Polynésané z ostrova Mangaia věří, že celý svět spočívá na kořenovitém útvaru, jehož nejspodnější část nazývají "kořen všeho bytí". Rostliny čerpají sílu ze země prostřednictvím svých kořenů. Odkud ji bereme my? Co pro člověka znamená "mít kořeny"?

Uršula Kluková říká:

Myslím, že to je zem, kde se člověk narodil, krajina, město, čtvrť kde žije, kde je mu dobře a kam se rád vrací. A pak si myslím, že k tomu patří všechno, co se k tomu váže – rituály, jídlo, oblečení, že to je vlastně styl života.

Jaký je ten váš?

Myslím, že už vyhraněný, alespoň mám ten pocit. Nakonec jsem už ve věku, kdy bych ho měla mít. I když věk v tomhle asi příliš nerozhoduje. Někdo ho nemá nikdy.

Co vám vadí na našem současném životním stylu nejvíc?

Převaha materiálních hodnot nad duchovními, to, že zapomínáme na své tradice, na své kořeny. Nejvíc si to uvědomuju, když vyjedu ven a mám možnost srovnávat.

V čem například?

Jak málo, na rozdíl od jiných, si vážíme svých památek, tradic, sami sebe. Jako kdyby nám chyběla hrdost. Doma si to neuvědomujeme, teprve, když se na sebe podíváme zvenčí.

Jste hrdá, že jste Češka?

Jsem. A právě proto mě tyhle věci mrzí.

Mohla byste žít jinde?

Nikdy mě nenapadlo, že bych šla jinam, patřím sem. Maminka říkala: "Pamatuj si, nikdy neopouštěj svoji rodnou zem."

Proč vám to říkala?

Moji prarodiče, jako tenkrát mnoho jiných za Rakousko-Uherska, byli poslaní do Rumunska. Jeden dědeček stavěl cukrovary, druhý byl četník. Tam se jim narodily děti, což zas byli mí rodiče, ale pořád to byli Češi. Nasákli místem, kde se narodili, kde žili až do začátku války. Tatínek měl za sebou učitelský ústav a s maminkou se seznámili na českém konzulátu, kam se prý chodilo tancovat. Když začala válka a táta byl nezvěstný, chtěla maminka do Prahy, jenomže "papírování" bylo tak složité, že rodina skončila v Nové Rudě, kde jsem se narodila. Do Broumova se naši přestěhovali v šestačtyřicátém.

Jaké jsou vaše nejranější vzpomínky?

V létě, když jsem jela do Polska nakoupit, je to od nás sotva osm kilometrů, jsem viděla z auta celé husí procesí. Už jsem nevěřila, že něco takového ještě existuje. Husy na návsi. A to ve mně vyvolalo dávno zasutou vzpomínku. Na statku mé kmotry, u které jsme tenkrát bydleli, mě honilo hejno hus. Vzpomínám si, jak mě štípaly a jak maminka říkala: "Nesmíš před nima utíkat, musíš jít proti nim, aby se tě bály." A taky na kohouta. Jakmile mě viděl, hned mě klovnul. Asi se mu nelíbilo, jak špacíruju po dvoře a sem tam něco sezobnu. Nakonec, chudák malej, skončil na pekáči.

Jsou pro vás vzpomínky na dětství hodně důležité?

Čerpám z nich dodnes.

Ví se o vás, že jste výborná kuchařka.

Mám ráda obyčejná jídla.

Které jídlo je vaše nejoblíbenější?

Asi se budete divit, ale brambory na loupačku.

Máte ráda českou kuchyni?

Je výborná a vadí mi, jak málo se s ní chlubíme, jak málo ji využíváme. Když jedu ven, nevšímám si jen památek, ale i toho, jak se kde žije, jak se lidé stravují. Všude jsou na své kuchyně hrdí. Naše je skvělá, máme se s čím chlubit. A nejen kuchyní. Máme tolik památek a jak s nimi zacházíme?

Co vám ještě vadí?

Třeba to, že většina mladých lidí se neumí vyjadřovat, že se jejich slovní zásoba zjednodušuje.

Protože málo čtou, vůbec se málo čte.

Myslím, že lidi kupujou knížky spíš jen jako dárek. Obdarovaný pak knihu, aniž by ji četl, někam založí. Ono taky záleží na knihkupcích, na tom, jak dovedou člověka zaujmout.

Jaký je váš oblíbený žánr?

Já mám vždycky období, kdy mě něco zaujme, to mám pak třeba období detektivek, válečných témat, literatury faktu, čtu všechno, dobrou beletrii, knížky populárně naučné. Teď mě zajímají Mayové a Egypt.

Mayský kalendář končí rokem 2012 a mnoho lidí tomu přikládá až osudový význam. Jste pověrčivá?

Máme to v rodině, některé pověry jsem zdědila.

Například?

Například, že když dáte někomu něco špičatého, rozpíchá vám to přátelství. Nebo, že nepřekročím kanál. Vyrostla jsem na tom a udržuji to. Maminka měla stoleček, nesměl v něm být jediný hřebík a s tím stolečkem se radila. Nejdřív jsem se tomu smála. Ale když mě jednou k tomu přizvala a stoleček se začal pod mýma rukama pohybovat, bylo po smíchu. Byl to velice, velice zvláštní, nepopsatelný pocit.

A to vás přivedlo i k vykládání karet?

Karty se u nás nedělaly, k tomu jsem došla nezávisle na mamince až tady v Praze. Ale asi jsem po ní přece jenom nějaké schopnosti zdědila.

Prý jste dělala i jógu. Věříte na sílu myšlenky?

Myšlenky jsou jako toky řek, ty taky proudí, můžou vám ublížit, můžou vás povznést. My je nevidíme. Kolem nás je daleko víc věcí, které nevidíme, než těch, které vidíme. A ty, které nevidíme, jsou pro nás daleko podstatnější.

Vystudovala jste zdravotní školu, pracovala jako dětská sestra, později jste přešla k divadlu. Co vám dala pro život, potažmo i pro divadlo, praxe zdravotní sestry?

Naučila mě vnímat pocity toho druhého, trpělivosti a ctít autoritu.

Zmiňujete autoritu, jak vycházíte s režiséry?

Poslouchám je.

V poslední době si všichni dost často uvědomujeme, jak rychle ubíhá čas. Lidé odcházejí, jsou jenom vzpomínky, odešel i Miloslav Šimek. Se Šimkem a Jiřím Kramolem jste byli dost silná "trojka", byli jste i ve Státech.

Dokonce několikrát.

Líbila se vám Amerika?

Amerika byla vždycky můj sen. Ale jak se svět zmenšuje, jak ho poznáváme, to tajemné kouzlo se z něho trochu vytrácí. Ale zase je to jinak hezké.

Jeden čas jste se obešla bez hereckých partnerů, měla jste svůj program, jaké to je mít svůj program?

Byly to "Příhody lišky Uršuly" a byly to povídky, které jsem si psala sama. Pak jsem na jevišti dvě hodiny bojovala o přízeň publika. Někdy je to úděsná dřina, ale musíte jí vdechnout svoje JÁ a publikum to musí přijmout. Pak vám všechno vrátí. Nevím, jestli bych se do něčeho podobného pustila znovu.

Žijeme v době, ve které žít musíme, protože žádná jiná pro nás není, jenom ta teď. Co s tím můžeme dělat?

Musíme si uvědomit, že čas nás nemíjí, ale naopak my plyneme s časem a je to náš čas, se kterým žijeme, tak s ním neplýtvejme.

Přemýšlíte o konci?

Nepřemýšlím. Jsem tady ráda a je to můj čas.

Mluvily jsme převážně o tom, co vám vadí. Přihodilo se vám v poslední době něco, co vás doslova pohladilo po duši?

Víte, já patřím k těm, co se umí radovat z maličkostí, ale vzpomínám si na jedno letní nedělní ráno vloni v Broumově. Šla jsem se psem na procházku, všude bylo ticho a pak jsem slyšela takové podivné šustění. Nedalo mi to, a tak jsem za tím zvukem šla. U kostela starý muž sekal trávník kosou. Zavřela jsem oči a jen vnímala ten pravidelný rytmus kosy, vdechovala vůni posečené trávy a radovala se. Byla jsem zpátky ve svém dětství a byl to nesmírně krásný okamžik. A pak cestou zpátky jsem si začala uvědomovat tu šílenou absurditu. Pár metrů trávy před barákem hoblujeme řvoucí sekačkou a na fyzičku, aby byly svaly, se chodí do posilovny, kde se člověk na nic neříkajících strojích potí jako čuně. Ten muž s kosou měl velice vypracované svaly. Tím nechci říct, aby se zatracovala technika, ale nejsme až moc zhýčkaní? Máme myčky, pračky, mikrovlnné trouby, mražená jídla, a přece nemáme čas. Žijeme, jako kdyby všechno mělo brzy skončit.

Málo respektujeme přírodu.

Nejen, že ji nerespektujeme, my jsme se jí vymkli. Kolik síly potřebuje strom, aby zapustil kořeny a zdravě rostl. A pak přijde někdo s pilou a život mu ukradne.

Takže, jak už jste jednou řekla, je nejvyšší čas, abychom začali hledat "moudro" a hlavně sami sebe.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 4/2010.