Za války bylo na jistém letišti poházeno a pozapomínáno mnoho těžkých překážek a harampádí, které bránily letadlům vzlétnout. Piloti se rozčilovali, nervózně pobíhali, sháněli někoho, kdo je za to zodpovědný, a jiného, kdo to uklidí. Jeden z nich mlčel, jen tiše chodil kolem startovací plochy a soustředěně vše pozoroval. Brzy nalezl mezi předměty z jistého úhlu pohledu volný průchod, dostatečně široký i dlouhý pro odstartování letadla. Roloval s ním k počátku tohoto průchodu, dal stroj do pohybu a jako jediný vzlétl. Ostatní byli za chvíli vydáni napospas nepříteli.

Jsme-li tišší a bdělí, kráčíme-li životem klidně, měkce a obezřetně, pak i kdybychom šlápli na nastražená železa, nemusí se uzavřít. Hřmotní a nepozorní naopak uvíznou v mnohých pastech. Narazí-li živočich na síť a zachová-li si klid a nehybnost, může z ní být i bezbolestně vyjmut, nebo se sám klidným zpětným pohybem z pasti vymaní. Přijímejme takto i počátky našich zátěžových situací a zkoušek. Čím více se zmítáme, tím pracnější a zranitelnější bude naše vyprošťování. I při vykonávání různých prací lze mnohdy jen mírně ťuknout, aby věci nabraly ten správný směr a došly k řešení s naší minimální aktivitou. Workholik, který pracuje jako rozběsněná lokomotiva, často přehlédne nejjednodušší řešení. Zachovámeli i ve svízelích a pohromách klid a duchapřítomnost, ale třeba i důvěru ve vyšší řízení, pak překážky plní účel a následky nebudou takové, jak se snad zprvu jeví. Zmítáním se, zlobným odmítáním zkoušek se do jejich sítě zaplétáme a potíže se kupí. Nadměrná sebestřednost nám zatemňujne orientaci v situaci.

Směřujeme-li někam s takovou intenzitou chtění, která narušuje a přehlušuje jemné předivo věcí a jejich souvislostí, rodí se z toho závislost na předmětu chtění. Osobujeme si pak právo nespokojenosti, nevraživosti, výtek, kladení podmínek, zatrpklosti, zbrklého chtění pochybných náprav, nenecháváme či zastiňujeme si prostor působení příhodných okolností, a tím se negace třeba i stupňují a zaplétají. Platí to jak v rodině, tak v zaměstnání, v politice, zájmovém spolku, náboženském společenství a jinde. Pak naše pýcha a mnohdy i iluze duchovní dokonalosti tak zatěžkávají možnost vzchopení se k sebenápravě, že je lehčí roztlačit prstem vagon než si přiznat a napravit chybu. Správný pohled na svět vidí i jeho vady a nedokonalosti, ba i všechny ty lumpárny, ale přesto zůstává klidný a čirý. Pak může účinněji i jednat a zasahovat.

Tento článek byl zveřejněn v časopise Phoenix 5/2010.