Prosinec roku 1994. Byl jsem na služební cestě v Holandsku, už jsem všechno zařídil a chystal jsem se odjet domů. Byla chladná a deštivá sobota, brzy ráno – jel jsem z hotelu na amsterodamské nádraží, abych chytil vlak na letiště. Přímo před nádražím jsem zahlédl bezdomovce. Právě toho konkrétního muže jsem viděl už několikrát předtím, protože jsem do Amsterodamu jezdíval často, a obvykle jsem mu dal hrst drobných. Mnoho bezdomovců považuje nádraží za svůj jediný domov, ale z jejich davu jsem si zapamatoval právě toho muže, protože byl dobrosrdečný a měl stále dobrou náladu.

Toho dne jsem se těšil na svátky a měl jsem nezvykle povznesenou náladu, proto jsem bezdomovci podal padesát guldenů (zhruba pětadvacet dolarů) a popřál mu veselé svátky. Do očí mu vhrkly slzy a začal mi za mou štědrost mnohomluvně děkovat. Nakonec se zeptal na jméno. Řekl jsem, že se jmenuji Dave, a on se svěřil, že je Harry. Prohodili jsme spolu ještě pár slov a pak jsme šli každý po svém. Zamířil jsem k automatu na jízdenky a sáhl do peněženky, ale byla prázdná. Uvědomil jsem si, že jsem právě dal Harrymu poslední hotovost a banka že má zavřeno, takže si nemůžu vyměnit dolary za místní měnu. Netušil jsem, jak si obstarám jízdenku na letiště, takže jsem postával a přemýšlel, co dělat. Náhle ke mně přistoupil Harry. Zřejmě si všiml mého ustaraného výrazu a zeptal se, jestli potřebuji poradit s automatem na jízdenky, protože návod na něm byl pouze holandsky. Vysvětlil jsem mu, že v tom problém není, ale jde o to, že jsem zůstal bez peněz. Harry bez sebemenšího zaváhání vyťukal kód pro jízdenku na letiště a vhodil dovnitř požadovanou částku. Vypadla jízdenka, kterou mi podal, a usmál se: "Děkuji." Podivil jsem se, za co mi děkuje, když to jsem já, kdo by měl děkovat jemu. Harry odpověděl: "Pochopte, že na ulici žiji už řadu let. Nemám moc přátel a vy jste první člověk po nesmírně dlouhé době, komu jsem mohl pomoct. Tak proto jsem vám poděkoval."

V následujících letech jsem při návštěvách Amsterodamu potkával Harryho často. Obvykle mě zahlédl jako první a přišel si krátce popovídat. Několikrát jsme spolu povečeřeli. Večeře s Harrym vypadá úplně jinak, než si lidé dokážou představit. Koupili jsme pizzu nebo hranolky u stánku a posadili se na obrubník chodníku, protože Harry nepatřil k vítaným hostům restaurací. Pak jsem Harryho na nádraží nepotkával. Nejdřív jsem se obával nejhoršího – že Harry, i když relativně mladý a zdravý, někde umrzl, nebo ho zabili v pouliční rvačce. Jednou jsem přijel do Amsterodamu na celý měsíc. V půl šesté v sobotu ráno jsem přijel na vlakové nádraží, když tu jsem zaslechl volání: "Héj, Dave!" obrátil jsem se a uviděl hladce oholeného, neformálně oblečeného pána, jenž venčil kolii.

Blížili se ke mně. Neměl jsem zdání, co je ten člověk zač, ale přistoupil ke mně a potřásl mi rukou se slovy: "To jsem já, Harry!" zažil jsem obrovský šok! Nemohl jsem tomu uvěřit. Toho muže jsem nikdy neviděl jinak než v orvaných a uválených hadrech a nyní vypadal slušně a civilizovaně. Začal mi vyprávět příběh posledních měsíců svého života. Všechno začalo psem, jehož teď venčil. Jednoho dne se na nádraží objevila Kaatje, jeho nová společnice, a začala se s ním potloukat po ulicích. Takhle to šlo několik měsíců až do chvíle, kdy Kaatje přejelo auto.

Harry honem donesl psa k veterináři a dozvěděl se, že operace zlomeného kyčle bude velmi nákladná. Peníze samozřejmě neměl, ale veterinář mu přednesl nabídku: psa operovat bude, ale Harry se nastěhuje do chaty na zadní straně zahrady a v noci bude hlídat zotavující se psy v kotcích tak dlouho, dokud operaci nesplatí. Harry na návrh kývl bez rozmýšlení. Kaatje zvládla operaci výborně a Harry dohodu s veterinářem dodržel. Protože byl ke zvířatům hodný, uměl to s nimi a navíc se z něho vyklubal dobrý pracant, veterinář mu časem nabídl trvalé zaměstnání a slušný plat. Díky tomu si Harry mohl najmout byt, kde teď bydlí i s Kaatje. Už nežil jako bezdomovec. Jeho láska ke Kaatje ho zachránila před propadem na úplné dno. Teď přede mnou stál příjemný mladý muž. "Až přijedu příště do Amsterodamu, rád bych se s vámi sešel," nabídl jsem mu. "S největší radostí!" přikývl Harry. Domluvili jsme se, že při mé další služební cestě si zajdeme na večeři do blízké restaurace. Když jsem už zamířil na vlak, ještě jednou jsem se ohlédl a viděl ty dva, jak spokojeně míří na místo, jež většina lidí bere jako naprostou samozřejmost – na místo zvané domov.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 2/2008.