Stál mezi dveřmi malého domku postaveného na střeše velkého domu a dlouze mě pozoroval. V jeho postoji nebylo nic výhružného, nic varovného. Ale ani odmítavého. Stál mezi nimi bez hnutí, jen se díval. Jako by se chtěl přesvědčit, že privilegium, kterého se mi dostalo s pozváním do soukromí manželů – hereckého páru Apoleny Veldové a Milana Kačmarčíka, bylo oprávněné. Oba si své soukromé zóny velice chrání. Pak se otočil a šel po svých. Nádherný pes. V té chvíli mi připadlo dost absurdní, že bytost s tak moudrýma očima je podle platných zákonů jenom věcí. Ta věc je urostlý dalmatin, jmenuje se Denny a od něho se také odvíjel můj rozhovor s herečkou a dabérkou paní Apolenou Veldovou...

Myslíte si, že mají zvířata duši?

Denny určitě. Nepochybuji, že má svou zvířecí duši, že se mu občas zdají sny, že má citový život.

A nepřipadá vám trochu absurdní, že Denny je ve smyslu současných platných zákonů na úrovni židle?

Zní to podivně, ale z hlediska majetkoprávního je náš Denny skutečně věc. I když ta věc nás má ráda.

Domníváte se, že takové zařazení je správné?

Pokud jde o vlastnictví, pak asi ano.

A pokud jde o živou bytost?

Nejsem právník, ale to, s čím se v poslední době setkáváme, je dost otřesné. Zubožení tvorové, kteří pro svého majitele nemají cenu ani té židle.

Omlouvám se, původně jsem si s vámi chtěla povídat o divadle, ale Denny mě přesměroval. Není to, jak se někdy necitlivě chováme ke zvířatům, důsledkem toho, jak se chováme sami k sobě? Co se, podle vás, z našeho života nejvíc vytrácí?

Teď jste mě opravdu zaskočila. Je toho víc než dost, ale možná, že to začíná u nedostatku ohleduplnosti.

Jste herečka, takže se dovedete vcítit do postavy, schopnost empatie je u herců samozřejmá, ale jak je to s námi ostatními?

Nemyslím, že by to bylo až tak stejné, ale o tom teď nemluvíme. Řekla bych, že ji v sobě spíš potlačujeme.

Je nám dána?

Věřím, že někde tam v hloubi duše ji má každý, ale musí se hledat a pak pěstovat. Už od malička.

Takže na vině je i výchova?

Samozřejmě.

Kde vidíte, ve výchově dětí, největší chybu? Myslím v současné době.

Nad tím se už zamýšlejí jiní lidé, fundovaní. Naše společnost je víceméně konzumní, a to má i své důsledky.

Třeba i v tom, že si přestáváme psát a posílat dopisy. Píšete dopisy?

Ráda a ráda je dostávám. Nejsem žádný tvrdý materialista, ale když člověk uváží, že poslání e-mailu s textem a fotografiemi rozeslaného na všechny strany nestojí nic, zatímco za poštu dá patnáct, nebo kolik korun za každý zvlášť, tak mu přijde ten e-mail jako jednodušší a ekonomičtější cesta.

Když jsme u internetu, myslíte si, že internetová kniha vytlačí její tradiční papírovou formu? Jak se stavíte k elektronické podobě knihy?

Nemám ji ráda. V žádném případě. Papírové vydání vytváří mezi čteným a čtenářem zvláštní až magické kouzlo, umocněné navíc vůní papíru, ilustrací, grafickou úpravou. Můj názor je, že elektronika má život zjednodušovat, ale jiným směrem. Kromě toho, elektronická kniha kazí oči ještě víc než při čtení jejího papírového vydání.

Měla jste svého oblíbeného ilustrátora?

Měla jsem a mám dodnes ráda ilustrace Heleny Zmatlíkové. Našemu Josífkovi jsme vybírali knížky podle ilustrací.

Což naznačuje, že pokládáte ilustraci za důležitou.

Samozřejmě. Ovlivňuje především výtvarné cítění dítěte, většinou na celý život.

Vraťme se ještě na chvíli k internetové knize, ale té, která na internetu vzniká. Někteří ji zatracují, jiní jsou nadšení. Napíšu část, někdo se k tomu připojí a pak další a další...

Vytváří se tím jiný druh literatury a netroufám si posuzovat, jestli je to dobré, nebo špatné. Všechno ukáže čas. S čím ale vysloveně nesouhlasím, je, že děti vysedávají u počítače a čtou jen na internetu. Mělo by to být vyvážené. Jak s knihou v ruce, tak u počítače. Za tuto nevyváženost, nebo spíš jednostrannost mohou generace, které je vychovávají.

Obecně se tvrdí, že knihy se moc nečtou, přesto vycházejí neustále nové a nové.

Ono záleží na tom, z jaké strany se zájem o knihy posuzuje – jestli z hlediska čtenářů, nebo autorů, nebo vydavatelů, či knihkupců. Z hlediska čtenáře nejsem pesimista, protože nic nedokáže uvolnit prostor fantazii tak, jako intimní chvíle s knížkou, protože je to vaše fantazie, která ji doprovází, vaše obrazotvornost, vaše představivost.

Není to také televize a její nekonečné seriály, které nás od knížek odpoutávají?

Čtení vyžaduje naprosté soustředění, což je při našem současném životním tempu velice namáhavé, tak proč nevzít do ruky ovladač a nezapnout "bednu"? Člověk si uvědomí, že mu knížka chybí, až když se do ní začte. Dokud se člověk nenapije, neví, jak velkou měl žízeň.

Teď trochu změníme téma. Není to tak dávno, co jste se s manželem přestěhovali z Ostravy do Prahy. Slyšela jsem, že vás do vašeho nového domova přivedla zvláštní shoda náhod.

To je pravda, ale asi to tak mělo být. Nejdřív jsme se snažili o výměnu, ale beznadějně. Takže jsme začali uvažovat o koupi. Pak jsme na internetu objevili něco, co se nám opravdu líbilo. Jenomže z toho nebylo nic, někdo nás předběhl. Takže jsme hledali dál. Uběhlo pár měsíců, nakonec jsme byt, který by nám vyhovoval, našli a chystali se podepsat smlouvu. Jenomže asi tři dny před podpisem nám zavolal kamarád, že ví o něčem, co by se nám mohlo líbit. Vynechám podrobnosti, zkrátka závěrem toho propletence až neuvěřitelných náhod jsme se dostali zpátky ke ztracenému bytu z internetu. Rozhodli jsme se během čtvrt hodiny. Bylo to, jako by k nám odjakživa patřil, jako by na nás čekal.

Asi vám byl souzený. Věříte na náhody?

Na to se těžko hledá odpověď...

Milan Kačmarčík je nejen váš manžel, ale i kolega, jste prakticky nepřetržitě spolu, dochází někdy ke kolizím?

Jsme spolu rádi.

A kde vás najdeme?

V pražském Švandově divadle. Třeba v Lermontovově Maškarádě.

Jste nejen divadelní herečka, ale také jedna ze známých dabingových hereček. Myslím, že způsob práce od dob "smyček" se změnil…

Je to jen jeden ze způsobů dabingu, se kterým se setkávám, klasický i smyčkový zůstává i nadále.

Setkáváte se i s "disciplinou", které říkáte adrenalinový sport. Proč adrenalinový?

Protože to jsou rychlokomentáře, to znamená, že dostanete do ruky text, pustí se film, většinou dokumentární, a jedete. Chytáte se na začátku kódu a na konci kódu. Ten kód trvá třeba i minutu. Ve sluchátkách zní původní komentář, podle kterého se trochu orientujete, tedy – pokud se jedná o řeč člověku srozumitelnou. Ale když se jedná o nesrozumitelnou – dejme tomu, třeba o maďarštinu, když se v ní nemáte čeho chytit, pak je to doslova adrenalin.

Jablko se daleko od stromu neodkutálelo. Váš otec Josef Velda byl členem Národního divadla, bratr Martin je herec, syn Josífek se zatím kolem divadla jen "motá". Jenom maminka se do herectví nezařadila. Proč?

Maminka se vzdala své herecké kariéry ve prospěch rodiny, ale zato zůstala naším někdy až nemilosrdným kritikem.

Akceptujete její názory?

Většinou má pravdu jako každá maminka.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.