"Kniha není nějaký obal od informace, kniha je kulturní statek. Je to artefakt žijící svým vlastním životem. Knihy nemusí uchvátit svou hloubkou, vnitřní noblesou a vnější elegancí, přesto jsou (s láskou, zvědavostí, dychtivostí) dotýkány, odkládány, zapomínány, obdivovány, některé z nich člověk dlouho nosí ve svém srdci. Zkrátka kniha od chvíle, kdy je vydána, žije svým životem. K tomuto jejímu životu patří neodmyslitelně jak její autor, její majitel a její čtenáři, tak i knihovníci.

Včetně těch, kteří se starají o staré zámecké knihovny," říká historik PhDr. LUBOŠ ANTONÍN, autor nejen řady studií o jednotlivých zámeckých knihovnách, ale i mnoha zajímavých publikací, ke kterým bezesporu patří Bestiář a "Hermetici a šarlatáni evropského rokoka". Pracuje v oddělení zámeckých knihoven Knihovny Národního muzea.

Čím je ta práce zajímavá?

Už tím, že je to průsečík tří oblastí – jednak v sekci muzejní, protože jsme součástí muzea a připravujeme výstavy, pak knihovnické, protože katalogizujeme od rukopisů až po 20. století všechnu literaturu – rukopisy po stránce odborné se zabývá zvláštní komise – a památkové, protože samotné knihy pocházejí a jsou umístěny v památkově chráněných objektech. Takže jsme i součástí památkové péče. Čili je to průsečík. Jedinečná kombinace historické, knihovnické a muzejnické prezentace. Jsme jedno ze sedmi oddělení Národního muzea.

Dalo by se říct, že i ve světovém měřítku ojedinělé. Z jakého důvodu?

Ve východní Evropě byly po válce všechny soukromé sbírky, pokud se dochovaly nejen vyvlastněny a zestátněny, ale také "roztrhány" na části. Ty nejlepší přešly do akademických knihoven, běžnější do školních a bůhví kam ještě. Kdežto u nás byla správa knihoven soustředěna do řízení oddělení zámeckých knihoven. Čili to nejpodstatnější jádro se tím do jisté míry uchovalo. Ilustruje nejen jejich růst, ale zároveň také zájmy a vzdělání pobělohorské šlechty, která byla vedle církve společenskou a občanskou elitou. Nahlédnutím do obsahu zámeckých knihoven si můžeme udělat představu, jakou úroveň ve srovnání se západoevropskými zeměmi měla. Současně však byla každá knihovna ponechána svému osudu, takže v tomto směru se dnes zámecké knihovny stávají předmětem studia. Na Západě nebyly knihy majetkem státu, proto se nemusela zřizovat žádná taková oddělení.

Jaké jsou osudy knihoven ?

Zanikají věci, zanikají i knihovny. Na vině jsou různé faktory – pohromy, lidská nedbalost. Postihuje je to, co postihuje všechny ostatní objekty památkové péče. V tom se od ostatního nijak zvlášť neliší. České zámecké, nebo zámecké knihovny Čech, Moravy a Slezska se liší v tom, co jsem už zmínil. Na Západě knihovny neznárodňovali, byly a jsou v soukromém držení. Na druhou stranu je šlechta rozprodávala. Tady se to do jisté míry zakonzervovalo.

Kolik zámeckých knihoven Národní muzeum spravuje?

Odborně spravuje asi přes tři sta zámeckých knihoven, které mají různé majitele. Nejčastěji jsou to národní památkové ústavy, archivy, obce, kraje, to je tak ze 60% a zbytek máme v přímé správě. Jsou deponovány v historických objektech patřících památkovým ústavům nebo v depozitářích. Značné množství knih se vrátilo do rodin jejich původních majitelů.

Jaké byly a jsou požadavky na jazykovou vybavenost a odbornou připravenost knihovníka?

Musí se umět orientovat ve všech věcech, které se v knize popisují, tj. titulní list, atd. Ty jsou do značné míry naučitelné v kterémkoli jazyce, ať je to latina, francouzština, němčina. V němčině samozřejmě kurent. V 18. a 19. století převládá francouzština, od 19. století k tomu přistupuje britská literatura, objevují se španělské a italské tisky, maďarské a ruské. Velmi ojediněle, řekl bych, třeba skandinávské. Pro badatele je v tomto směru situace těžší, musí ty jazyky ovládat dobře. Nicméně i pro knihovníka jsou jejich základní znalosti spolu s knihovnickým vzděláním a studiem dějepisu nezbytné. Pokud jde o zvláštnosti, vzácnosti či jiné rarity, obracíme se na specializovaná pracoviště v České republice.

Spolupracujete s badateli?

Jistě, ale spolupráce vychází spíš z jejich zájmu o nás.

Máte v některé oblasti světovou prioritu?

Máme. V oblasti teatrologie. V té jsme pracovištěm světového formátu. Teatrália jsou v zámeckých knihovnách pojem.

Z jakého důvodu?

Bohatostí a výjimečností materiálů. Šlechta měla na svých zámcích divadla a především se točila kolem vídeňských, německých a pražských divadel.

Jsou ještě jiné poklady, kterými se můžete pochlubit?

Dnes začínají být známá i alchymika, díky tomu, že jsme s tím pracovali. Samozřejmě jsou také specifické fondy, které v těch knihovnách převažují, to je například geneaologická literatura. Tady jak teď sedíme, sedává redakční rada Almanachu české šlechty, protože hned vedle v místnosti je největší geneaologická příručka v zemi.

Zmínil jste alchymii.

Trochu mě překvapovalo, že jsem v zámeckých knihovnách nacházel alchymistické rukopisy z 18. století. A potom jsem zjistil, že majitelé knihoven byli zednáři. Obsahovým rozborem knihoven jsem pak mohl poukázat na něco, co se běžně nečinilo, že ruku v ruce se zakládáním sléváren a manufaktur se Vrbnové, Valdštejnové a jiní zajímali i o tuto oblast. Což je velice zajímavý moment vývoje moderní společnosti té doby.

V knize Hermetici a šarlatáni evropského rokoka – jejími protagonisty jsou Cagliostro, Saint-Germain a Casanova píšete, že: "Alchymie se stala východiskem dvou myšlenkových proudů, které se od sebe postupně vzdalovaly v průběhu 17. a 18. století. Na jedné straně směřoval vývoj na půdě magie naturalis směrem k rozvoji technologií, na straně druhé se alchymistická symbolika stala základem učení rozekruciánů a všech dalších ezoterních společností, které se z toho hnutí vyvinuly a které v nejrůznějších podobách přežívají až do naší současnosti."

Do vstupu Descarta – zjednodušeně řečeno – se astrologie, astronomie, alchymie a chemie nijak nerozlišovaly. Teprve vstupem Descarta, Galillea a později potom vědecké systematiky Linného nastává nový obraz světa, který my sdílíme, protože se ukázal být úspěšný v těch technologických aplikacích. Díky tomu létáme na druhý konec světa, jezdíme v autech. Ono se to prostě uplatnilo. Na začátku stojí Francis Bacon se slovy "Vědění je moc". To, že vědění je moc, sdílí magie a věda společně. Liší se však v prostředcích a výsledcích. Dneska věda triumfuje, protože žijeme ve světě obklopeném technikou a ten by bez vědy nebyl, přestože cítíme, že nám věda na spoustu věcí neodpovídá. Protože ani nemůže. Věda odpovídá jenom na věci, které jsou řešitelné vědeckou metodou. Ale náš život je složitější. A protože náš život není řešitelný jenom vědeckou metodou, nastává čiré rozčarování. Věda slibuje víc než dokáže. A tudíž znova ožívá zájem o hermetizmus, který prostě odpovídá na to, na co nám věda není schopna odpovědět.

Jaká je jeho současná situace?

Řekl bych, že dneska má daleko blíž k umění a náboženství než k vědě. V 16. a 17. století měl, řekněme, blíž k té rodící se vědě a s náboženstvím prodělával spíše takovou roztržku. V dnešní sekularizované společnosti supluje vlastně ono chybějící náboženství. Lidé nedokážou žít bez víry v něco. Institucializovaná světová náboženství již nestačí, protože mají zkušenosti s totalitou a obávají se náboženského fundamentalizmu. Hermetizmus dává větší svobodu. Věda neřeší, co je smysl našeho života, odkud přicházíme a kam směřujeme. Pokud to řeší, pak je to řešení klamné. Vyřeší spoustu věcí, zvyšuje naši životní úroveň a věkový průměr, přežíváme tam, kde bychom dřív bez ní nepřežili, ale to prázdno zůstává. Lidé hledají oporu. A hledají ji individuálně. Už nechodí tolik do kostela, už se jim nelíbí sdílet hledání smyslu života pod vedením někoho, kdo má na to "papíry".

Řekl jste to velice výstižně. Dobrali jsme se tématu, které si zaslouží daleko víc pozornosti, než pouze jeden náš rozhovor. A bylo by dobré v něm občas pokračovat. Ještě poslední otázku. Dokáže být historik objektivní?

Musí mít odstup, jinak by nemohl dělat svou práci. Pokud ho nemá, není to dobrý historik a pozná se to. Být absolutně objektivní je umění.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "10/2009".