Velikonoční negace smrti duše člověka
-
Vytvořenoúterý 28. duben 2020 17:58
-
AutorMVDr. Josef Staněk
-
Oblíbené788 Velikonoční negace smrti duše člověka /lektori-setkani/item/788-velikonocni-negace-smrti-duse-cloveka.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Není na světě člověka, který by se nebál strastí při umírání a smrti těla. Přitom duchovně vidoucí vědí, jak významný, ba často rozhodující pro kvalitu duše při vstupu do záhrobí právě tento proces je. Jinak řečeno, jakou "vibraci" (lehkost) při hodnocení svého života v procesu umírání duše člověka nabere, jak zhodnotí, nebo znehodnotí prožitky svého života, do takové úrovně se po oddělení od těla vznese.
Světlá a lehká nahoru do světlých oblastí záhrobí (astrální dimenze), temná a zatížená do temných oblastí. Tento zákon znají špičky prakticky všech směrů duchovního úsilí (náboženství), ale po tisíciletí existoval problém, jak jej vysvětlit "obyčejným" lidem, tj. lidem světským. Těm, kteří ještě mohou mít více inkarnací před sebou, než budou moci dokončit duchovní vývoj a trvale existovat v nehmotné dimenzi bytí.
Všechny pokusy o slovní, logické a teologické zdůvodnění prováděné proroky se minuly výsledkem. Obyčejní lidé nerozuměli složitým výkladům duchovních vůdců a masy duší prostých a dobrých lidí nestoupaly dostatečně rychle ke Světlu. Vidoucí proroci si uvědomili svou neúspěšnost ve vlivu na masu světských lidí a prosili Boha o vyslání takového "vykladatele" dějů v životě člověka, také i v procesu umírání, který by byl srozumitelný i pro nejposlednějšího člověka na Zemi. Bůh jim přislíbil vyslání takového "vykupitele z nevědomosti".
Ježíš jako průvodce smrtí člověka
Tak se v tomto hmotném světě inkarnovalo dítě Ježíš jako realizace slibu přímé božské duchovní pomoci obyčejným lidem. Jeho posláním na tomto světě neměly být složité, v zásadách převážně správné duchovní výklady, učené knihy a řečnická cvičení, které vydávali a vydávají duchovní učitelé národů. Ke splnění takového poslání by se z boží prozřetelnosti nepochybně narodil v rodině učence a poblíž nějakého špičkového duchovního centra. K tomu, aby mohl nejjednoduššímu člověku dát pro něj srozumitelný, a přesto nepřekonatelně mocný duchovní impulz, kterému by rozuměl i negramotný pastevec, musel vyjít z řadové roviny lidu. Jen takové výchozí postavení mu mohlo umožnit osvojení způsobu myšlení "obyčejného" člověka a na jeho základě se dala nalézt pochopitelná forma poselství pro obyčejného člověka. Jen tak mohl zrealizovat své pravé poslání na tomto světě, kterým bylo vysvětlení smyslu života a smrti člověka, pouze s minimem slov. Vysvětlení srozumitelné všem. Až později se přišlo na to, že takovým srozumitelným poselstvím se mohl stát jen předvedený názorný vzor vlastního přístupu k životu a smrti. Příklad konání s minimem slov má takovou sílu, že ukáže cestu k duchovnímu vzestupu komukoliv, kdo k duchovní cestě projeví vůli. I nejzaostalejšímu člověku může, aniž omezí svobodu jeho vůle, naznačit cestu k věčnému živo - tu. Tedy k posmrtnému vzestupu jeho duše do záře životodárné síly Boha Podstaty světa.
Vzor úspěšného chování ducha ve stvoření nemohl být tedy podán ani zjevením komukoliv, ani slovním řečnickým cvičením učenců, ale mohl být uskutečněn jen prostřednictvím přirozeného přijetí lidského těla skrze narození, skrze přijetí a správné řešení všech strastí pozemského života. A musel být zakončen právě i vzorem chování ve smrti! Takového způsobu chování v době umírání těla, které i v nejhorších okolnostech umožní duši zhodnocení předchozího života a tím její duchovní vzestup. Ježíš přijal toto těžké poslání předvedení vzoru chování ve smrti od Podstaty světa z lásky ke všem lidem, neboť se smrtí se střetnou všichni. Přijal od Otce všech lidí úkol vytvoření vzoru Cesty do věčnosti. Popis duchovních dějů ve velikonočním mystériu je "nabídkou poradenské služby" v procesu umírání každému člověku. Ježíš přijal protrpení procesu smrti přesto, že jeho duch nebyl zatížen karmou a nemusel se do strastí života a tím méně smrti zrozovat. Mohl zůstat v záři Světla. Ale slyšel volání vidoucích po účinné pomoci člověku, viděl vůli Otce k pomoci lidem a z lásky k trpícím lidem to učinil. Obětoval se, aby ze smrti svého pozemského těla udělal dokonalou nápovědu správného chování v procesu umírání pro ty, kteří chtějí vidět Pravdu stvoření.
Skrze vzor své smrti nám dal návod, jak odrazit Satanův duchovní tlak v procesu umírání a správně zvládnout psychické pochody, které se odehrávají v duši každého umírajícího. Ve vylíčení psychických dějů, jak je najdeme v Evangeliích, jsou postupně a přesně vylíčeny pocity, které čekají každého z nás. Ať budeme umírat pomalu, v důsledku nemoci, nebo rychle a náhle, násilně. Vmžiku proběhnou i při rychlém skonu, který je spíše milostí pro umírajícího. Až nekonečně pomalu se vlečou na posteli smrtelně nemocných. Teprve až naše duše vystoupí z těla, budeme schopni ocenit, jak nedocenitelným duchovním návodem k nezatěžujícímu prožití procesu vyjití duše z těla je v Evangeliích popsané Ježíšovo chování na kříži. Proto lidé s "černou nitkou" tak nenávidí kříž! Průběh Ježíšovy smrti totiž dává návod člověku, jak se při umírání nejen vyhnout navýšení záporné karmy způsobem přijetí smrti těla, ale také jak při něm uskutečnit duchovní vzestup, jak při něm dokonce zhodnotit celkové vyznění prožitého života pro věčnost! Pokusím se nyní popsat evangelijní vzor správného loučení lidského ducha s tímto světem "krok po kroku".
Smrt je šancí k duchovnímu růstu
Prvním krokem ke konci života je vždy tiché oznámení duchovního vůdce (skrze vnitřní sluch-intuici) o přicházející smrti. Nejen všichni lidé, ale i zvířata přicházející smrt cítí. V Evangeliích se dokonale jasnovidný a citlivý Ježíš po oznámení způsobu smrti potí krví. Přijímá toto rozhodnutí Otce života a zobrazenou mučednickou smrt, uvědomí si svůj úkol vytvoření vzoru chování ve smrti. Uvědomí si svůj úkol dokončit vzorovou duchovní Cestu pro všechny, i pro ty nejvíce trpící lidi. Smrt těla je do vínku nejen dána každému jednotlivě Řádem stvoření neboli Bohem, ale současně je i příležitostí, jak napravit vyznění mnohých chyb života. V případě "nás lotrů po pravici" i přesměrovat vyznění celého života. Každý, i dnešní člověk, si v jednom jasnozřivém okamžiku uvědomí, že umírá, že odchází z tohoto světa. Pro zaujmutí správného duchovního nastavení je klíčově důležité akceptovat přicházející smrt těla jako platbu za milost zrození v tomto světě! Tedy přijmout i smrt s díky ke Stvořiteli. Jen takový typ akceptování zákona zrození a smrti nepřidává karmu! Odpor a vzdor materialistů typu: Proč právě já? Proč teď? Kde je spravedlnost? je projevem nedostatku pokory před Bohem a zatěžuje takto smýšlející umírající karmou. Ježíšův vzor pokorného Beránka před věčností dává vzor nezatěžujícího myšlení: děj se vůle Tvá, není-li vyhnutí.
Druhým krokem procesu smrti je pocit, kterým je vnímáno citové vzdálení se jakkoliv blízkých lidí jako zrada. Oni nás chtějí tady a z přirozenosti nechtějí zemřít s námi. Psychicky se od umírajícího oddělují, což u něj vyvolává subjektivní pocit, že jej v těžké chvíli opouštějí. I Ježíšovi učedníci utekli, ale on jim to nevyčítá! (Ještě dnes třikrát mne zapřeš!) I naši nejbližší jakoby nebudou chápat, protože nechtějí chápat. Chtějí nás zde. Oni oznámení smrti nedostali, vcítění se do našich strachů je silně duševně traumatizuje. Lékaři a sestry se umírajícím najednou jeví jako bezcitní, psychicky oddělení, nedostatečně konající. Ve smrti je najednou každý sám a opuštěn všemi. Jako Ježíš na kříži. Je to ovšem jen dočasný a subjektivní pocit umírajícího, v jehož pozadí je Satanův tlak. Z tohoto světa odcházející je ve stavu, kdy bytosti z neviditelné strany stvoření ještě nevnímá a živí blízcí se mu vzdálili, protože se nedovedou vcítit. Samo akceptování existence smrti živé zraňuje, traumatizuje. Ještě živí se tedy brání tím, že se umírání jiného snaží nevnímat. A opět z Evangelií naše myšlení nechť vede Ježíšův vzor: neobviňovat blízké za jejich postoj! Obviňování jakéhokoliv typu: nestarají se, je jim to jedno, nejsou vděční apod., je opět uvalováním karmy skrze myšlení na vlastní duši!
Třetím krokem v procesu umírání je pocit jakoby obecné nevděčnosti světa. Tolik jsem pro svět a druhé udělal a oni jsou buď neteční, nebo mě dokonce zraňují. V Evangeliích je to zdůrazněno bitím a bičováním Ježíše. V současném životě je obdobným pocit nedostatečného ošetření při bolestech od lékařů nebo přítomných příbuzných. Nechceme vnímat, že oni více nemohou. Opět nám budiž vzorem Ježíšovo mlčenlivé trpění a neobviňování. Bolest a realitu musíme snést beze stopy výčitek. Boží mlýny vědí, co činí. Utrpení očišťuje duši, utváří její lehkost pro následný osud. Moudrý ten, kdo prohlédne, že božská spravedlnost je nepředstavitelně dokonalá.
Po životě následuje vysvobození
Čtvrtým krokem k nezatěžujícímu překonání procesu smrti je častá přítomnost mlčenlivých posměváčků z řad našich pozemských nepřátel. Jsi-li Syn boží, sestup z kříže! Jiným jsi pomohl, pomoz sobě! Duch temnot je podněcuje k tomuto typu myšlení, aby si vytvořili karmu přihlížející i umírající. Ježíš neodpovídá na ataky, naopak lumpovi po pravici, který lituje svého špatného života, slibuje odpuštění i od Otce! Ježíš, dávajíc vzor, odpouští všem, kteří mu ublížili. Každý umírající člověk má plnou pravomoc odpustit při svém umírání všem, kteří mu v životě ublížili. Tím jeho duše dostává duchovní vibraci, ve které po vyjití z těla jsou jí samé odpuštěny křivdy na jiných, a to přímo Bohem! (Jakou měrou měří duše jiným, takovou je jí měřeno Podstatou světa!)
Pátým krokem ke smrti je u věřících pocit opuštěnosti Bohem. Je to ono Ježíšovo: "Bože můj, proč jsi mne opustil?" Ježíšem to muselo být řečeno, protože on byl až do svého zatčení s Bohem stále ve spojení. Ale zápas na kříži musel prožít jako člověk, cestu musel prorazit jako "pouhý" člověk. Proto se mu spojení s duchovní sférou dočasně přerušuje. Teprve když zvítězí nad Satanem i jako obyčejný člověk, vše se obnovuje. Osobně jsem v "tunelu" mezi životem zde a tam také zažil ten drastický pocit osamění a prázdnoty. Zde na světě jsme vyzařováním mentálně spojeni stále s blízkými, aniž si to uvědomujeme. Na "druhé straně" zase s dušemi mrtvých, ale v "tunelu" panuje nepředstavitelný pocit opuštění. Nic takového při vědomí člověk nezažije. Jedinou výjimkou je, že "v tunelu" cítíme přítomné, kteří nás drží za ruku. Proto je velkou pomocí umírajícím činnost řádových sester nebo příbuzných, kteří se modlí s umírajícími. To je neocenitelné ulehčení. U Ježíše to byly ženy pod křížem.
Šestým krokem je definitivní odpadnutí naděje záchrany, symbolizované Ježíšovým výrokem: Dokonáno jest! To je ve skutečnosti znak odpadnutí boje o život, znak rezignace do děje, který ukončí smrtelný zápas a uvolní duši od těla (přetrhne se stříbrná šňůra). Teprve poté, jak se právě zemřelý rozhlédne očima duše, objeví, že "všechno bylo a je jinak". Tíha těla je pryč, otevřené smysly duše jsou neskutečně výkonnější než ty hmotné. Po vyjití z těla má zemřelý ještě po dobu 40 dní astrální (snové) tělo a je viditelný jasnovidným a ve snu všem. Astrální tělo není shodné s hmotným. Zatímco krásné pozemské tělo mohou nosit lumpové a naopak, vzhled astrálního těla již více odpovídá povaze člověka. Proto Máří Magdalena a učedníci Emauzští Ježíše nepoznali. Do 40 dnů po úmrtí je možné duše zemřelých vidět (časté případy loučení zesnulých ve snu). I já jsem zemřelou přítelkyni dvakrát viděl a komunikoval s ní. Po této době je uvolněná duše odvedena do dimenze zemřelých. Pokud by duše zemřelého přetrvávala déle v této dimenzi, je na hmotnost nesprávně upoutanou duší (viz bílé paní a přízraky mrtvých na některých místech).
Sedmým krokem v procesu smrti člověka je odchod duše zemřelého do jiné dimenze, která je již člověku v těle nepřístupná. Oni odsud mohou, ale lidští duchové k nim, zemřelým, nikoliv. Ke mně po roce od smrti přišla ve snu matka. Byla tak mladá, krásná a zářící, že podle vzhledu bych ji nepoznal. Jen jsem věděl, že je to ona a co mi beze slov sděluje. I Ježíš se apoštolům po 40 dnech vzdaluje do jemu odpovídající dimenze. Oním zmrtvýchvstáním a zjevením se Ježíš všem, kteří chtějí vědět Pravdu o životě, vyjevuje, že život člověka nekončí smrtí těla!
Kdo se vcítí do Ježíšova velikonočního poselství, pocítí, že je to Pravda a oslabuje se jeho strach ze smrti. K tomu ovšem musí mít čisté svědomí. Velikonocemi Ježíš dokončil svou pozemskou misi. Vyjevil Pravdu o životě, stal se Cestou k věčnému Životu. "Černí" a zatížení nenapravenými přestupky proti Řádu stvoření se utěšují tím, že po smrti těla nic není. Nechme jim jejich dočasnou radost. Budou zdrceni, jejich skutkové "na druhé straně" na ně čekají. Lidé čistého srdce a života se nemusí bát smrti, neboť skrze ni se k nim přiblíží jejich vysvobození. A proces jejich vysvobození jim v obrazech Křížové cesty za cenu vlastního nezaslouženého utrpení skrze velikonoční poselství sděluje Syn Světla Ježíš Kristus.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.