Jako všechny dívky, které světlo světa spatřily na začátku druhé poloviny minulého století, jsem prošla zajímavou výchovou. Ve škole jsem se sice měla a musela učit, aby ze mě něco bylo, ale zároveň se čekalo, že se chopím domácích prací, že první orgazmus prožiju při pohledu na bezchybně vyblýskaná okna. K tomu jsem měla maminku učitelku, která měla pocit, že od rtěnky do veřejného domu je jenom opravdu malý kousek a že se ženy voní výhradně proto, aby zastřely fakt, že se nemyjí.

Dalším strašidlem mého mládí byly různé pravdy, o kterých se nediskutovalo. Třeba jsem se dozvěděla, že musím nosit vždycky čisté prádlo, protože co kdyby se mi něco stalo a na patologii mě potom svlékali, byla by to taková ostuda, že bych se musela ještě i na tom studeném stole stydět. Moje představa krásného prádla se však dost zásadně lišila od představy mé maminky. Zatímco ona trvala na solidních bavlněných kalhotkách, které se hlavně musely dát vyvařit, já jsem ulítávala na krajkách – ale s tím byl problém. Kdo mě zná, ví, že mám horní rozměry poněkud netypické a za socializmu se na mě krásné a alespoň trochu sexy prádlo dalo sehnat jenom v Tuzexu, na který jsem neměla. Měla jsem však štěstí, protože mi život do cesty přivál paní, která byla zaměstnaná v podniku, kde se šilo prádlo na export. Ta se nade mnou slitovala a zásobovala mě prádýlkem z exportních souběhů. V době, kdy se v obchodě dalo sehnat prádlo bílé, béžové a černé, jsem tak měla svoje dessousy růžové, pudrové a dokonce barvy šampaň.

V tomto období jsem taky nastoupila do svého prvního zaměstnání, kde byla velká dámská šatna. Když jsem se tam jednou převlíkala do pracovního, obhlídla mě kolegyně a napomenula mě, že nemám tak krásné prádlo mít na denní nošení, protože je ho škoda, a mám si ho nechat na nějaké svátečnější příležitosti. Její výchovnou řeč však zastavila Věruška, která byla špičkovým odborníkem v oblasti užité sexuologie. Ta vylezla zpoza skříňky, prohlídla si mě a dotyčné pravila: "I jen paní doktorku nech! Ženská se má ráno vždycky pěkně oblíct, protože nikdy neví, kde se bude večer svlíkat!". V té době jsem však už byla vdaná, takže jsem se většinou svlékala tam, kde jsem se ráno oblékala. Za pětadvacet let, které uběhly od této historie, se mnou život dosti zasmýkal a pořádně mnou zatočil, ale slabost pro prádlo mi zůstala. Spolu s další mánií pro secondhandy to občas vede ke stavu, kdy mě prádlo stojí desetkrát víc než celý zbytek oblečení, ale to už jsem se naučila brát sportovně a nedělat kolem toho zbytečnou vědu.

V poslední době jsem také začala mít potíže se zády. Když jsem došlápla, zabolelo to tak, že jsem skoro poskočila a po bytě jsem se pohybovala tak, že jsem se plazila po nábytku. Když jsem se jednoho takového dne se značnými potížemi oblékala (a chmurně přemýšlela o tom, jak to bude bolet, až se budu večer svlíkat), velice jsem přemýšlela, co na sebe. Nakonec jsem se rozhodla, že mě záda sice bolí jako tisíc čertů, ale že si náladu vylepším tím, že si vezmu novou soupravičku borůvkové barvy. Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Přes soupravičku jsem si natáhla svetr a odplížila se k počítači, kde jsem se moc snažila, aby se mé celkové mizerné rozpoložení moc nepromítalo do psaného textu. Nakonec jsem nevydržela a zavolala kamarádce, zda by mi záda nenapravila. Podle hlasu jí asi došlo, že nevolám jenom proto, že nemám zrovna co lepšího na práci, a dohodly jsme se, že se sejdeme v rehabilitačním středisku, kde pracuje, a tam se na mě podívá. Naštěstí pro mě se u nás stavil kamarád, který mě tam odvezl. Bohužel ale nesmírně pospíchal, takže mi dovolil leda tak nazout papuče, vzít si kabelku a už mě hnal do auta. Na místě určení mě vyhodil div ne obloukem a zmizel někam mezi domy. Já jsem se vybelhala do patra, zaklepala na dveře ordinace, otevřela je a – tam stál mladý muž, který měl asi dva metry, úsměv od ucha k uchu a velké teplé ruce, kterými nejdříve diagnostikoval, že problém je v sakroiliakálním skloubení a pak mě začal rovnat. To už jsem byla svlečená do mé borůvkové soupravičky a byla jsem srdečně ráda, že jsem si ji ráno vzala. Kamarádka vysvětlovala, že ho požádala, aby se na mě podíval, protože to líp umí, mladý muž mi projížděl jeden obratel po druhém a já jsem vzpomínala na maminku i na Věrušku a uvědomovala jsem si, že jsem konečně po své dovršené padesátce poznala situaci, kdy jsem se ráno oblékala, aniž jsem věděla, kde se budu večer svlékat. Když jsem se se svým postřehem svěřila oběma dalším aktérům, odměnili mě opravdu upřímným smíchem a Helena mi vysvětlila, že jsou prostě zkušenosti, na které není nikdy pozdě. Domů jsem šla nejen s narovnaným hřbetem, ale i se skvělou náladou a s jistotou, že by měl člověk bez ohledu na věk nosit pěkné prádlo, o kterém ví, že mu sluší. Když Věruška říkala, že jeden nikdy neví, měla pravdu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.