Poetické rekonstrukce a dekonstrukce pana Seisuke Tsukahary-Watasi – rozhovor
-
Vytvořenopátek 31. leden 2020 12:07
-
AutorMiroslava Picková
-
Oblíbené694 Poetické rekonstrukce a dekonstrukce pana Seisuke Tsukahary-Watasi – rozhovor /lektori-setkani/item/694-poeticke-rekonstrukce-a-dekonstrukce-pana-seisuke-tsakahary-watasi-rozhovor.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
V listopadovém čísle časopisu Phoenix z roku 2008 jsem při vyprávění o mlýnech a vodnících pražské Kampy zmiňovala pana Seisuke Tsukaharu – básníka, grafika, performera, fotografa a průvodce japonských turistů. Když jsme se před časem opět setkali, vodnické téma, a nejen vodnické, se znovu otevřelo.
Seisuke, posledně jsme to přešli, jak vlastně vypadá takový japonský vodník?
Mezi japonským a českým vodníkem je veliký rozdíl.
Čím se od sebe liší?
Už samotným vzhledem. Kappové, jak se jim říká, nevypadají jako vaši vodníci, nekape jim voda ze šosu, ani si do hospody nenosí kbelíček s vodou jako kdysi kampovský vodník pan Kabourek.
Jak tedy vypadá takový kappa? Naši vodníci jsou zelení, nosí zelený kabátek a červené botičky, mají rádi barevné pentle a pokuřují z dýmky.
No, především je mnohem menší než český, postavou připomíná spíš malé dítě. Chodí sice po dvou, má i horní končetiny, ale jen čtyři prsty, mezi nimi blány a místo nehtů drápy. Záda i břicho mu pokrývá krunýř. Jako želví. Na hlavě červené, někdy modročerné rozježené vlasy.
A jejich kůže? Jakou barvu má jejich kůže?
Žlutozelenou a někteří mají rezavou srst, někteří zase šupiny. A nos protáhlý jako čenich, někdy připomíná ptačí zobák. Na hlavě mají prohlubinku, kterou si, když vyjdou na břeh, naplní vodou. A mají ohromnou sílu, snadno vás přemůžou – pokud se jim ovšem voda z prohlubinky nevylije. Pak je po síle. Některým kappům ten důlek chybí, takže si nosí na hlavě mističku. Když takového kappu potkáte, rychle se mu ukloňte. On musí pozdrav opětovat. No a jakmile se ukloní, voda se vylije a jste zachráněni. A když mu ji naplníte, už vám neublíží, naopak vás obdaruje třeba rybou. Jeho největším přáním je zápasit s člověkem.
Jakým způsobem?
V sumó.
Sumó je spíš jako zápas obrů. K nim kappa nepatří..
To sice ne, ale má ohromnou sílu.
V čem je podstata sumó a jaká má pravidla?
Vytlačit protivníka z ringu za použití několika povolených chmatů, myslím, že je jich padesát, ale přesně to nevím. A nesmí se dotknout země ničím jiným než chodidlem. Jinak prohrává.
Mají japonské pohádky obdobnou postavu, jako je třeba náš hloupý Honza?
Ne. Ten se v nich nevyskytuje. Nejoblíbenější postavou japonských pohádek je Momotaró. Vyloupli ho z pecky veliké broskve, kterou voda přinesla až k chaloupce stařičkých manželů, a ti ho přijali za syna. Když Momotaró vyrostl, vydal se na Ostrov ďáblů bojovat se zlými duchy, kteří Japonsko sužovali.
A jak je to se strašidly?
V podstatě se dělí na júrei, což jsou duchové zemřelých, a obake. To jsou třeba zvířata, která se proměňují v lidi, většinou vpodvečer.
Možná, že bychom si příště mohli povídat jen o pověstech a pohádkách, hledat mezi japonskými a českými určité podobnosti.
Jedno mají všechny pohádky na celém světě společné, zlo se trestá a dobro odměňuje.
Vyprávěl jste svým dětem pohádky?
Nejen vyprávěl, ale i četl. Harumila s Libou nemohly, když byly malé, pochopit, že jsem jim četl české pohádky v češtině, když jsem neuměl asi slovo česky. Tomu, co čtu, jsem sice nerozuměl, ale čtení mi nedělalo potíže, protože japonská výslovnost je té české podobná.
Vaše žena je Češka, od čtyř let žila ve Vídni, kam její rodiče, oba výtvarníci, v roce 1968 emigrovali. Budu asi indiskrétní, když se zeptám, kde jste se seznámili.
V Tokiu, během jejího studijního pobytu na Tamabiho univerzitě, studovala keramiku. Tereza je keramička.
Jak vnímáte rozdíl mezi Tokiem a Prahou?
Tady plyne všechno pomaleji. Mám rád ducha Prahy, pražskou historii, mám ji prostudovanou. Je to pohádkové město. Klidně by v něm mohli žít princové a princezny.
Které místo v Praze vám připadá nejmagičtější?
Nový Svět, není tam moc turistů, je tam zajímavá atmosféra. A jeden z nejzajímavějších pohledů na věž chrámu sv. Víta.
Bydlíte u horního konce ostrova Kampy, v oblasti, do které tisíciletá voda tak dramaticky zasáhla, museli vás evakuovat. S jakými pocity jste z bytu odcházeli?
O pocitech se těžko mluví. Tu noc, Tereza s dětmi byla už pryč a dům prázdný, jsem si sedl ke klavíru a zatímco Vltava zaplavovala Kampu, jsem hrál při svíčkách jen tak, sám pro sebe. Pak jsem byt zamkl a odešel.
Říká se, že dům, ve kterém bydlíte, leží v linii Vodnáře.
To nevím, ale vím, že se nám tam dobře dýchá. Tereza v minulém bytě trpěla chronickým kašlem, tady ji přešel. Jsme šťastní, když můžeme jít na procházku se psem po Kampě, nebo na Střelecký ostrov, jsme tu už víc jak deset let. Pamatuju se na první zimu tady, uprostřed sněhobílé Prahy. Holky stavěly sněhuláka, všechno bylo jakoby mimo čas i prostor.
Zatím jsme mluvili o pohádkách, o Praze, ale ještě jsme nemluvili o vás. Jste básník a výtvarník. Zabýváte se tím, čemu se říká vizuální básně. Svou první sbírku vizuálních básní v počítačové grafice, tuším z roku l980, jste nazval Poetické rekonstrukce a dekonstrukce. Co se vlastně skrývá pod pojmem vizuální básně?
Právě to spojení poezie s počítačovou grafikou. Každý obraz je jakousi hříčkou slov a symbolických významů kaligrafických znaků zpracovaných počítačovou technikou.
Vedl jste prý také kurzy výuky počítačové grafiky na Vysoké škole umělecko-průmyslové. Kdy to bylo?
Začátkem devadesátých let. Když jsem tu nabídku dostal, vůbec jsem se nerozmýšlel. Přivezl jsem z Tokia celé počítačové vybavení a v Praze jsme už zůstali. Tereze i mně se tak splnil velký sen.
Myslíte, že počítačové grafice lze vdechnout duši?
Jinými slovy přinutit stroj, aby vykonával člověčí a tedy mou vůli? Jsem o tom přesvědčený.
Třeba jako paraván, který máte v pracovně?
Vyjadřuje určité poselství o cestě člověka, o tom, co ji tvoří a čím člověk od věků do věků prochází.
Zmínil jste kaligrafii, občas je vnímána spíš jako krasopis.
Kaligrafie není krasopis, prolíná se s malířstvím, takže hranice je většinou sotva rozpoznatelná. Je to písmo, ale je to také zvláštní druh umění, její historie je velice dlouhá.
Kromě průvodcovství a psaní, vystupujete i jako performér. S Terezou připravujete interaktivní pořady, mají úspěch, obzvlášť zajímavý byl loňský v Muzeu hlavního města Prahy. Nazvali jste ho "Cesta do Japonska vede přes tři brány". Proč tři brány?
Za první bránou je slovo – povídání o písmu, japonských znacích, literatuře a také o tom, o čem jsme mluvili před chvílí, že i počítači lze "vdechnout" duši. Za druhou příroda – je to o krajině a čtyřech přírodních elementech. Za tou třetí jsou lidé. Seznamování se zvyky, oblečením a japonským životním stylem od historie až po současnost.
Kde vás uvidíme?
Oblíbili jsme si Divadlo Čertovka, bývalé Nosticovo. Zajímavý prostor, dobrá akustika.
Divadelní prostor a scénické umění vůbec je zvláštní svět.
Herec a dramatik Zeami už v roce l400 napsal, že "Scénické umění je to, co přináší útěchu lidem urozeným i prostým, dojímá je a umožňuje jim žít šťastněji a lépe. Každý druh umění, je-li mistrovsky zvládnut, pomáhá lidem dosáhnout blaha a dlouhého věku." V japonské kultuře zaujímalo divadlo vždycky důležité místo – nó, kabuki, loutkové divadlo bunraku, stejně tak jako masky. Maska je vnější tvář a nepředstavuje definitivní, jednou provždy nasazený výraz. Masky divadla nó například jsou charakteristické tím, že mění svůj výraz podle úhlu dopadajícího světla.
K maskám, ostatně jako ke všemu čeho jsme se jen letmo dotkli, bychom se měli někdy vrátit. Jaká je vaše životní filozofie? Na poslední otázku pan Seisuke Tsukahara – Watasi odpověděl:
"Co nepotřebuji, to nepotřebuji."
Tento článek byl zveřejněn v tištěné formě časopisu Phoenix 1/2010.