Josef Sudek řekl, že každá krajina má svůj přesný čas. Když někam přišel, třeba jen o "malilinkou" chvilku později, nebo druhý den ve stejnou dobu, bylo to vždycky něco úplně jiného. Neopakovatelnost okamžiku si uvědomujeme nejvíc při fotografování. Co přivedlo k fotografii Zuzanu Kovanicovou? První impulz byl prý spíše banální – cesta do Paříže. Jela se svým mužem, který tam měl fotografovat (Jiří Kovanic vystudoval FAMU obor fotografie), a neměla svůj fotoaparát. "Takže jsem si ho musela koupit. Předtím jsem nepotřebovala fotografovat, měla jsem doma dva fotografy," řekla Zuzana, když jsme se sešly krátce po zahájení výstavy jejích fotografií v jedné z galerií na pražské Letné.

To byl tedy ten první impulz. A druhý?

Když naše dcera Helena věnovala svému otci knihu v jednom jediném exempláři, velice půvabnou knížku svých fotografií, ze které se upřímně radoval.

Nebyl ten váš někdejší laxní přístup k fotografování spíš z ostychu amatéra před profesionálem?

Podvědomě asi ano.

Takže jste si koupila fotoaparát...

Stejný, jako má Helena, protože s ním jsem uměla zacházet, a odjela jsem s mužem do Paříže.
Měla jsem štěstí, že se první kroky odehrávaly právě tam, protože Francouzi nejsou nedůtkliví, když na ně namíříte objektiv. Jsou přátelští, dají se s vámi do řeči a třeba vám při fotografování ještě zahrajou. Když jsem se vrátila, začala jsem to zkoušet v Praze. Rozběhla jsem se do ulic a začala si uvědomovat ten velký rozdíl. Zdejší atmosféra se od pařížské až neuvěřitelně liší. Fotografovat pařížské tržnice je zábavné, lidi vám ještě zapózují. Tady se obrátí zády. Velice jasně a velice rychle vám dají najevo, že tam s aparátem nemáte co pohledávat. Ono to má pro ně někdy, připusťme, dost opodstatněné důvody. Ale jistou odtažitost kolemjdoucích pociťuje fotografující člověk i v ulicích.

Mezi vašimi snímky se objevují velice často cykly abstraktních kompozic...

To je právě důsledek toho, o čem jsem mluvila před chvílí. To neznamená, že bych opouštěla téma lidí, ale je to téma víceméně neplánované, spíš náhodné. Někdy mi to ovšem nedá. V současné době obracím objektiv víc nahoru. Někdy mě až udivuje, co tam všechno najdu. Je tam spousta hezkých míst, kterých si nikdo nevšímá.

Často slýchám, že současná doba se zaměřuje příliš na techniku, že jí věnuje až nadměrnou pozornost, do určité míry i na úkor tvůrčího talentu, zvlášť na školách.

To si netroufám posuzovat, ale fakt je, že se s tím fantazie občas trochu vytrácí. Je pravda, že digitalizace v technice fotografování hodně změnila, ale to základní vidění, kompozice, světlo a stíny, zůstává...

Vnímáte fotografii i jako určité tajemství?

Jako hodně velké tajemství.

Který směr je vám nejbližší?

Těch směrů je strašně moc, já osobně mám ráda takovou tu dokumentaci doby, černobílé fotografie.

Vystudovala jste stavařinu, co vás k ní přitahovalo?

To už je historie, kterou bych ani nerozebírala.Chtěla jsem jít na výtvarnou školu, vyrostla jsem ve výtvarnické rodině, talent byl.

Vaše sestra Magda řekla, že "v životě neviděla haranta, který by kreslil kroužky podle pravítka"...

Já také ne.

Promiňte, že jsem vás přerušila, ale nemohla jsem takovou " informaci" jen tak přejít.

Nevadí, v naší rodině se to dává k lepšímu...

Takže, chtěla jste na výtvarnou školu a nevzali vás?

V tom nebyl problém, ale když jsem viděla, jak špatně se shání uplatnění, sestra ji právě v té době dokončila, tak jsem se rozhodla pro gymnázium. Jako mezistupeň s tím, že půjdu na architekturu. Abych to zkrátila, vyšla z toho stavařina. Řekla jsem si, že budu dělat "výtvarno" jako hobby. Jenomže vždycky je všechno trochu jinak. Strašně se těším na důchod, až budu moct kreslit a malovat.

A začala jste fotografovat..?

Tím se jenom uspíšilo to,co ve mně celá léta zraje. Fotografie mi umožnily nějak se výtvarně vyjádřit.

Zajímají vás tváře?

Ráda se dívám na fotografie tváří starých lidí. Ráda v nich čtu. Ale v malbě mě moc nepřitahují.

A co dobové fotografie?

Ty jsou vždycky působivé. Jsem vděčná za každou fotografii z našeho rodinného archivu, ale i za ty, které se týkají života nějakého města či místa. Je v nich velké svědectví, a to člověka obohacuje.

Pokud vím, vaše kořeny jsou velmi propojeny s Českým rájem, konkrétně s Turnovem.

Bohužel, tím jak lidé odcházejí, jsou vazby čím dál křehčí. Je smutné, že místo, které nás s Turnovem ještě spojuje, je hřbitov a rodinný hrob, kde je pochovaný i tatínek.

Po vašem otci je pojmenovaná i jeskyně u Bělé, blízko Turnova...

Jislova jeskyně je pravděpodobně nejstarší jeskynní sídliště lovců ze starší doby kamenné v této pískovcové lokalitě. Otec byl archeolog a orientalista.

Pokud si vzpomínám, zmiňovala se o něm už vaše sestra v rozhovoru na stránkách našeho časopisu někdy před rokem. A také o chystané knížce Jednou a když. Už vyšla?

Někdy na podzim.

Jaké jsou vaše plány, myslím pokud se týká fotografování?

Mám určitou představu, ale zatím o ní nechci mluvit. Místo toho popřeji časopisu Phoenix všechno dobré.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 2/2010.