Byly Vánoce roku 1981. Překonali jsme dost kruté časy, já v létě absolvovala operaci kvůli rakovině, znovu jsem si uvědomovala hodnotu každého dne a stále více jsem si cenila lásky a rodiny. Tehdy se nám Vánoce zvlášť vydařily, protože s námi bylo všech šest našich dětí. Netušili jsme, že v létě se s manželem přestěhujeme na Floridu, a už nikdy se všichni na jednom místě ve stejném čase nesejdeme.

Na jednom konci velkého prostoru, který nám sloužil jako obývací pokoj, jídelna a kuchyně, jsem připravovala večeři. Všude byl ruch, prostorem se linula vánoční hudba, v kuchyni byl rachot a devět mladých dospělých (některé děti si přivedly kamarády) si povídalo. Kočky, což pro ně bylo typické, odešly do ticha nahoru.

Zrovna v tu chvíli jsem koutkem oka zahlédla nepatrný a nečekaný pohyb. Užasla jsem. Uprostřed toho hlomozu, přímo v kočičí misce na podlaze seděl maličký nádherný křečík a požíral kočičí granule. Bez jediného slova jsem na něj zírala. Jednak jsem se chtěla ujistit, že to není jen výplod mé fantazie, a potom, to se musím přiznat, jsem ho chtěla mít pár minut jen pro sebe. Byl prostě nádherný. Seděl na zadečku a v předních tlapičkách držel kočičí jídlo. Granule měly tvar kroužku s dírkou uprostřed; naše myška pevně uchopila ze dvou stran tlapkami a vypadala jako tlusťoučké zvířátko, které chroupe koblížek. Když jeden snědla, vzala si další, otáčela jím v pacičkách, aby si ho co nejlépe připravila, a znovu se pustila do kousání. Sedla jsem si k ní do dřepu a pozorovala ji, dívala jsem se jí do lesklého tmavého oka. Po chvíli se podívala jinam a nonšalantně pokračovala v jídle. Přišel čas, abych zavolala ostatní. "Hej!" zavolala jsem potichu. "Pojďte se podívat!"

Když se mi konečně podařila upoutat jejich pozornost, myslela jsem, že už je po všem – že se před příchozími schová, prostě uteče. Seděla dál uprostřed kruhu jedenácti lidí, kteří na ni (nikoli v tichosti) civěli. Sebejistě se dívala na své pozorovatele, pootočila koblížkem a chroupala dál. Úplně nás okouzlila. Ani v nejmenším z nás neměla strach. Pořád jsme ji pozorovali a zdálo se nám, že je bezedná. Okouzlila mě a nadchla, ale nebylo mi právě dobře při pomyšlení, že se blíží doba krmení domácích predátorů. Až se kočky objeví na scéně, což mělo nastat každou chvíli, je docela možné, že naši vánoční myšku vážně zraní, nebo dokonce zabijí v blázinci, který po jejich příchodu okamžitě vypukne, i kdyby se nám podařilo zabránit tomu, aby kočky změnily večeřícího za večeři. Naklonila jsem se blíž. "Poslouchej, jsme velmi poctěni. Ale už by ses měla vrátit mezi myšky. I když nám děláš skvělou společnost, tvůj život je v ohrožení. Jestli dovolíš, doprovodím tě." S těmi slovy jsem natáhla ruku do misky a zvířátko uchopila. Ani se mě nesnažila kousnout, nevylekala se, jen si mi sedla do ruky a v klidu a pohodlí čekala, co se bude dít dál, a předními packami mě chytla za palec. "Kdo jsi doopravdy?" zeptala jsem se tiše. "Jsi opravdová myš?" Moje racionální já se téhle otázce posmívalo, ale přece na tom vánočním návštěvníkovi bylo cosi nepopiratelně neskutečného.

Vynesla jsem myšku ven – v doprovodu celé rodiny. U keře vzadu za domem jsem si sedla do dřepu a otevřela jsem dlaň, aby mohla myška běžet. Seděla mi na ruce a rozhlížela se kolem, dávala si na čas – potom mi vyskočila na rameno a tam setrvala hodně dlouho. Nakonec ohromným skokem na tak malé stvoření proletěla vzduchem, přistála ve stínu keře a zmizela.

Údiv z té myší návštěvy z nás nikdy docela nevyprchal – tím spíš, že jako vesničtí lidé jsme moc dobře věděli, že divoké myši mají z lidí strach. A křečíci jsou zvlášť plašší.

V těch vzácných průzračných okamžicích, kdy stvoření z přírody překročí pomyslnou hranici, která nás odděluje, zůstáváme ohromeni. Po nich v nás rezonuje vzpomínka na něco dávného a krásného. Jak jsme ho všichni obklopili, zástupce přírody svou přítomností vyjádřil beze slov radost, mír, víru a údiv. Byl pro nás rozkošnou záhadou a malým zázrakem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "12/2009".