Pan Václav Pavel žil v Malé Morávce jako správce podnikové chaty v Jeseníkách. Ona "chatařina", při níž jde o sezónní záležitost, pana Pavla za nějaký čas značně zdemoralizovala. Hosté totiž přijížděli jen o letních, vánočních a zimních prázdninách, jinak zůstávala chata téměř prázdná, takže mladý správce neměl i celé týdny vlastně do čeho píchnout. Dal se pak z nudy, bezradnosti a možná i z psychické slabostí na pití, takže ho manželka po mnoha bouřlivých scénách opustila i s dítětem, což ho ovšem přitáhlo k alkoholu ještě pevněji.

Následovala výpověď, protože o předchozích vánočních svátcích způsobil svou nedbalostí zamrznutí a popraskání topného systému. Protože neměl kam jít, spal v kůlně na seně. Z kdysi spořádaného člověka s maturitou na obchodní škole, se stal ještě před dosažením čtyřicítky mravně i fyzicky zcela rozvrácený a zdevastovaný člověk. Jednoho časného rána nalezli Václava Pavla v bezvědomí poblíž dřevníku. Mysleli, že je jako vždy opilý, jenže on se neprobral ani za několik hodin, takže k němu přivolali lékaře. Důkladné vyšetření prokázalo akutní zápal plic, navíc pak těžkou a neoperovatelnou srdeční vadu, spočívající v nedomykavosti srdečních chlopní. Rovněž byla diagnostikována i výduť aorty, její závažné poškození a malá průchodnost. Nemoc na tehdejší možnosti medicíny závažná, neoperovatelná a vlastně v dohledné době smrtelná.

"To srdce je doslova na hadry," řekl vyšetřující lékař dr. Josef Šálek z bruntálské nemocnice, kde se Václav Pavel léčil z těžkého zápalu plic. "Operovat takto zdevastované srdce by se neodvážil ani ten největší odborník...”.

Když byl pan Pavel doslova na umření, přišla ho do bruntálské nemocnice navštívit někdejší manželka s dítětem. Rodinná návštěva pacienta nesmírně dojala, takže se v duchu zapřisáhl, že s pitím jednou provždy skončí a uzdraví se. A protože v nemocnici už celé tři týdny nepil, takže překonal nejhorší abstinenční potíže, zeptal se manželky dívaje se jí při tom do očí, zda by se k ní směl vrátit, kdyby přestal pít. Přisvědčila. Nejenom z lítosti a v důsledku zbytečku lásky, ale i s vědomím, že její někdejší manžel má před sebou pouze několik měsíců života. Pan Pavel se potom rychle uzdravoval z následků těžkého zápalu plic a vehementně se zbavoval i abstinenčních potíží. Když si však dr. Šálkovi postěžoval na svoje další zdravotní problémy, o jejichž původu nic nevěděl, nalil mu lékař po čase čistého vína. Pan Pavel vyslechl s ústy otevřenými dokořán pronášený verdikt. Zprvu nemohl pochopit, že by měl umřít v období, kdy jeho vrstevníci sahali po nejlákavějších nabídkách života...

Dr. Šálek sdělil Pavlovi, že medicína je na jeho srdeční nemoc krátká, ale poradil mu, aby navštívil profesora Filozofické fakulty v Praze, sinologa Rudolfa Navrátila, jenž byl při svém třicetiletém pobytu v Číně svědkem některých terapeu tických zázraků, které se týkaly právě záhadných případů vyléčení srdce.

Pan Pavel se posléze sešel s panem profesorem několikrát, při čemž mu pan profesor předával vskutku zajímavé a podnětné materiály o možném způsobu takzvané autosugestivní léčby.

Doporučil mu, aby si přečetl překlad části jeho publikace o čakrách. Pan Pavel se rychle ponořil do studia zaslané odborné literatury, kde se psalo i o nemocech způsobených neprůchodností těchto energetických center. Pan Václav Pavel se dozvěděl, že zdraví člověka zabezpečuje průchodnost všech čaker a rovněž je jich vzájemný soulad ve smyslu neoblomného zákona jak nahoře, tak dole. Uvedení čaker do souladu však neznamená jen zprovoznění a propojení celkové energie v těle, ale především předchozí uvědomění si vlastních psychických nedostatků, například hluboce zakořeněných komplexů, myšlenkových stereotypů, chybných životních postojů, pocitů viny a škodlivých návyků, při nichž musí každý člověk chápat okolní svět podle deformovaných informací. Odstranění těchto hluboce zakořeněných nedostatků ve vědomí člověka vychází tedy především ze skutečnosti, že si nemocný tyto nedostatky uvědomí a posléze se je snaží odstranit či vykořenit ze svého nitra. Jedině tímto způsobem může dosáhnout úplného energetického otevření a propojení energie všech čaker a tím potažmo fyzického i duševního zdraví. Pavel zíral s otevřenými ústy na fakt, že například poruchami dýchání trpí převážně lidé, kteří nežijí naplno, jsou unaveni životem a svoje nitro naplňují zcela zbytečným zoufalstvím. Že vysokým krevním tlakem pak trpí zejména ti nemocní, kteří se celá léta nedokázali vypořádat s významným emocionálním problémem. Že banální angíny manifestují u nemocného také jeho nevíru v bližní a ve vlastní budoucnost. Srdeční arytmií pak trpí především ti, co žijí v nedostatku lásky, nemilují sami sebe a neumí se radovat ze života. Že diabetiky se stávají lidé zakotvení v hlubokém existenciálním smutku, kteří vyžadují po celý život od ostatních nadměrnou podporu a ochranu. Že žlučové kameny mívají naopak lidé s poruchou sebehodnocení a žaludečními vředy trpí zejména ti, co se příliš úzkostlivě obávají, že se díky svému chování a vnějším projevům nebudou zamlouvat většině... Pavel rovněž s údivem četl úvahu prof. Navrátila o tom, že klasická medicína není s to určit pravou příčinu nemocí, tj. důvod onemocnění jistého orgánu, takže se musí terapeuticky zaměřit nikoli na odstranění příčiny nemoci, ale jen na potlačení jejího projevu. Lékaři jednoduše zjistí, že ten či onen orgán je porouchán nebo poškozen. Pak se ovšem převážně mechanickým zásahem pokoušejí jeho funkci napravit. Chemickým preparátem, skalpelem, ozařováním. O čakrách však tito univerzitně vystudovaní lékaři nevědí téměř nic. Tisícileté znalosti východního léčitelství neberou vůbec v potaz, jako by se medicína zrodila teprve v minulém století. O psychických konfliktech člověka, které se zesilují až k manifestaci nemoci formou proměny funkčnosti orgánu, při diagnostice rovněž málem neuvažují, protože je to při studiu na medicíně neučili. Vysoce mechanický přístup v medicíně při diagnostice nemocí se však objevil až v období průmyslové revoluce. Nikdy předtím nebyl v tak hojné míře uplatňován a zásadně upřednostňován, jak je tomu dnes. Předtím se totiž vždy počítalo především s duchovními aspekty příčin nemocí, jež se jako varovné signály onemocnění projevovaly u konkrétního člověka v některé orgánové oblasti, a to zejména v důsledku rozporů v jeho duchovní sféře.

Jenže jak je možné, že došlo k tak nesmírnému zploštění a k mechanickému chápání medicínské diagnostiky a terapie? Vždyť už v Mezopotámii a starověkém Řecku bylo zdraví pojímáno jako jednota tělesného a duševního, což dnešní medicína interpretuje coby pouhou frázi, kterou každý dnešní lékař málem pohrdá, protože celostní medicína, jež vskutku bere v úvahu vztahy mezi psychickými energiemi a konkrétními orgány, působí dnes doslova na periferii našeho zdravotnictví. Dnešní odborní lékaři rovněž nepočítají ani s tak nesmírně mocným fenoménem, jakým je samouzdravování a efekty tohoto fenoménu si většinou přivlastňují jako svou veskrze individuální zásluhu. Nemají totiž ani ponětí o tom, že množství příznaků závažných onemocnění neodezní jen díky jejich léčbě, ale především v důsledku nesmírné vnitřní pokory těžce nemocného pacienta.

Na tomto místě se při čtení úvah prof. Navrátila Václav Pavel zarazil. Uvědomil si totiž, co se s ním dělo v okamžicích, když se dozvěděl o své nemoci a o smrti, jíž se naprosto nepřipraven ocitl nablízku. Zprvu byl šokován, ale poté se na přicházející smrt podíval objektivněji a k vlastnímu překvapení i bez přílišných emocí. Vše okolo i uvnitř sebe rázem po suzoval skrze fakt přicházejícího konce. Podivuhodně se pak zklidnil. Pozoroval vnímavě každé svoje psychické pohnutí. Rozvažoval zcela nově a objektivněji o svém předchozím životě, o svých každodenních vinách, o závažných proviněních, jichž se dopustil na svých blízkých. Pociťoval opravdu onu vnitřní pokoru, o níž psal prof. Navrátil.

Intuitivně vycítil, že nemoc je vskutku nejpregnantnějším vyjádřením vědomého, ale často i nevědomého provinění a že se význačně provinil nejen na svých bližních, ale i sám na sobě.

Nezačal však ronit krokodýlí slzy lítosti nad sebou, nad svou dcerkou a manželkou. Litoval pouze faktu, že musí zemřít, přestože by teď byl schopen svoje minulá provinění napravit. Najednou byl totiž připraven milovat a být milován. Celá léta totiž prožíval strach způsobený nedostatkem lásky, která u dítěte formuje pocit bezpečí a jistotu životního zakotvení. Dětského strachu se vlastně už nikdy nezbavil a ze strachu se později přimkl k alkoholu. Ze strachu se projevoval jako špatný manžel a přísný otec, protože se obával selhání v rolích milujícího manžela a laskavého táty. Uvědomoval si, že se ani jako dítě neuměl radovat ze života. Cítil se být sám sobě odcizený, sám sebe neměl rád, jak o něm později napsal prof. Navrátil. Apriorně nevěřil svým schopnostem, takže ani nemohl uvěřit, že by dokázal být v životě štastným a mohl učinit šťastnou celou svou rodinu, což byl rozpor, který mu pak drásal duši i tělo. Začal pít, aby unikl tísni. Nakonec zůstal sám. Onemocněl a posléze neodvratně umíral na oddělení bruntálské nemocnice.

Přesto však v poslední chvíli dokázal sám na sebe pohlížet, především díky metodologii a informacím zprostředkovaným prof. Navrátilem, téměř bez příkras a iluzí. Také však bez dojmu, že se na něm ostatní provinili. Vinu nakonec hledal, naštěstí, spíše u sebe a ve svých minulých chybných krocích. Jeho předchozí provinění se po letech promítla do závažné nemoci. Vědomí o principu provinění však vede k uzdravování. Sám jsem bohužel nebyl dost chytrý, abych se zavčas poučil, říkal si. Abych analyzoval duchovní příčinu vzniku svého niterného ustrojení jako důsledek naprosto chybných kroků. Onemocněl jsem smrtelnou chorobou, protože jsem vedl sebe samého chybným směrem. Mrzačil jsem svou duši, která pak zákonitě zdeformovala můj srdeční sval.

Další fáze uzdravování pana Václava Pavla známe detailně ze svědectví prof. Navrátila, který v roce 1967 emigroval do USA, kde vydal svou slavnou knihu Saved by Myself, v níž popisuje, jak se Václav Pavel téměř zázračně vyléčil nejen díky své introspekci, ale i pomocí dechových cvičení, jimiž uvolňoval energeticky zablokovanou srdeční čakru: oči měl zavřené, dýchal pomalu, ale zhluboka. Představoval si, jak vzduch vstupuje do jeho těla v místech první, tj. kořenové čakry a prochází dál čakrou sakrální, čakrou solárního plexu, srdeční čakrou a posléze čakrou krční. Představoval si rovněž, že nadechnutý vzduch proniká dále čakrou třetího oka a nakonec i korunní čakrou. Nadechnutí, které probíhalo přibližně tři až čtyři vteřiny, vnímal záměrně jako mocné a hluboké. Obdobně vydatné však bylo i vydechnutí, při němž si Václav Pavel podle instrukcí představoval, že vydechovaný vzduch vystupuje z místa kdesi nad jeho hlavou a odtud pomalu padá nazpět k jeho nohám. Zvýšila se tak průchodnost nejen srdeční čakry, ale i všech čaker, z nichž některé byly předtím částečně zablokovány. Pana Pavla navštěvovala každý den v nemocnici jeho rodina, která mu projevovala stále vřelejší náklonnost.

Pan Pavel byl nakonec propuštěn z nemocnice se zprávou, že je v podstatě vyléčen. Žil se svou ženou a dcerkou v nebývale šťastném manželství, v němž úzkostlivě dbal na citové sebeprojevování. Po roce dokonce začal jezdit na běžkách, ale nepřestával dodržovat rytmus a tempo svého dýchání. V roce 1965 předvedl dr. Šálek svého pacienta na kongresu kardiologů v Brně, kde jeho vyléčení vyvolalo nejenom úžas, ale i nesmírnou nedůvěru kardiochirurgických skeptiků, kteří žili v nezvratném přesvědčení, že pouze skalpel a medikamenty mohou změnit k lepšímu závažné srdeční onemocnění.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v lednu 2008.