Při rozboru evangelijních textů Pogačnik ještě zjemnil svou schopnost vnímat éterní fenomény. Začal rozlišovat čtyři druhy éteru v souladu s pravzorem čtyř živlů – země, voda, vzduch a oheň. Nejtěsněji k písmu přiléhá vrstva zemského éteru. Vodní éter představuje dech života, který oživuje tvary a je zásobníkem pociťovaných kvalit. Vzdušný éter má co dělat s vědomím a ukládáním vzpomínek. Ohnivý éter můžeme chápat jako zprostředkovatele duchovních impulzů a silových vlivů. I na lidském těle existují rezonanční body, které odpovídají kvalitě čtyř živlů.

Autor prozrazuje, že tím, že si aktivuje odpovídající bod na vlastním těle pravou rukou, levou může dotykem vnímat éternou vrstvu textu. (Uvědomuji si, jak neuvěřitelné mechanizmy a zvláštní citlivost vede k jemnohmotnému vnímání! Zároveň chápu, že autor zřejmě použil svých schopností tam, kde mu bylo určeno.) Zemský éter přiléhá těsně k řádkům textu, jako by byl do nich vetkán. Nad ním proudí vodní éter a ohnivý je zvlášť výrazný, protože jde o texty z vysoké božské inspirace. Autor údajně může konečky prstů tento ohnivý éter dobře nahmatat. Okamžitě však mizí, není-li vysoká inspirace, která doprovázela Ježíšovo učení. Vzdušný éter se nachází ještě výše v podobě vrstvy obláčků.

Pogačnik vybral pro své výzkumy známé podobenství. Jedná se o člověka, který uspořádal velkou hostinu a sezval mnoho hostů. "Když měla hostina začít, vyzval svého služebníka, aby řekl pozvaným: "Pojďte, vše už je připraveno." A začali se jeden jako druhý vymlouvat. Jeden se musel podívat na pole, které právě koupil. Druhý koupil pět párů volů a šel na ně dohlédnout, atd. Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: "Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé – aby se můj dům naplnil!" (Lukáš 14,15)

Vysvětlení skrytá v podobenstvích

Podobenství je plně podloženo čtyřmi uvedenými vrstvami éteru. Síla ohnivého éteru stojí vysoko nad řádky textu i zemský éter hustě do textu vetkán svědčí o doslovném Ježíšově poselství. Přeloženo v obrazné řeči – pokud je někdo pozván tím nejhlubším pramenem, který v něm prýští, pak má nechat všeho, co mu v tom může bránit. Člověk by měl i zdánlivě velmi důležité věci nechat stranou, aby neztrácel čas pro opětovné spojení s prazákladem bytí. Ti, co nejsou obtěžkáni společenskými závazky, jsou symbolicky označeni za chudé, slepé, chromé atd., a mají na cestě k sebepoznání přednost. Podobenství v Lukášově evangeliu končí slovy: "Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí večeře."

V Matoušově evangeliu se nemluví v této souvis los - ti o chudých, zmrzačených atd., ale o zlých a dobrých. Král, pořádající svatební hostinu pro svého syna, si prohlédl hosty přivedené z ulice a povšiml si člověka bez svatebního šatu. A když ten nedokázal odpovědět, jak se mezi svatebčany bez náležitého šatu dostal, řekl král sloužícímu: "Svažte mu ruce a nohy a uvrhněte ho ven do temnot, tam bude pláč a skřípění zubů." (Matouš 22.11).

V tomto odstavci Pogačnik postrádá ohnivý éter, zemský není vetkán, ale vznáší se nad textem, vrstva vodního éteru je kalná. Když se autor do informace ponořil, cítil strach a pocit viny. V dodatku je totiž prezentována moc, která může člověka odsoudit k věčnému zatracení, třebaže zdravý rozum se proti tomu bouří a vede k nejistotě a strachu.

Podle autora se připletla velmi závažně mylná informace též do textu evangelia o plevelu. Člověk zasel dobré semeno na svém poli. Když lidé spali, přišel nepřítel a rozhodil semena plevele do pšenice. Když vyrostlo stéblo a nasadilo na klas, tu se ukázal i plevel. Přišli sluhové a řekli hospodáři: "Máme jít a plevel vytrhat?" On odpověděl: "Protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici, nechte, ať spolu roste obojí až do žně." (Matouš 13,24) Tímto podobenstvím Ježíš potvrzuje, že vedle sebe existují oba póly, dobro i zlo, dobré i špatné zkušenosti, protože pro vnitřní růst je třeba prožívat oba aspekty. Podobenství je zakončeno slovy: "A v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek ke spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly!" (Matouš 13,30)

Co je skutečným plevelem?

Autor vysvětluje, že Ježíš tím zřejmě myslel, že člověk, dříve či později, bude dost zralý na to, aby byl schopen rozlišovat konstruktivní od destruktivního. Ty zkušenosti, které mu přivodily bolest a z nichž se poučil, se nakonec v aktu odpuštění rozplynou, shoří. Zajímavé je, že v původním textu není uváděn plevel, ale jílek, což je potvrzeno nálezem z Nag Hammadi. Jílek je rostlina, která vytváří silné kmeny, v Palestině se sušila a používala jako palivové dřevo. Je tu tedy vyzvednuta i použitelnost toho, co je zdánlivě zlé.

Chybné podobenství o plevelu je v Matoušově evangeliu o několik veršů dále, kde se jedná o akt zatracení: "Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece, tam bude pláč a skřípění zubů." (Matouš 13,41)

Pogačnik uvádí, že my, lidé západní kultury, jsme se bohužel v posledních dvou tisíciletích až příliš často řídili chybným výkladem podobenství o "plevelu". Až příliš často jsme pozvedli zbraně a vyslali armády, které se bez slitování vrhly na své bližní, protože uctívali nepravé bohy, nebo se nechovali podle našich představ. Ohněm a mečem jsme se snažili vymýtit "plevel". A neděje se to dodnes pod záminkou etnických čistek? Výklad uvedeného podobenství podle Matouše vedl lidi tragickým způsobem k bludu. Autor nás nabádá, abychom si vzali k srdci původní učení Ježíše, jak bylo ukázáno v podobenství o jílku, abychom se poučili ze společných chyb minulosti. Chyby učinili nejen ti, kteří do evangelií cizí útvary tajně propašovali, ale i ti, kteří se nad láskyplným Ježíšovým učením nezamysleli, nepochopili jeho úmysly a ve své přehnané horlivosti konali. Kéž se všichni poučíme a nemáme obavy spolu s církví přiznat si tyto omyly, aby se pochmurné poměry ve světě pročistily a projasnily.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.