Všichni jsme slyšeli o tom, jakou sílu mají myšlenky. Všichni jsme zkoušeli afirmace, mantry, všichni jsme viděli film Tajemství, četli spoustu moudrých knih. Rádi bychom věřili všem těm krásným myšlenkám, představa je to lákavá, ale jako lidé západní civilizace potřebujeme důkaz, vědecké vysvětlení.

Tím spíše proto, že tato tvrzení jsou v přímém rozporu s tím, co jsme se učili ve škole my a většinou se stále ještě učí naše děti. Tím spíše proto, že když jsme si to zkoušeli, nijak zvlášť nám to nefungovalo, v reálném životě se nám nepodařilo využít těchto informací k vytvoření života, po kterém jsme toužili. A nezřídka se nám zdá, že jsou tato tvrzení v rozporu se zdravým selským rozumem. Jak by bylo možné změnit hmotu pouhou silou myšlenky? Jak by bylo možné uzdravit svoje tělo, přivolat si do života vytouženého skvělého partnera, výbornou práci, hojnost? To je přece nesmysl. V prvním díle tohoto článku se dozvíte, jak moderní fyzika, vysvětlující hmotu jako částice energie, společně s biologií a tzv. energetickou psychologií vnáší nové světlo do výše položených otázek.

Při fyzice nám, pokud jsme měli dostatečně uvědomělé učitele, prozradili, že hmota neexistuje. Ale víc nic. Představili nám tuto myšlenku jako pouhou teorii, která není absolutně nijak prakticky využitelná. Co z toho vyplývá pro náš každodenní život, jsme se nedozvěděli. Možná i proto, že sami učitelé o tom neměli ani tušení.

Představte si, že bych vás zmenšil na velikost menší než atom, dal vám do ruky fotoaparát a vyslal vás dovnitř atomu. Požádal bych vás, abyste tam nafotili snímky. Co myslíte, že by na nich bylo? Překvapí vás, když vám prozradím, že nic? Zeptáte se, jak je to možné? Každý z nás si jistě vybaví školní modely atomů, ve kterých obíhají po svých drahách malé kuličky. Co tedy tyto malé kuličky představují? Co obíhá uvnitř atomů? Je to energie. Neviditelné částice s různým nábojem. Lze si je představit jako jakási malá tornáda, mezi kterými je volný prostor. Jak je tedy možné, že se nám energie jeví jako hmota? Mezi atomy působí obrovská síla. Když zaťukáte rukou na stůl, vaše ruka stolem neprojde, nerozrazí atomy stolu a nepronikne volným prostorem, protože atomy jsou mezi sebou vázány obrovskými silami, které vaše ruka nepřekoná. Kuličky ze školního modelu představují právě tuto neviditelnou energii. Tu energii, která je všude kolem nás, která tvoří nejen hmotu, ale také všechny formy neviditelných sil. Ani naše myšlenky nejsou ničím jiným než určitou formou energie. Ve škole jsme se všichni na hodinách fyziky učili o zákonu zachování energie. Energie se může měnit z jednoho druhu na jiný, ale nelze ji vytvořit ani zničit, v uzavřené soustavě její celkové množství zůstává stejné. Celý vesmír je jeden obrovský energetický systém. Nevyjímaje naši sluneční soustavu, naši Zemi ani nás samotné. Také lidské tělo, lidská mysl a celý náš život jsou jedním energetickým systémem. Veškerá energie je mezi sebou propojena a vzájemně se ovlivňuje. A proto je možné pouhou myšlenkouenergií působit na hmotu-energii.

Genetická dědičnost

Při biologii jsme se zase dozvěděli, že lidské chování, tělo, zdraví, či nemoc jsou do značné míry předurčeny naší genetickou výbavou. Prostě jsme zdědili určité geny po předcích a hotovo. Celkem moc s tím nenaděláme. Dozvěděli jsme se o tom, že genoví inženýři pilně zkoumají možnosti, jak změnit genetické vybavení uvnitř buněk a tím ovlivnit vývoj jedince. A přesto jiné vědecké týmy zkoumaly jiné alternativy, došly k určitým výsledkům, tyto výsledky ověřovaly a dokázaly klasickými vědeckými postupy. Nicméně, protože to byly výsledky tak revoluční, tak odlišné od všeho, co bylo v té době bráno za základní principy, bylo pro vědeckou veřejnost těžké je přijmout. Tyto výsledky byly smeteny ze stolu. Nikdy jsme se o nich ve škole nic nedozvěděli. Muselo uplynout dalších téměř 30 let, než se je podařilo dostat do obecného povědomí.

V roce 1987 byl s velkou slávou zahájen vědecký projekt s názvem Human Genom Project, jehož ambiciózním cílem bylo zmapovat všechny geny, které lze najít. Obecně se předpokládalo, že tento výzkum bude vyžadovat řadu let práce, a tak vědci začali svůj výzkum zkoumáním genů jednoho z nejprimitivnějších organizmů na Zemi, červa sotva viditelného pouhým okem. Bylo u něj nalezeno 24 000 genů. Protože v lidském těle se nachází přes 100 000 různých proteinů (základních stavebních prvků buněk), které jsou tvořeny na základě genů, předpokládalo se, že u člověka bude nalezeno genů okolo 100 000. Když byl v roce 2001 projekt ukončen a výsledky zveřejněny, vědecká veřejnost byla šokována. Ukázalo se, že člověk má pouze asi 25 000 genů. Tento objev přinutil všechny položit si zásadní otázku. Jak je možné, že tak složitý organizmus, jako je člověk, může mít pouze o tisíc genů víc, než jeden z nejprimitivnějších organizmů na Zemi?

Kmenové buňky

Odpověď můžeme nalézt například ve vědecké práci amerického biologa Bruce Liptona, PhD. Ten již v roce 1968 studoval chování tzv. kmenových buněk v závislosti na prostředí. Kmenové buňky jsou velice zvláštním druhem buněk. Jsou uloženy v těle a nemají žádnou specifickou úlohu. Tím se zásadně liší od buněk tvořících např. kůži, kostní dřeň, tuky. Nicméně v okamžiku, když je potřeba v těle něco rychle spravit, např. v důsledku úrazu, mozek vyšle kmenovým buňkám signál, ty se na jeho základě začnou reprodukovat obrovskou rychlostí a vyvinou se do těch specifických buněk, které jsou v té chvíli akutně potřebné. Mozek tedy vyšle např. ke kmenovým buňkám signál, že tělo potřebuje opravit buňky pro kostní dřeň, a z kmenových buněk se vyvinou buňky kostní dřeně. Když tělo potřebuje buňky pro svalovou hmotu, mozek vyšle signál, že tělo potřebuje na určitém místě buňky pro svalovou hmotu, a z kmenových buněk se vyvinou buňky pro svalovou hmotu. Stejně tak jako pro kmenové buňky, i pro ty ostatní platí, že rozhodujícím faktorem v jejich dalším vývoji není jejich genetická informace, ale signál, který se k nim dostává. Ten totiž ovlivňuje to, co bude přečteno z genetického kódu buňky. Signál, nikoliv geny, naprosto zásadně ovlivňuje to, zda bude buňka zdravá a prosperující, nebo nemocná a strádající. Na povrchu každé buňky najdeme takzvané receptory (ty jsou pro každého jedince unikátní), jakési přijímače signálu zvenku. Chcete-li si udělat lepší obrázek, představte si počítač a klávesnici. V každé buňce (počítači) je uloženo obrovské množství informací – možností co postavit, ale záleží na tom, co naťukáme na klávesnici (signál dopadající na receptory), to se v těle vytvoří. A již bylo řečeno na začátku, signál není nic jiného než částice energie. Je to tedy energie dopadající na buňky, která ovlivňuje jejich další vývoj. Zajímavé určitě je, že výzkumy ukazují, že 95 až 98 % všech nemocí je způsobeno špatným signálem. Pouze necelých 5 % lze připsat špatné genetické informaci, neboli mutacím.

Signály, které dopadají k našim buňkám, jsou různého druhu. Jsou to jednak látky, které jsou vytvářeny přímo v těle (např. hormony), nebo cizí látky do těla dodané (např. léky), v neposlední řadě jsou to ale naše myšlenky – energetický signál vysílaný naším mozkem.

V roce 1995 vznikl nový obor biologie, tzv. epigenetika

Ta se zabývá právě tím, co již před čtyřiceti lety studoval doktor Lipton. Vědci zabývající se epigenetikou zjistili, že geny mohou být aktivovány pouze signálem zvnějšku. Sami o sobě nic neřídí. Pouze odpovídají na signály zvnějšku. V důsledku obrovské škály různých signálů může jediný gen vyprodukovat až 2 tisíce různých proteinů. Toto zjištění je odpovědí na výše položenou otázku, jak je možné, že tak složitý organizmus, jako je člověk, může mít pouze 25 tisíc genů. Kdybychom porovnali genetický kód krysy, šimpanze a člověka, zjistili bychom, že jsou téměř totožné. Co se ale liší, je způsob čtení tohoto kódu, neboli vnímání. Přestože mají tyto biologické druhy téměř identický genetický kód, právě rozdílnost jejich vnímání způsobuje jejich biologickou odlišnost. Na základě vnímání svého prostředí se buňka může vyvíjet v zásadě dvojím způsobem: buď roste a prosperuje, nebo se chrání a strádá. Jak to tedy zařídit, abychom vysílali svým buňkám takové signály, které nám zařídí zdraví, pocity štěstí a prosperitu? Ano, všichni jsme jistě slyšeli o užitečnosti pozitivního myšlení, všichni jsme si zkoušeli různé afirmace, babičky nás varovaly: "Nerouhej se!" Nicméně, kolik z nás dokáže afirmacemi a pozitivním myšlením opravdu změnit to, co se nám nelíbí?

Proč to tedy nefunguje, nebo funguje jen zčásti? Kde je problém? Kde děláme chybu? Můžeme si představovat všechny ty krásné věci, které bychom chtěli, můžeme si říkat mantry, dělat nástěnky přesně takové, jaké nám radili ve filmu Tajemství. Nicméně, pokud nebudeme na té správné vibraci, nebudeme mít ten pravý pocit, a to je zásadně důležité, stále, nebo alespoň většinu času, nestane se vůbec nic. Proč?

Vědomí a podvědomí

Naše mysl, která tvoří tím, že vysílá k našim buňkám signál, se skládá ze dvou částí.

Z vědomí a podvědomí. Všechny naše myšlenky, které máme v určitém okamžiku, jsou naší vědomou myslí. Tam, kam směřuje naše pozornost, směřuje i naše vědomí. Vědomá mysl pracuje, když se na něco soustředíme s určitým záměrem. Vědomou myslí se učíme. Podvědomí je to, co řídí naše chování, když vědomá mysl uteče z přítomného okamžiku (například plánujeme budoucnost, probíráme se minulostí atd.). Podvědomou myslí je řízeno to, na co nemyslíme, děláme automaticky, vlastně si to ani neuvědomujeme. Závěry, ke kterým dospěl vědecký výzkum mysli, umožní pochopit, kde je zakopán pes. Za prvé, 95 - 99% veškeré naší aktivity je řízeno podvědomím, pouhých 5 % zbývá na vědomou mysl. Za druhé, vědomá mysl dokáže zpracovat 40 bitů informací za sekundu, podvědomí až 40 milionů bitů za sekundu. Naše podvědomí je tedy milionkrát výkonnější počítač než naše vědomí. Naše podvědomí je milionkrát výkonnějším tvůrcem než naše vědomí a ještě k tomu řídí 95 - 99 % veškeré naší aktivity. Co tedy myslíte, kdo vyhraje, pokud každá část mysli tvoří něco jiného, vysílá buňkám jiné signály? Pokud si vědomě budete představovat, mantrovat, vystavovat na nástěnku to, že jste zdraví a šťastní, ale vaše podvědomí se cítí nemocné a nešťastné, co si budete tvořit? Každé ráno, každé poledne a každý večer si budete opakovat "Jsem naprosto dokonale šťastný", a podvědomí vám bude odpovídat: "A co ten Franta, ten tě zase naštval, co? Ten život je pes, máš spoustu objektivních důvodů proč být naštvaný, každý to musí pochopit., budeš šťastný teprve, až…" Co si budete pilně tvořit? Jaký signál budete vysílat receptorům svých buněk? Co se vám bude prezentovat ve vaší realitě? Pro náš život je tedy zcela zásadní, aby ty správné signály vysílalo naše podvědomí. Aby, když si řeknete: "Jsem dokonale šťastný", vaše podvědomí reagovalo:" Ano, je to tak, jsem naprosto, dokonale šťastný a je to fajn." Jak to ale zařídit? Jak do podvědomí dostat ty programy, které nám budou ku prospěchu? O tom se dozvíte v příštím díle, zabývajícím se energetickou psychologií a její metodou EFT.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.