Zpravidla uznáváme a ovládáme jen to, z čeho máme nějaký bezprostřední hmotný užitek. Toužíme ale ctít posvátno? Jak asi ctili před dávnými věky tajemství světa ti, kteří stáli před branami jeho poznávání? Snad znali i jiné světy, na které jsme my již zapomněli, nebo si je zastřeli. A snad i my se svými vědeckými poznatky a vysvětlením různých věcí možná stojíme před branami poznávání něčeho jiného.

Někdy to může být záhadné místo v přírodě s jeho vlivy, někdy účinek posvátné stavby či stavbičky, jindy umělecké dílo a jeho hluboký náboj, a opět jindy třeba nitro druhého. Zdá se, že dokonalejší branou k takovýmto poznáváním než vnější věda je ztišení a láska. Běháme-li po nejrůznějších posvátných místech, obdivujeme-li nejslavnější umělecká díla, žijeme-li s někým roky v domácnosti, ale nemáme-li lásku a pokoru, nepochopíme nic. Nechápeme ani Zemi. Dávný člověk byl její harmonickou součástí, žil v účasti s jejími viditelnými i neviditelnými bytostmi, přírodní děje ročního koloběhu k němu mluvily. Bylo pro něho přirozené, že s tím vším tvoří společně živý organizmus. A snad i tušil, že Země cítí kvalitu vibrací našich myšlenek, citů i jednání, kterými do ní vrýváme své stopy. Snad i proto toužil vytvářet oázy harmonie a posvátnosti, ať už to byly menhiry, tibetské čerteny, slovanské posvátné háje, křesťanské křížky či kapličky. Země pro něho byla jakousi obří reflexí člověka samotného, nalézal v ní svůj protějšek. A věděl, že i Země podle toho reaguje.

Do jeskyní se vracet nebudeme

Naučme se alespoň, obzvláště na prahu roku, mlčet v jeskyních našich niter a vyciťovat zemské okolí i lidi láskou. Pak budeme umět i odpovědněji jednat. Jsou to dvě misky jedné váhy: kdo umí mlčet a být sám se sebou, poznává lépe i povahu a charakter jak lidí kolem sebe, tak jejich výtvorů i přírodních útvarů a jevů či záhad. V zimě se o těchto věcech lépe rozjímá. Po letním výstupu k nebesům sestoupila duše Země v zimě plně do svého fyzického těla, do zemského globu. Je zcela uvnitř něho. Pevně v něm spočívá. Spolu s ní se i elementární bytosti vrátily z vnější přírody pod zemský povrch, kde jakoby uspány sní svůj zimní sen. Vše ztichlo, Země zadržuje svůj niterný dech, svou vnitřní sílu. I lidské cítění se zklidnilo a člověk se snáze koncentruje k vnitřní práci. Zima je proto i nejpříznivější dobou k realizaci osvětových a duchovních činů.

I mráz venku je blahodárný

Zamezuje přílišnému psychickému rozpínání a slučování s přírodou. Konsolidované síly Země pomáhají v zimě člověku snáze se koncentrovat do nitra a lépe tvořit z nitra navenek. Sněžný příkrov zakulatil vnější tvary a hrany, i lidské nitro je mírnější, méně vyhrocené k agresi. Podobně jako jiskří sněžné krystaly či dokonale vypracované útvary na zamrzlých oknech, jiskří snáze i čisté krystaly lidského ducha v podobě dokonaleji vykrystalizovaných nápadů, činů i děl.

Hmotařštěji zaměření lidé však nezachycují toto jiskření, neboť prožívají jakýsi mentální zimní spánek či útlum. Zklidnění nevyužívají k čisté bdělé aktivitě, přemýšlení či koncentraci. Propracovanější člověk naopak tím, že není v zimě tak roztěkaný do prostoru, může snáze nalézat sama sebe v božské síle duchovního Já. Tím přemáhá zimní mentální spánek. Toto zimní duchovní vědomí, kterým duše vítězí nad mrtvostí nižší podstaty, si můžeme přinést z vánočních mysterií, z otevření průchodu Půlnočního Slunce, které prozařuje Zemi zdola a září dál v lidském nitru i v době chladu a temna po zbytek zimy. I když už se to pozapomnělo, trvají Vánoce ezoterně až do 6. ledna, do svátku Epifanií, kdy jsou teprve dovršeny a korunovány někdejším sestupem Kristova makrokosmického Já do zemské úrovně.

V povánoční době vládne archanděl Gabriel

Z jeho něhyplné milosrdné lásky můžeme čerpat posvěcení a požehnání k sebeobrozování z Ducha božího, k vytváření našeho niterného plodu čistého Početí z impulzu zemské Panny, zastoupené kdysi bytostí Marie. Zasvěcenci popisují Gabrielův výraz jako zářící měkkou lunárně svítící bělost. V imaginačním vnímání se z hlubin šedavých zimních mraků vynořuje jeho milostný obličej v neskonalé něze a milostnosti, v panenské kráse Madony. Jeho bezmeznou něhu vyjádřil inspirovaným obrazem Leonardo, později i Jan Zrzavý. Jeho posvěcující a žehnající pohled, tiše hořící měsíčním magickým jasem, rozechvívá nitro mateřskou láskou a něhou. I v lidském nitru může probouzet tuto nevýslovnou sílu mateřské lásky a něhy, když svítí v zimním klidu jako obraz Madony s děťátkem od doby vánočního tajemství. Síla jeho kosmického pohledu probouzí i ruch tajemného života přírodních magických sil. Zemské vrstvy vsávají poselství míru a vykoupení. Jeho hlava je ozářena jako luna v úplňku a obklopena výtrysky démantových světel, které na ní tvoří korunu ze sedmi základních kosmických tvůrčích sil. I za vlády nejtužších mrazů si můžeme prohřívat nitra třeba takovýmito úvahami.

Zatímco v předkřesťanských kulturách a zasvěceních dominovalo úsilí o rozpuštění, vymazání duše a svět byl považován za nepodstatnou máju, iluzi, vyvíjí se dnešní duchovně usilující člověk právě silami své duše. Ponechává si je, ale produchovňuje je. Či lépe – zkvalitňuje je. Dnešní duše se musí učit správně jednat a zhodnocovat se dalšími a dalšími kvalitami. Od dob Krista je naše duše mateřským lůnem, z něhož se zrodí uvědomění duchovního Já, jehož mocí přerůstá duchovní člověk své mateřské lůno. Archanděl Gabriel jako pomocník lidstva u nás stojí v těžkých chvílích bojů s nižším lidstvím. Jako neslyšný Rádce a Utěšitel nám v klidu po dochvění ročních aktivit ukazuje cestu k čistotě. Činí to tak prostě a samozřejmě, jako by byl zapřažen do lehounkých stříbrných sáněk, kterými by nás neslyšně vezl po tvrdém jiskřícím sněhu hvězdnatou nocí k jeskyňce s kolébkou spícího Jezulátka, které jsme měli o Vánocích v tichém pokleku přitisknout na své duchovní srdce. Zbyl nám ještě do ledna tento pocit? Na naší pečlivé sebekontrole záleží, jak se bude toto Děťátko božské lásky v nás vyvíjet. Někdy nám vyklouzne nepozorovaně z peřinky naším nešetrným smýkáním a my si snad ještě nějaký čas namlouváme, že je s námi vše v pořádku. Ale i to se stává. Záleží pak jen na naší bdělosti a upřímnosti, jak brzy si to přiznáme a co s tím uděláme. Žádná škoda však není věčná, Gabriel i ostatní božské bytosti jsou nám trvale k dispozici a můžeme si počkat s nadějí na příští zimu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 1/2010.