou "tohua", kde se odehrávala taneční představení a velké slavnosti spojované s úrodou. Konalo se zde i rituální zasvěcování dospívající mládeže. Je datována do roku 1250 a očití svědci zaznamenali její užívání ještě v 19. století. V blízkosti tohoto ceremoniálního místa, známého jako Hikokua, se vystavovaly také oběti a těla zajatých nepřátel. Pokračujeme rozbahněnou cestou jen pár set metrů dále a náš údiv vzbuzuje další platforma, zvaná Kamuihei. Tým Piera Ottino ji restauroval teprve v roce 1998. Je na ní umístěna socha s velkýma očima, výrazem i postavou připomínající mimozemšťana, tak jak ho známe z vyobrazení sci-fi. Za ní následuje další tohua, opět kamenné sochy a v jejich blízkosti několik děr. Ty sloužily pro skladování posvátných a vysoce výživných plodů chlebovníků, do jiných se odhazovaly kosti lidských obětí. Stejně jako na jiných ostrovech Tichomoří, byli obyvatelé Markéz kanibalové. Dodnes tu žijí lidé, jejichž dědové měli lidojedské choutky. Ostatně Thor Heyerdahl se na nedalekém Fatu Hiva přátelil s mužem, který ještě znal nasládlou chuť lidského masa. Úzká stezka se vine dál. Štípance moskytů, kluzký povrch kamenů i kapky deště padající z dužnatých listů fíkusů a posvátných banyánů nás odradí od výpravy za petroglyfy s vyobrazeními lidí a zvířat, kterých bylo napočítáno v pokračující džungli na pět set. Ještě postojím u největšího z banyánů, jeho kořeny vytvářejí mohutný sloup padající z koruny dolů k zemi. Není divu, že jeho stáří se odhaduje na 600 let. Vskutku mysteriózní místo. Stále mne vzrušuje otázka, kde se vzala podoba domorodých bůžků. Odkud přišli? Vždyť místní lidé mají krásné souměrné postavy, často zkrášlované tetováním, bohaté černé vlasy a oči podobné černým perlám, které se rodí v oceánu.

Oživlé Gauguinovy obrazy

Míříme opět k pobřeží. Vítá nás vesnice Hatiheu, rozložená uprostřed háje kokosových palem, neklamného znamení pěstitelů kopry. Máme štěstí na setkání. U jednoho z domků má svou dílnu markézský řezbář. Můžeme pozorovat jeho práci na velké soše Panny Marie s Ježíškem, kterou zhotovuje na objednávku kostela. Na dvorku má naskládaný materiál, růžové dřevo, kosti i škeble. Řezbářovy práce, malé i větší sošky bůžků, náhrdelníky i náramky, se vystavují na stolku a dají se koupit. Bůžkové, zvaní v domorodé markézštině ti´i, jako by z oka vypadli těm z džungle. Jsou to opravdu krásné kousky, těžko někde něco podobného najdete. Snad jen na Tahiti v Papeete na vyhlášeném tržišti, kam se prý odtud dovážejí. Po odpovědi na otázku o ceně trochu opadá naše nadšení a obdiv. Jedna soška o velikosti 15cm přijde na dva tisíce i více našich korun. A smlouvat se nedá, místní umělec si vysoce cení své práce. Jen pár minut autem z Hatiheu leží zátoka Anaho. Má pověst nejkrásnější zátoky na Nuku Hiva. Je chráněna zřídka se vyskytujícími korálovými rify, takže tu mohou přistávat i plachetnice. Moře je teplé a klidné, zadává si s barvou blankytné oblohy. Kuželovité homole okolních kopců směřují přímo k bílým oblakům jako v touze spojit se s nimi. Stačí se jen dívat a ukládat dojmy hluboko do paměti. V zátoce plaví dva mladí muži své koně. Pak vystoupí na břeh a nasedají. Jen tak bez sedel ovládají jízdu. Markézané jsou vynikající jezdci. Nenacházím odvahu porušit tu idylu fotografováním. Připadá mi, jako by oživlý Gauguinův obraz mizel s jejich odjezdem.

Vracíme se přes sedlo Teavaimaoa, odkud se z výšky 218 m loučíme posledním pohledem s kouzelnou zátokou. V Hatiheu nás během chvíle přepadne tropický liják. Proudy vody padají z nebe a kaluže se mění v malá jezírka. Naštěstí během deseti patnácti minut je po všem. Slunce vyjasní svou tvář a začne vysoušet. Směřujeme dál podél pobřeží k vesničce Aakapa. Zde už silnička přechází v blátivou cestu. Po půl hodině najdeme osamělou chaloupku uprostřed zeleně, kde v tichosti žije osamělá rodina se svými vepři, slepicemi a kokrhajícími kohouty. Ovoce v podobě banánů, manga, papáje, grepů, avokáda a limetek je všude kolem, jen zvednout ruku a utrhnout. Ale kde jsou sousedé? Maně vzpomenu na časté provinění vězňů z Taiohae. Okruh kolem ostrova se stává stále dobrodružnější. Musíme doufat, že se nenajdou odvážlivci, kteří by jeli proti nám. Dvě auta se tu nevyhnou. Co nevidět jsou pod námi prudké srázy a útesy padající do moře. Řidič přikazuje, odepněte si bezpečnostní pásy, to pro případ, že by bylo třeba vyskákat. Našimi průvodci jsou jen občasná stáda polodivokých koní, která jsou tu domovem. Zastavují se v údivu nad neobvyklými návštěvníky. Leč náš opravdový mistr umění řídit jede dál až na pustou náhorní planinu, která vystřídala džungli. Tam čeká vysvobození, opět můžeme zapnout pásy.

Následující den se chystáme k odjezdu na letiště a odletu do civilizace. Recepční v penzionu nám přijde oznámit, že se s námi sveze jedna "vahině" jménem Elén. Máme na ni počkat, vždyť vzájemně si pomáhat je tady samozřejmostí. Klíče od půjčeného auta máme předat jiné "vahini". V malém letištním obchůdku obdivuji tapu, látku vytloukanou domorodci z kůry chlebovníku. Je na ní vyobrazen tanečník s tetovaným tělem a ptáčkem v rukou. Prodavačka mi vypráví, že je to její milý v úloze ptačího tanečníka. Vyjdu před stavení a tam poslouchám zpěv místního kosa – žlutozeleného ptáčka s nepřeslechnutelným hlasem. Kéž nadále znějí jásavé písně ptáků i lidí v tomto zapomenutém ráji! Ať šťastně žije Te Henua Enana, země mužů, jak Markézané nazývají svůj ostrov.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.