Když jsem si vzala kotě z místního útulku, bylo mi jasné, že půjde o pořádnou zkoušku mé inteligence. Vychovala jsem už dvě kočky, dnes dospělé kocoury, a věřila jsem, že zvládnu chaos kolem nového kotěte. Dělala jsem všechno správně – nakoupila jsem nejkvalitnější krmení, nejměkčí pelíšek, nejzábavnější kočičí hračky. Velmi brzy jsem si však musela přiznat, že kočka Lucy má o vlastním blahu poněkud jiné představy.

Chtěla se živit jen zbytky z kuchyně, chtěla spát v mé posteli místo ve vlastním pelíšku a kašlala na hračky, protože nejvíce ji bavilo běhat za zmuchlaným papírem, který mi vytáhla z odpadkového koše. Jsem spisovatelka, a proto jsem se snažila Lucy mnohokrát zabránit, aby mě vyrušovala, ale ona stejně vklouzla do pracovny a ukradla moje zmuchlané poznámky a nápady, které pak roztahala po celém domě. Zlobila jsem se na ni, křičela a snažila se ji přesvědčit, ať si hraje s "opravdovými" hračkami, za které jsem utratila moře peněz, ale nezměnila jsem ji. Postupně mi začala docházet trpělivost. Rozhodla jsem se vychovat z ní hodnou kočičku. V pracovně jsem se zamykala, abych měla klid, ale kdykoli jsem vyšla ven, Lucy tam seděla s přesmutnýma očima a najednou udělala šipku, proklouzla mi kolem lýtek a vrhla se k odpadkovému koši. Já pokaždé skočila za ní, hubovala ji a někdy ji i lehce třepla po zadečku. Proboha, copak to kotě nikdy nedostane rozum? Jednou to přece musí skončit! Ale naše role se brzy měly prohodit.

Lucy byla pořád ještě kotě, když jsem si zavařila průšvih; uvědomila jsem si, že jsem vyhodila poznámky o tématu báječné a velmi aktuální povídky a spolu s tím jméno a telefonní číslo šéfredaktora časopisu, ke kterému mě doporučil přítel – spisovatel. Zběsile jsem prohrabala papíry v odpadkovém koši, ale pak mi svitlo, že zrovna včera jsem ho vysypala do popelnice. Zoufale jsem se snažila rozpomenout, co v těch vyhozených poznámkách vlastně bylo a utěšovala se, že to ztracené jméno a číslo si můžu od kamaráda vyžádat znovu; jenže odjel na pár týdnů do Evropy a těžko si podobné informace vozil s sebou. Potíž byla v tom, že šéfredaktorovi jsem se měla ozvat co nejdřív.

Už jsem se smiřovala s tím, že tuhle šanci propásnu, a chtěla se aspoň pustit do nového sepisování poznámek k povídce; seděla jsem a snažila si vybavit všechny skvělé a neotřelé nápady, které mi teď tvrdohlavě unikaly, když jsem zaslechla hrabání, čmuchání a uviděla jsem Lucy, jak po podlaze honí další ukradené papírové koule, které správně patřily do koše. Vztekle jsem k ní skočila a papíry jí rázně vytrhla. Náhle jsem umlkla uprostřed slova, protože slova na jednom ze zmuchlaných papírů mi připadala povědomá – a já ohromeně vytřeštila oči. Bylo to jméno a telefonní číslo toho šéfredaktora!

Vytáhla jsem Lucy zpod židle a láskyplně se s ní začala mazlit. Doufala jsem, že mi všechno to vyhánění a křik odpustila, protože kotě, které zachraňuje vyhozené papíry z koše, je pro spisovatele ten největší poklad na světě.

Už se Lucy nesnažím převychovat, ani se na ni nezlobím; miluji ji přesně takovou, jaká je.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.