Kdysi se říkalo barevnému spektru vidmo. Výraz, který se už dávno nepoužívá. Je skoro stejně zapomenutý jako pohled na nádherný barevný oblouk duhy, který se objevoval nad krajinou po dešti. Ne proto, že by tento fyzikální jev, rozklad barevného spektra na kapičkách duhy, přestal existovat, ale proto, že jsme si nebe až nebezpečně zaneřádili, takže ho téměř nevidíme.

Rozložené bílé světlo obsahuje barvy v neměnném pořadí od fialové, přes modrou, zelenou, žlutou, oranžovou až k červené. O vzniku duhy lomem, rozkladem a odrazem slunečních paprsků v dešťových kapkách, psal například René Descartes. Je zbytečné říkat, jak velice jsou barvy pro náš život důležité. Některé teorie mluví dokonce o tom, že jednotlivé barvy spektra v různých časových úsecích vládnou světem. Ale to už by se rozhovor s výtvarnicí a kytaristkou Ninou Klestilovou ubíral jiným směrem.

K letmé úvaze o duze mě přivedl pohled na batikovaný ubrus v barvách duhy rozložený na čtvercové desce stolu v jejím ateliéru. Současně mě napadlo – jakou barvu má Bůh?

Řekla bych, že je to otázka pocitu.

A myšlenka? Jakou barvu má myšlenka?

Možná, že by měla být bílá, protože si ji můžete různě dolaďovat. Ale taky ji můžete setsakramentsky rychle dočernit. Když nad tím uvažuju, měla by být bílá, do bleděmodra, do blejskava k obláčku.

Když si můžete vybrat barvy, jaké vybíráte?

Pro sebe? Miluji modrozelené. Hezky se pracuje s oranžovou. A mám ráda barvy podzimu. Na podzim mají nekrásnější barevnost javory. Od takové zelené, žluté, přes vínovou, okrovou. Ráda pozoruju, jak se zabarvuje. Myslím, že javor je nejbarevnější strom. Dosahovat takové barevnosti v batice, to mě baví.

Co vás přivedlo k batikování?

Maminčin batikovaný šátek. Maminka byla taková zajímavá paní, neměla ráda tuctové věci, vždycky byla jiná. Vždycky nás učila, abychom se sestrou z mála uměly udělat něco hezkého, aby nám to slušelo, aby to bylo vkusné. Učila nás, abychom měly sladěné oblečení. Nikdy jsme neměly moc peněz, nemohly jsme si dopřát žádný luxus, ale zato jsme si se sestrou uměly nějakou zajímavost vytvořit. Vlastně nás to nutilo hledat, objevovat.

Učila jste se šít?

Jsem samouk, cestou pokus – omyl. Zjistila jsem, že to nikdo neudělá tak, jak si představuji.

Kdy jste si poprvé sama něco ušila?

Bylo mi třináct, když jsem si z maminčiny sukně udělala sukni pro sebe.

A ten maminčin šáteček?

S ním to vlastně všechno začalo. Maminka ho dostala ze Švýcarska, byl takový krásně duhový, fascinovalo, mně jak je dělaný.

To vás přivedlo k barvení?

Víte, když člověk objeví svět barev, když zjistí, jak se s nimi dá čarovat, jak s nimi může přetvářet, tak ho to už nepustí. Jde o první krok.

A váš první krok do světa barev byl…

On to vlastně nebyl můj krok, vešla jsem tam trochu zprostředkovaně, přes svoje staré béžové sako, které jsem nechtěla nosit, ale taky jsem ho nechtěla vyhodit. Takže jsem ho dala kamarádce a ta ho přetvořila. Z béžového udělala černé. Vzpomínám si, že jsem jí ho hrozně záviděla. Ale taky jsem si uvědomila, jak se ze starého hadru dá udělat něco úžasného, zvlášť, když se pracuje s barvami. Takže jsem začala barvit všechno, na co jsem přišla. Barvila jsem v čaji, vyzkoušela ibišek, ten jde do červenavých tónů, lékořice jde do měkce hnědavé. Starou látku můžete obarvit vložením do čajové lázně, jsou různé postupy, ale vždycky je s barvou čarování.

To je pravda. Z historických pramenů víme, jak ohromnou senzaci vzbudila například Caesarova purpurová tóga, kterou měl na sobě, když se vracel z Galie. Až do té doby Řím takovou barvu neznal. Takže je otázka, co vzbudilo větší senzaci – jestli jeho návrat z vítězného tažení, nebo ten nádherný purpur.

Tyrský purpur nebylo žádné laciné barvivo. Vzniká z rozkládajícího se tělíčka mořské nachovky.

Vlastně i proto se stal symbolem moci císařů a papežů, ale vraťme se k batice. Proč se technice ručního vytváření vzorů říká batika? Odkud se ten název vzal?

Od malajského kmene Bataků. Za hippies se stala velkou módou, říkalo se tomu "svaž a barvi".

Co je batikování?

Barvení látek tak, že místa, která se nemají obarvit, napustíme voskem – například.

Čím vás batika přitahuje?

Mám v ní volný prostor. Můžu z ní vytvořit model, nebo obraz, můžu s ní zdobit interiér, jejím prostřednictvím můžu čarovat s barvou.

Goethe říká, že náš život je odleskem barev.

Třeba ve starém Egyptě patřila modrá bohům. Symbolické hodnocení barev nacházíme skoro u všech národů.

Myslíte, že máme přirozené schopnosti vnímat krásu?

Ty podstatné zcela určitě.

V čem je podle vás nebezpečí kýče?

V jeho podbízivosti, líbivosti. Nenutí k zamyšlení, k objevování.

Řekla jste, že vás maminka učila rozeznávat vkusné od nevkusného, jakým způsobem?

To nebylo v jednotlivostech, bylo to všechno dohromady. To, s čím byl člověk vychovaný, s čím vyrůstal, jaké měl kolem sebe lidi. Kolem mě byli duchovně krásní, čistí lidé, kteří mě do ničeho nenutili, nic nevnucovali. Mohla jsem je pozorovat. Byli můj vzor. To jsou věci, o kterých se nedá moc mluvit, jsou spíš pocitové.

Na začátku jsem se ptala, jaká barva by mohla patřit k myšlence. Teď se ptám, jestli se svých myšlenek někdy bojíte.

Ty negativní od sebe odháním.

I myšlenky na smrt?

Proč bych měla utíkat před něčím, co k životu patří? Je přirozené, že jednou ty šaty, to tělo odložíme. Líbilo by se mi, kdybych usnula a probudila se jinde.

Pro většinu z nás to až tak samozřejmé není. Ale teď z jiného soudku. Kromě toho, že jste výtvarnice, hrajete i na kytaru, zpíváte, vystupujete s Betty Cooperovou. Kdo je Betty Coopperová?

Betynka je Australanka, provdaná za Čecha a žije v Praze. Je fotografka, hraje na kytaru a na harfu, krásně zpívá. Vystavujeme spolu.

Jaký je váš repertoár?

Většinou staré anglické a irské písně, ale i lidové české a moravské písničky. Ty mám velice ráda.

Zpíváte si sama pro sebe?

Patří to ke mně, stejně jako barvy. Lidi si už sami pro sebe málokdy zpívají, stávají se jen konzumenty.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 5/2010.