"Mami, dávej pozor!" zavřískla moje dcera Melissa, když nám pod kola auta vběhl promočený voříšek. Prudce jsem dupla na brzdy, takže jsme s příšerným zaskřípěním zůstaly stát skoro na místě. Vyskočily jsme do ledového lijáku, každá jsme se shýbla u opačného konce vozu a konejšivým voláním jsme se snažily pejska – jemuž se jako zázrakem nic nestalo – přilákat k sobě. Chvějící se pejsek skočil Melisse do náruče, a sotva se vrátila do vytopeného auta, uvelebil se jí na klíně.

Zrovna jsme se vracely domů z basketbalového zápasu, který hrála Melissina šestá třída. Původně bílé tričko s červenou číslicí teď měla označené černými otisky zablácených pacek. Káravě jsem se ohlédla po dceři, která si pejska přitiskla ještě úžeji do náruče.

"Je ti jasné, že to tričko se nedá v životě vyprat?" "No a co, hlavně, že jsme mu zachránily život," zamračila se dcera a přitom drbala pejska za ušima. "Vždyť si vezmi, jaký je tu provoz. Měl štěstí, že ho některé auto nezajelo. Páni, ten je roztomilej. A nemá obojek, známku, prostě nic. Můžeme si ho nechat?" Dcerku jsem dokonale chápala. Sama jsem byla vášnivou milovnicí zvířat – a psů především. Ale současně jsem moc dobře věděla, kolik nadělají nepořádku. Psi se hrabou v odpadcích. Rozžvýkají noviny, boty, zkrátka všechno, co se jim vejde do tlamy. Nemluvě o hromádkách a loužičkách, které po sobě trousí, než je pořádně navyknete na venčení. A já milovala náš čistý světlý dům, do nějž jsme se nastěhovali teprve nedávno, a ráda bych, aby náš dům vypadal i nadále přesně jako teď – to znamená nově.

Mžikla jsem po kouli špinavých chlupů, z kterých vykukovaly velikánské udivené oči. Melissa má pravdu, i když je tak špinavý, je přesto roztomilý. Smrad zmoklého psa v teplém proudu vzduchu, jež se šířil od topení, naštěstí zesílil natolik, že mě přivedl zpátky k rozumu. Topení jsem pro jistotu vypnula a rázně jsem zavrtěla hlavou. "Melisso, tohle jsme probíraly už mockrát. Všem vám čtyřem dětem jsem při stěhování do nového domu oznámila pravidlo: Do domu zvířata nepřijdou."

Odbočila jsem na naši příjezdovou cestu. Melissa zafňukala: "Ale mami, je polovina února! Vždyť venku mrzne!" Pes olizoval Melisse prsty. "Tak dobrá," povzdechla jsem si. "Vykoupeme ho, necháme ho tu do rána a zítra zavoláme do útulku." Melissa se moc nadšeně netvářila, nicméně přikývla a vyklouzla na cestu. Se psem v náručí vběhla do domu, a než jsem ke dveřím stačila dojít já, všichni už tu novinku věděli. "Máme nového pejska!" jásali sborově Robert, Brian a Jeremiah. "Je mi líto, ale nemáme, " zchladila jsem je. "Zůstane u nás jenom přes noc." Pes se vykroutil Melisse z náruče, tryskem odpelášil přes celý obývací pokoj a vyskočil na pohovku. "Dolů!" zahulákala jsem, namířila na lotříka ukazovák a ukázala k podlaze. Provinile si olízl čumáček a celý rozklepaný zůstal sedět. "Mami, tys ho vyděsila," napomenula mě Melissa a popadla psa opět do náruče. "Pojď, chlapečku, vezmu tě k sobě do pokoje." "A – tak to ne!" připomněla jsem. "Nejdřív do vany." Všechny čtyři děti se kolem pejska ve vaně nadšeně shlukly. Poslouchala jsem šumot tekoucí vody a výkřiky nadšení nad každým šplouchnutím, které pes předvedl. Proti své vůli jsem se usmála. Možná by nebylo úplně špatné, kdyby v domě byl pes, pomyslela jsem si. Rozhlédla jsem se po kuchyni s lesklou, černobíle vydlážděnou podlahou. Představila jsem si misky s vodou, cákance a mokré ťápoty a obrátila jsem se k obývacímu pokoji. Při tak blátivém počasí, jako bylo dnes, bych měla světle modrý koberec "vyzdobený" černými šlápotami. Nemluvě o roznesení blech a všech dalších parazitů a nečistot, co psi umějí tak skvěle šířit. Zhnuseně a neústupně jsem potřásla hlavou. Pes by to tady zničil.

Po koupeli donesla Melissa psa zabaleného do jednoho z našich nejlepších bílých froté ručníků. Pejsek vypadal jako utopená krysa. Chlapci pádili do kuchyně přichystat krmení a vodu. Syn rozlil trochu vody a přesto, že byl pes právě vykoupaný, stačil, než jsem došla pro hadr, udělat blátivé otisky. "Otři mu tlapky a odnes si ho do pokoje, Melisso! Okamžitě!" Melissa popadla pejska a zmizela i s bratry do svého pokoje. S povzdechem jsem se pustila do úklidu. Z pokoje se ozývalo nadšené výskání a smích. Minutku nato se vrátil ze zaměstnání můj manžel John. "Copak je tu tak k smíchu?" zajímal se, sotva mě pozdravil. "Pes." "Pes?" podivil se. "My máme psa?" "Nedobrovolně," vysvětlila jsem už dost otráveně. "Vběhl mi pod kola. Jistě ti nemusím vykládat, že jsme ho těžko mohly nechat jenom tak na ulici." John se zazubil. "A kampak se poděl zákaz domácích mazlíků?" "Už jsem jim řekla, že pes jde zítra z domu." John zašel nahoru za dětmi a vrátil se rozzářený jako sluníčko. "Namouduši, je vážně roztomilý." "Ale jo, já vím." Moc už mě přesvědčovat nemusel. Moje skálopevné rozhodnutí mi unikalo mezi prsty jako voda v řece.

Druhý den ráno děti zasypaly pejska mazlením a slzičkami. "Opravdu bychom si ho nemohli nechat?" vzlykaly. Sledovala jsem, jak štěně každého z nich po řadě olizuje, jako by je chtělo utěšit. "Přísaháme, že se o něj budeme starat", žadonili všichni. Copak se to dalo odmítnout? Byl bezdomovec. Byl roztomilý. A k dětem se choval naprosto neuvěřitelně. "Uvidíme," broukla jsem chabě. "Ale ze všeho nejdříve musíme zavolat do útulku a přesvědčit se, že ho vážně nikdo nehledá."

Úřednice z útulku mi sdělila, že tam nikdo nenahlásil, že pohřešuje psa, nicméně mi poradila, ať dám do místních novin inzerát, a pokud se tři dny nikdo neozve, můžeme si legálně pejska nechat. Zavolala jsem tedy do redakce a nadiktovala inzerát. Nebyla jsem nijak rozhodnutá, ale docela jsem doufala, že jeho majitelé se nakonec přihlásí a všechno se vyřeší samo od sebe, bez nutnosti mého konkrétního rozhodnutí. A každý den mě děti zasypávaly stejnými otázkami: "Už někdo volal?" a každý den jsem jim odpovídala stejně: "Ne, nikdo." Do třetího dne si už pejsek na mě navykl tak moc, že se ode mě nehnul na krok a doprovázel mě po celém domě. Jakmile jsem si sedla, už jsem ho měla na klíně. Když jsem chystal oběd, sedával vedle lednice. A kdykoli jsem si šla lehnout, utíkal za mnou a moc a moc se chtěl stulit ke mně.

"Jak to tak vypadá, budeme muset vymyslet jméno," prohlásila jsem u nedělní snídaně. Děti vykřikly radostí a začaly se předhánět ve vymýšlení těch nejnemožnějších, ale samozřejmě "nejňuňatějších" jmen. Pak jsme odjeli na návštěvu k mým rodičům a po návratu jsem si přehrála záznamník. Srdce mi pokleslo, když jsem zaslechla: "Mám dojem, že jste našli mého pejska."

Po krátkém rozhovoru se starší paní jsem si musela přiznat, že Snickers je skutečně její pes. Oznámila, že do hodiny přijede a vyzvedne si ho. Všichni jsme seděli kolem stolu, slzy nám kapaly do hrníčků s čajem a bylo nám na umření. Dokonce i já jsem si pejska hluboce zamilovala.

Když paní přijela, šla jsem jí otevřít sama. S promočeným papírovým kapesníčkem v hrsti jsem ji pozvala dál. Rozhlédla se po pokoji: čtyři zdrcené uplakané děti, schoulené kolem pejska usazeného v Melissině klíně a slízávajícího dětské slzy s oddaností, nad níž by puklo srdce i lidožroutovi.

Paní dlouho mlčela a nakonec vyhrkla: "Budu ráda, když si ho necháte. Jak vidím, beztak už patří vám, a my máme doma ještě jednoho psa." Popadla jsem ji do náruče a děti výskaly, div jsme všichni neohluchli. Pejsek Snickers se na našem domě skutečně podepisuje. Přesto bych jeho ťapky od bláta a stopy po jeho drápcích nevyměnila za nic na světě – ani za ten nejnověji vyhlížející dům! Protože, i když někdy nadělá trochu nepořádku, vlévá nám do srdce tolik lásky, že za ni nikdy nepřestaneme děkovat osudu. Než nám do života vstoupil Snickers, měli jsme nový dům. Dnes máme nový domov.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.