Vyrůstal jsem ve zcela normální rodině se dvěma bratry a dvěma sestrami. I když jsme tehdy neměli moc peněz, vždycky si budu pamatovat, jak nás matka s otcem brali na víkendové pikniky nebo do ZOO.

Matka byla velice milující osoba, plná péče a starostlivosti. Vždycky se snažila pomáhat druhým a často přinášela domů zatoulaná nebo zraněná zvířata. I když měla pět dětí, o které se musela starat, vždycky si našla čas, aby pomohla i dalším.

Když si vybavím rané dětství, vidím rodiče nikoliv jako pár s pěti dětmi, ale jako velice zamilované novomanžele. Den trávili s námi, ale večer měli pro sebe.

Vzpomínám si, jak jsem jednou v noci ležel v posteli. Bylo to v neděli 27. května 1973. Vzbudil jsem se, když se mí rodiče vraceli po večírku s přáteli. Když šli spát, slyšel jsem je, jak se cestou smějí a dovádějí. Převrátil jsem se a znovu usnul, ale celou noc mě trápily noční můry.

V pondělí ráno, 28. května 1973 jsem se probudil do zataženého, mračného dne. Matka ještě nevstala, a tak jsme se všichni nachystali do školy. Celý den jsem v sobě cítil divné prázdno. Vrátil jsem se ze školy a vešel do domu. "Ahoj, mami, jsem doma." Nikdo neodpovídal. Dům působil velice studeně a pustě. Dostal jsem strach. Šel jsem po schodech do pokoje rodičů a třásl se. Dveře byly pootevřené, ale dovnitř jsem moc neviděl. "Mami?" Strčil jsem do dveří a otevřel je dokořán, abych zkontroloval celý pokoj, a tam na podlaze u postele ležela má matka. Pokoušel jsem se ji vzbudit, ale nešlo to. Věděl jsem, že je mrtvá. Otočil jsem se, odešel z pokoje a sešel dolů. Dlouho jsem tiše seděl na gauči, než přišla starší sestra. Když mě spatřila, jak tam sedím, jako blesk vyběhla po schodech.

Seděl jsem v obývacím pokoji a pozoroval, jak otec mluví s policistou. Sledoval jsem, jak matku odnášejí na nosítkách do sanitky. Dokázal jsem jen sedět, a dívat se. Nemohl jsem ani plakat. Nikdy mě nenapadlo, že by můj otec byl starý, ale toho dne vypadal tak staře jako ještě nikdy předtím.

Úterý 29. května 1973. Mé jedenácté narozeniny. Žádné písničky, žádná oslava, žádný dort, jen ticho, když jsme seděli u stolu v jídelně a hleděli do talíře. Byla to moje vina. Kdybych přišel domů dřív, ještě by žila. Kdybych byl starší, ještě by žila. Kdyby…

Po mnoho let jsem v sobě nesl vinu za matčinu smrt. Myslel jsem na všechno možné, co jsem měl udělat. Na všechny nehezké věci, které jsem jí řekl. Opravdu jsem věřil, že to Bůh mě potrestal za mé zlobení a matku si vzal. Ze všeho nejvíce mě ale trápilo, že jsem vůbec neměl šanci se s ní rozloučit. Už nikdy neucítím vřelost jejího objetí, vůni jejího parfému, ani něžné polibky, se kterými mě ukládala do postele. To všechno mi bylo za trest odebráno.

29. květen 1989. Mé dvacáté sedmé narozeniny. Cítil jsem se velice osamělý a prázdný. Z matčiny smrti jsem se dosud nedokázal vzpamatovat. Byl jsem úplně rozháraný. Můj vztek na Boha dostál vrcholu. Křičel jsem a ječel na něj: "Proč jsi mi ji musel vzít? Nedal jsi mi ani možnost se s ní rozloučit! Já ji miloval a tys mi ji vzal. Chtěl jsem ji jen ještě jednou obejmout. Nenávidím tě!" Seděl jsem v obývacím pokoji a vzlykal. Přemohlo mě naprosté vyčerpání, když tu najednou jsem pocítil teplo. Naprosto fyzicky jsem cítil dvě paže, které mě objaly. V pokoji zavanula známá, ale dlouho zapomenutá vůně. Byla to ona. Cítil jsem její přítomnost. Vnímal jsem její dotek a dýchal její vůni. Bůh, kterého jsem nenáviděl, mi splnil mé přání. Matka za mnou přišla, když jsem ji nejvíce potřeboval.

Dnes vím, že je se mnou pořád. Mám ji stále rád z celého srdce a vím, že tu pro mě bude vždycky. Právě když jsem se vzdal a smířil se s faktem, že je navěky ztracená, dal mi vědět, že její láska mě nikdy neopustí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.