Nikdy nemůžeme pochopit široké spektrum schopností nových dětí, aniž jim začneme naslouchat. Jejich výpovědi znějí někdy neuvěřitelně moudře, soucitně a duchovně vyspěle. Jindy se budou vyjadřovat zmateně, jak to děti občas dělávají. Přesto se snažme pochopit, co říkají. Malá ukázka následujících příspěvků snad poslouží jako výchozí bod pro hlubší pohled na celou problematiku – na poslední generace a vítr změn, který s sebou přinášejí a jenž napomáhá přerodu světa do vyšších energetických vibrací.

Neobyčejná batolata

Susan, denní pečovatelka z Texasu, jí vyprávěla nejen o svých zvláštních svěřencích, ale i o jejich neméně zvláštních matkách. Při své práci pečovala o děti narozené v letech 1989 - 1992. Měla jich na starost něco kolem patnácti. Všechny tyto děti byly výjimečně inteligentní a zcela vybočovaly učebnicovým poučkám o raném vývoji dětí. Navíc se u všech objevovaly dvě skupiny vlastností. "První typ dětí byl okouzlen tím, co viděly nade mnou a kolem mé hlavy, vyžadovaly častý oční kontakt a okamžitě si začaly zkoumavě prohlížet vše nové. Všechny byly nezvykle klidné a ochotně přijímaly nové věci. Jako kojenci se pořád chtěly chovat v náruči, ale když vyrostly do batolecího věku, často úplně ztuhly, když jsem se jich dotkla. Nesnažily se příliš lézt po čtyřech a začaly později chodit. Druhá skupina dětí byla extrémně zvědavá, musely si vše osahat a velmi brzy začaly lézt a chodit. Hned ráno musely prozkoumat celý prostor, který jim byl vymezen."

Matky "jiných" dětí

O třináct z patnácti dětí, o které se Susan starala, rodiče příliš nedbali a dali by se charakterizovat jako nevšímaví. "Specializovala jsem se na čtyřiadvacetihodinovou péči o kojence a novorozence. Většina z mých klientek byly lékařky, policistky nebo dělnice pracující na směny. Byly to svobodné matky, nešťastné ženy, často nervózní (držely a chovaly své dítě tak znepokojivě, až se mě pak sousedi ptali, kdo to byl, a nevěřili, že vlastní matka), přívrženkyně hnutí new age (oblékaly dítě do purpurové, léčivé barvy, když mu teklo z nosu, nebo ho zahalovaly do zlatého světla, protože nesnášelo pás na autosedačce). Jen o dvou matkách se dalo říct, že své dítě plně přijímaly. Je pravda, že ne všechny ženy jsou odbornice na mateřství, někdy to lépe zvládají jejich muži. A ne všechny děti se rodí do harmonických podmínek. Přesto je každé dítě vzácný dar, připravený a toužící se rozvinout, jakmile k tomu dostane příležitost."

Dědeček je anděl!

Velké množství příspěvků poskytlo i mnoho rodičů a jejich dětí předškolního věku.

Lori Lite ze státu Georgia vzpomíná, jak se jí jednoho dne její čtyřletá dcera zeptala: "Mami, pamatuješ si, jak jsem se na tebe dívala, než jsem se narodila?" A pak vypráví dál, jak jednou seděli s manželem v trávě a mluvili s jeho matkou. Dcerka se nechala chovat u tatínka v náruči. Bavili se zrovna o tom, jak je smutné, že tchán nedávno zemřel. A ve chvíli citelného smutku dcerka najednou vyhrkla: "Dědeček je anděl! Podívej, je támhle nad námi!" a ukazovala někam nad babiččinu hlavu. Všichni se nevěřícně dívali jeden na druhého. Nikdy holčičce nic podobného nevyprávěli.

Vzácný dar

Následující zpráva pochází od Tima z Texasu. "Jednoho dne, když Sandy přišla do školky pro Erika, bylo tam nezvyklé ticho. Erik seděl ještě s jedním malým chlapcem v protějším rohu místnosti a držel v ruce knihu o zvířatech. Všechny ostatní děti seděly tiše i s učitelkou na druhé straně místnosti a pozorně je sledovaly. Sandy nejdřív nechápala, co se děje. Pak Erik začal nahlas předčítat jména zvířat a jeho malý kamarád je po něm opakoval. Ten malý chlapec se jmenoval Amika a byl autistický. Jeho rodina se přistěhovala z Afriky. Do té doby vyslovil Amika jen jediné slovo: kachna. Nikdy neřekl ahoj nebo jméno jiného dítěte. Erik byl vlastně jediný, kdo si s ním hrál, a pravděpodobně proto, aby mohl celou dobu mluvit jen on.

Noční návštěvníci

Victoria z New Jersey prožila zajímavou zkušenost se svou pětiletou dcerou Jamie. Dívenka nedokázala usnout se zhasnutými světly. Občas, když se na ni přišla podívat, svítily všechny čtyři lampy, které měla v dětském pokoji. Moc se bála tmy. "Začalo to, když jí bylo asi pět. Začala křičet a chtěla spát se mnou v ložnici. Náš doktor mi řekl, ať si zavřu dveře a nepouštím ji dovnitř, že prý je to jen jedna z těch dětských fází. Měla jsem pocit, že mě ten srdcervoucí křik za dveřmi zabije, takže jsem ji nakonec pustila dovnitř a nechala spát u sebe. Nikdy nemluvila o tom, proč nechce spát u sebe v pokoji, až jednoho dne mi oznámila, že lidé, kteří ji v noci navštěvují, ji budí. Začala jsem se na ty lidi vyptávat a ona mi řekla, že na ni celou dobu mluví a ptají se na nejrůznější věci. Vzpomněla jsem si, že když jsem někdy v noci procházela kolem jejího pokoje, slyšela jsem, jak někomu odpovídá." Victoria vzala dceru k místní psycholožce a předstírala, že Millie je její přítelkyně. Jamie nezklamala a rozpovídala se před ní o všech těch lidech, kteří ji v noci navštěvují. Asi po půl hodině se Millie obrátila na holčičku: "Maminka ti nechává rozsvícené světlo, ale to není zdravé spát při zapnutém světle. Co kdyby místo toho zamkla dveře a okna, aby nikdo nemohl dovnitř?" Tehdy se Jamie s rukama v bok naštvaně postavila přímo před Millie a řekla: "A k čemu by to bylo dobré, když mohou procházet zdmi?"

Pošli jí lásku

Lynn z Virginie dostala velmi moudrou radu od své dcery Sáry, přestože holčičce bylo teprve pět let. "Sára se projevila jako učitelka už jako malé dítě. Měla jsem za sebou velmi náročný den v práci a nevěděla jsem si rady s jednou zaměstnankyní. Váhala jsem, jestli bych ji neměla propustit. Když jsem se večer na Sáru obořila, uvědomila jsem si, že si na ní vybíjím vztek z uplynulého dne. Vzala jsem ji proto na klín a omluvila jsem se jí s tím, že mě naštvala má zaměstnankyně, protože neudělala to, co jsem na ní chtěla. Sára se mě zeptala: ,A požádala jsi ji o to?‘ Když jsem přikývla, pokračovala: ,A řekla jsi jí jasně, co po ní chceš?‘ Odpověděla jsem, že ano. Sára se na chvíli zamyslela a zkusila to ještě jednou: ,A zkusila jsi jí poslat lásku?‘ Ta otázka mě úplně odzbrojila. Ne, samozřejmě, že jsem jí nezkoušela poslat lásku. Vlastně jsem jejím směrem vysílala pravý opak. Takže, když jsem se ukládala k spánku, vědomě jsem ve svém srdci vytvořila láskyplný prostor a nechala jsem z něj proudit lásku ke své zaměstnankyni. Druhý den ráno, když jsem dorazila do práce, panovala zde úplně jiná atmosféra a naše vztahy se natolik zlepšily, že jsem ji nepropustila."

Alice, Vermont – "Hádat se je stejné, jako být na jezdících schodech. Když se dohadujete s kamarádem nebo s ním jakkoli bojujete, říkáte věci, jež vás mají dostat nahoru. Boj udržuje vaše stoupání a argumenty jsou stále silnější. Situace se ale neustále zhoršuje, protože něco rozbíjíte a ztrácíte – přátelství… Možná najednou pocítíte chuť vrátit se zpátky dolů a říct něco pěkného, milého a povzbudivého, aby se vám podařilo zachovat přátelství, ale přivézt si dolů bolest a nepříjemné pocity a řešit s nimi jakýkoli problém není vůbec jednoduché. Dokud zůstanete na eskalátoru, máte vždy jen dvě možnosti, buď stoupat nahoru, nebo jet dolů. Abyste se tomu vyhnuli, nesmíte na eskalátor vůbec nastoupit. To se vám podaří pouze tehdy, když se nebudete vyhýbat řešení problémů a budete si vážit svých přátelských vztahů s ostatními. Jakmile ostatní zjistí, že jste ochotni vlézt s nimi na eskalátor, už vám nikdy nebudou tolik věřit."

Alexandria, Kalifornie – "Chtěla bych pomoci vytvořit lepší a laskavější svět. Svět kolem mě je hrozný, všichni se jen snaží druhým uškodit. Hodných lidí už moc nezbylo. Ráda bych se přičinila o změnu tím, že pomůžu co nejvíce lidem – věřím, že i když pomůžu jen třem, bude to mít význam. Mám pocit, že do tohoto světa nepatřím. Je hektický a krutý a já taková být nechci. Jsem tu jen proto, abych ho pomohla změnit. Cítím, že mám tu moc to udělat a že mohu být, čímkoli budu chtít."

Tori, Virginie – "Dny přicházejí a odcházejí a nakonec nám po nich zůstanou vždy jen vzpomínky. Zkuste na vše vzpomínat jen v dobrém, nedovolte, aby vás dostávaly maličkosti. Naděje spočívá v tom, že zapomenete na to, co vás zítra rozčílí. Zacházejte se všemi radami jako se vzácnými dary, ale nezapomeňte, že co se týče vašeho života, jen vy sami víte, co je pro vás nejlepší. Řiďte se svými pocity a intuicí a dělejte to, co považujete za správné. Vytvořte si svá vlastní pravidla a morálku, uvědomte si, co je pro vás důležité, a toho se držte… Nechci znát všechny ty zbytečné věci, co nás učí ve škole, které se do nás snaží nacpat nekonečným drilem, abychom je pak ze sebe vychrlili při testech. K čemu mi to je?! Chci vědět, proč nemůžeme dovnitř černé díry a stvořit další životní formy! Chci vědět, jestli existuje Bůh a co stvořilo hmotu při vzniku vesmíru. Jak to všechno začalo? Odkud sakra všechna hmota pochází? Poslední dobou se mi hlavou honí tolik otázek, ale nenacházím na ně odpověď..."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.