Kolika různými léky, vitaminy, procedurami a dalšími podpůrnými prostředky zahlcujeme své tělo, když nás přepadne nemoc. Zvýšená teplota, bolest hlavy, potivost a nechutenství… Tyto a mnoho dalších příznaků nás rázem zalarmují k tomu, abychom tasili všechny dostupné zbraně na pomoc oslabené imunitě. Ve své horlivosti zapomínáme na to, že nejúčinnější zbraň se skrývá v každém z nás – léčebná schopnost našeho organizmu, jež za vhodných podmínek, a dáme-li jí k tomu šanci, dokáže nastartovat samoozdravný proces, proti němuž jsou všechny "stoprocentně účinné" prostředky jen ubohou berličkou…

Je "dobrým" zvykem pohlížet na nemoc jako na cosi negativního. Zvláště v dnešní době, kdy je pevné zdraví zárukou dokonalého image a tolik žádoucího profesního úspěchu. Mnoho lidí proto již při prvních příznacích tělesné disharmonie zahajuje progresivní útok na nepřítele. Megadávky vitaminů, užívané často v neochvějné víře "co je tělu prospěšné, tím se přece nemohu předávkovat", léky proti horečce, léky proti bolesti, pro jistotu i nějaký ten medikament na spaní, navrch ještě pastilky proti bolení v krku a alespoň jeden energy drink. To jen tak na okraj, pro povzbuzení výkonnosti: "Nemohu přece celý den proležet!" Vše je nakoupeno a my odcházíme z lékárny o pár stovek lehčí, ale spokojení sami se sebou, vždyť jsme přece udělali vše, co bylo v našich silách – investovali jsme do svého zdraví! Je však tato investice vskutku tolik výhodná? A její návratnost? Je vůbec nějaká?

Léčba vírou

Častokrát jsem přemýšlela o tom, jak se s nemocemi vypořádávali naši předkové. Třeba ti, kteří žili v místech daleko od civilizace, v dobách na hony vzdálených éře absolutistické nadvlády farmaceutických koncernů. Museli si vystačit s tím, co měli. A že toho bylo málo? Ale kdepak. Příroda přece nabízí lék proti každému z neduhů a dřívější generace se v bylinkaření dobře vyznaly. A pak tu ještě byla rodina, kruh blízkých lidí, kteří se o nemocného s láskou starali a tuto péči pokládali v pravém slova smyslu za povinnost dobrého křesťana. Nejvýše ovšem stála víra. Víra v dobro, naději a boží všemohoucnost, jež dokáže činit zázraky. Kolik jen "na smrt" chorých povstalo z lože po obřadu pomazání nemocných… To nebylo málo. Rozhodně mnohem víc, než máme k dispozici v dnešní době. Jakákoli "zázračná pilulka" je totiž ničím proti šálku bylinného čaje, který nemocnému podáme s vroucí prosbou o navrácení jeho zdraví. Upřímná a láskyplná přímluva, již činíme za duši a tělo chorého, působí jako zázračný elixír a životabudič. Škoda, že účinnost tohoto prostředku dnes tolik opomíjíme…

Zbytečná panika

Nefalšovanému šílenství propadají někteří rodiče v okamžiku, kdy onemocní dítě. V čekárnách pohotovostí jsou často k vidění nesourodé dvojice – vystresovaná matka, jež je jen krůček od záchvatu paniky, a skleslé, avšak klidné dítě, které tiše čeká, až na ně dojde řada. Zde se nabízí až sarkastická otázka: Kdo z nich vlastně potřebuje ošetření?

Ale nebuďme jízliví. Téměř každý z nás se někdy ocitl v situaci, kdy se strachoval o zdraví někoho blízkého, a v případě dětí prožíváme tento strach mnohem intenzivněji. Sama jsem to několikrát zažila. V takových chvílích přestáváme racionálně uvažovat a myslí nám kolují ty nejčernější představy. Situace je ještě horší, jedná-li se o první dítě a rodiče, kterým chybí příslušná zkušenost a určitý nadhled, anebo naopak o ty, kteří již jednu smutnou zkušenost učinili. V žádném případě není radno podceňovat závažnost onemocnění, zvláště pak u dětí. Určitě nebude na škodu, vyhledáme-li lékařskou pomoc i v případě pouhých pochybností. Pro zdraví je však možné udělat i víc, než se jen pasivně odevzdat do péče odborníků…

Zázrak modlitby

Jednou z nejúčinnějších metod je modlitba. O její zázračné moci jsme již ve Phoenixu mnohokrát psali. Modlitba má schopnost léčit tělo i duši, ale třeba také "uzdravovat" místa s nežádoucími energiemi. Její moc je prakticky neomezená a je jen na nás, jak tohoto úžasného potenciálu dokážeme využít. Modlit se můžeme za své zdraví i za zdraví svých blízkých, a to nejen v případě, kdy nemoc již propukla, ale i preventivně. Já osobně mám již několik let takový zvyk, že dvakrát denně – po ránu a před spaním – vyslovím v duchu prosbu za zdraví a spokojený život pro všechny své blízké (a nejen pro ně). Nevstanu z postele, ani neusnu, aniž bych vykonala tento pravidelný rituál. Trvá jen pár minut a nic mě to nestojí, snad jen trochu dobré vůle. Avšak síla této "malé" modlitbičky je ohromná. Uvozovky používám záměrně, neboť nejsou velké a malé modlitby. Každá modlitba, ať již prosíme o cokoli, má stejnou váhu – jde o prosbu, již s láskou a pokorou posíláme tomu, kdo jediný zří až na dno našich srdcí, kdo rozumí žádostem našich duší, neboť je kdysi sám stvořil, a kdo nám může pomoci, pokud mu to – svou vírou a svým odevzdáním – dovolíme.

Síla odevzdání

S modlitbou souvisí právě ono v předchozí řádce zmíněné odevzdání. Tomu je velmi těžké se naučit a lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi to daří vždy a za všech okolností. Pro člověka je obvykle nepřijatelné, že by měl přestat bojovat a "lhostejně" čekat, zdali přijde nějaká záchrana. Odevzdání bývá často zaměňováno se stavem pasivního přežívání, kdy se rezignovaně vrháme do proudu osudových vln, které s námi cloumají, jak se jim zlíbí. Takovéto "odevzdání" se pojí se slabostí a strachem a znamená prohru. Skutečné odevzdání je vítězstvím nad světem i nad sebou samým a představuje neuvěřitelnou sílu. Sílu věřit a odhodit obavy, touhu milovat a být milován, radost z objetí, jímž si naši duši přivinul k srdci sám Bůh…

Schopnost samoléčby

Spousta lidí dnes nevěří svému tělu. Není divu. Farmaceutický průmysl nás pravidelně bombarduje záplavou reklam na nejnovější výrobky, bez nichž se dnešní moderní člověk – slabá a zranitelná bytost vydaná napospas nástrahám civilizovaného světa – vůbec neobejde. Každodenní stres, výfukové plyny, exhalace, davy lidí, s nimiž se den co den setkáváme v hromadných dopravních prostředcích, a desítky jiných rizikových faktorů nahrávají výnosné politice farmaceutických firem. Lidé ve vedoucích funkcích se dnes neobejdou bez extra silných multivitaminů, které jim zajistí delší "funkceschopnost"; životabudiče jsou populární také u studentů – jako záruka úspěšné zkoušky. Nemám osobně nic proti vitaminům, sama je občas užívám. Pouze mi připadá, že jsme si navykli přenášet zodpovědnost za své zdraví na jakousi "syntetickou" inteligenci – uměle vytvářenou entitu bez jakékoli stopy důvěrné účasti. Pro řadu z nás je to mnohem pohodlnější, než pracně objevovat jakési schopnosti – jsou-li vůbec nějaké – sami v sobě. Ale ony tam skutečně jsou – úžasné a mocné, bez jakýchkoli vedlejších účinků a šité každému z nás přímo na tělo.

Horečka je dar

Nemohou se však projevit, pokud jim nedáme šanci. Je to až paradoxní, jak často zdánlivě bojujeme s nemocí a přitom válčíme sami se sebou. Organizmus by rád něco podnikl, ale my jej od prvního okamžiku "utloukáme" léky všeho druhu. Takové nesmyslné počínání bývá typické například u horečky. Jakmile teploměr ukáže něco málo nad třicet sedm stupňů, okamžitě zahájíme ostrý výpad v podobě několika tablet Paralenu nebo Ibalginu. Úspěch? Zaručen. Za půl hodiny rtuť teploměru pokorně sešplhá zpět do příslušných mezí. A my se můžeme radovat. Vyhráli jsme nad horečkou a jak rychle. Problém je zažehnán a hurá do práce. Že je naše radost předčasná, nám dojde velmi záhy. Teplota se vyšplhá ještě o pár stupňů a nepomůže ani osvědčený "koktejl" analgetik s antipyretiky. Nakonec skončíme v posteli s penicilinem, nechutenstvím a střevními potížemi. V případě, že jde o skutečně vysokou, život ohrožující teplotu, jsou umělé přípravky určitě na místě. Je však zbytečné a v mnoha případech krátkozraké léčit stejným způsobem i mírnou horečku, která navíc nemusí pocházet z nachlazení, ani nakažení viry, ale třeba z obyčejného stresu. Kdesi jsem četla, že horečka je dar. Je to živoucí důkaz toho, že naše tělo je silné a dokáže se postavit svým protivníkům. Nezaměňujme proto zvýšenou teplotu s nemocí. V mnoha případech je to naopak zbraň, jež nemoc účinně zažene. Možná ne během několika desítek minut jako moderní farmaceutické prostředky, zato ale důsledně a přirozenou cestou. Věřme svému tělu a nezrazujme ho tím, že si při první příležitosti přizveme na pomoc "bojovníky z cizích táborů"…

Terapie láskou

Alternativních způsobů léčby je jistě celá řada a o většině z nich jste se již ve Phoenixu měli možnost dočíst. Závěrem bych zmínila jeden, na který většina z nás možná dosud nepomyslela – řeč bude o dětech. Jsem skálopevně přesvědčena o tom, že děti jsou převtělení andělé, kteří byli sesláni na Zem, aby zde rozdávali lásku a hojnost v tom nejširším slova smyslu. Přestože nás někdy zklamou, rozzlobí či rozzuří až k nepříčetnosti, je v nich cosi posvátného, bytostně křehkého a čistého, cosi, jež vídáme v těch nejkrásnějších snech, ze kterých se nechceme probudit. Jsou to bytosti po všech stránkách výjimečné. Mají ještě velmi blízko k bráně zrození, často si pamatují na své minulé životy a dokáží léčit. Bezděčně, lehce, nenásilně. Ti z nás, kteří už nějaké děti mají, důvěrně znají ten nevyslovitelně krásný pocit, když jim malá hebká ručka pohladí čelo zkrabatěné starostmi, nebo když se něžná ústa měkce dotknou jejich unavených víček. To však zdaleka není všechno. Děti běžně komunikují s bytostmi z duchovních sfér a v případě potřeby je přizvou na pomoc.

Malý léčitel

Vzpomínám si, jak jsem před pár týdny bojovala s nepříjemnou virózou. Bylo to již asi pátý den, cítila jsem se slabá a unavená. Večer si ke mně přišel lehnout do postele můj starší syn. Chvilku tiše ležel a pak se zeptal, jestli chci, aby mě léčil – nepřekvapilo mě to, často si spolu o podobných věcech povídáme a on mi někdy popisuje různé "neviditelné" bytosti, s nimiž se setkává. Přikývla jsem. Přitulil se ke mně a položil mi ruku na hrudník. Potom se zadíval směrem ke dveřím. Byla už tma a v pokoji bylo zhasnuto. "Copak tam máš?" zeptala jsem se. "Ty ho nevidíš?" opáčil. "Koho?" – "No přece toho krásného modrého andílka. Pozvu ho k tobě, aby ti pomohl." Za pár okamžiků jsem v místě, kde mi držel ruku, pocítila krásné teplo, které neustále sílilo a vlévalo se dovnitř mého těla. "Tak, teď do tebe vstoupil. Vyléčí tě, uvidíš," usmál se můj syn a pak jsme oba spokojeně usnuli. Ráno jsem se probudila svěží a krásně odpočatá. Nemoc byla pryč a já v duchu děkovala té úžasné síle v nás, která umožňuje věřit na zázraky, jež nám navracejí zdraví.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.