Existuje neznámý jemnohmotný svět, který mnozí z nás dosud nejsou schopni pochopit a který se přesto nachází velmi blízko. Dnes již není možné žít podle zásady "nic nevidím, nic neslyším". Pozemský život každé lidské bytosti je předurčen úkoly, jež je třeba zvládnout. Za duší, která míří na Zem, vlaje zlatý závoj, který nás doslova zaplavuje informacemi z jemnohmotného světa. Bez znalosti jeho zákonitostí nepochopíme svou pozemskou misi ani to, že svůj život máme pouze pronajatý a že za tuto službu budeme muset dříve či později skládat účty.

Biopole – energetický systém organizmu

Nervová soustava představuje ve své podstatě složitý elektrický řetězec. Povrch každé buňky, tkáně či orgánu je nezávisle na jejich funkcích vždy nabit záporně, vnitřní vrstvy mají naopak kladný náboj. V této oblasti byl za největší počin považován objev tzv. biopole neboli energetického vyzařování lidských buněk, jenž ve 20. letech učinil ruský vědec A. G. Gurvič. Ten dokázal, že se v jakémkoliv organizmu nachází energetická nebo informační "kostra" a že k formování fyzického těla dochází právě po vzoru tohoto "skeletu" neboli biopole, jež tudíž představuje specifický základní plán nebo záměr, podle kterého se uskutečňuje vznik a vývoj lidského jedince. Člověk tedy představuje korpuskulární vlnovou bytost, která se skládá jednak z viditelného a hmatatelného fyzického těla, jednak z neviditelného, nehmatatelného elektromagnetického a informačního pole, jež je tvořeno kvantovými obaly. Biopole obsahuje veškeré informace nezbytné pro rozvoj daného organizmu od okamžiku jeho početí. Pokud z jakékoliv příčiny došlo k oddělení nějaké části fyzického těla (např. amputace nohy nebo ruky), potom biopole jako takové zůstává beze změn. Nemění své rozměry ani v závislosti na růstu fyzického těla, je totiž od okamžiku početí, tedy již od samého začátku, "dospělé". Veškeré fungování organizmu je určováno jeho biopolem. Jakákoliv jeho deformace se musí projevit ve fungování orgánů, v činnosti buněk, a dokonce i na stavu molekul.

Kirlianův efekt

V roce 1939 ruští výzkumníci S. D. Kirlian a jeho žena Valentina objevili záhadné světélkování kolem lidských prstů. Zařídili si doma laboratoř a v průběhu pětadvaceti let se zabývali zdokonalováním zařízení, které umožňovalo pozorovat a fotografovat mihotající se světélkování listů rostlin, akupunkturních bodů či článků na rukou i nohou. Odhalili skutečnost, že elektrická koróna kolem prstů mění barvy a rozměry v závislosti na psychickém a emocionálním stavu jedince. Právě tato vlastnost světélkující aury upoutala pozornost badatelů a celosvětově proslavila oba vynálezce z Krasnodaru. Jméno Kirlian je nerozlučně spjato s chvějícími se namodralými aurami a ve světě vědy pevně zakotvil pojem Kirlianův efekt. V roce 1961 se manželům Kirlianovým podařilo vyfotografovat pokožku lidského těla při proudění vysoké frekvence, přičemž se ukázalo, že dané proudy vycházejí z jednoho bodu a vstupují do druhého. Podobají se korónovým výbojům, protuberancím a mívají nejrůznější odstíny. Barva a intenzita tohoto světélkování je závislá na psychickém a emocionálním stavu daného jedince. Kirlianovi si také povšimli, že u lidí, které vyfotografovali na barevný film, se různé části těla zobrazují nejrůznějším způsobem: srdeční oblast zmodrá, předloktí zezelená, stehna získají olivovou barvu. Také náhlé emoční prožitky a onemocnění se odrazily na výsledné barvě. Za normálních okolností je záření vyrovnané. Zdravý jedinec plný sil světélkuje ostře a pravidelně, zatímco poruchy energetické rovnováhy či zánětlivé procesy způsobují trhliny, díry a bloky ve vyzařování. Budoucí nemoc, která se ještě na rovině fyzického těla neprojevila, o sobě dává vědět pohasínajícím, nerovnoměrným a přerušovaným světélkováním. Přístroje manželů Kirlianových zdokonalil profesor K. G. Korotkov. Zařízení zdigitalizoval a rozpracoval novou výzkumnou metodu, která dostala název vizualizace elektrického výboje v plynu.

Světlo po životě

Odpověď na druhou otázku poskytl profesor K. G. Korotkov na základě pokusů, zabývajících se analýzou fenoménu života po životě. Výchozí myšlenka byla prostá: jestliže existují viditelné "rozvody" energie v živém těle, pak to znamená, že můžeme spatřit, jak tato síla po smrti vyhasíná, jak se mění a jakým způsobem dochází k přechodu živé energie do stavu strnulosti. V současnosti nashromáždili vědci velké množství subjektivních důkazů, které se týkají dělení duchovní substance a jejího hmotného nositele. Výzkumníci mají všechny důvody k tomu, aby mohli předpokládat, že toto rozdělení neprobíhá v jediném okamžiku, ale že se jedná o proces, který trvá určitou dobu a má své zákonitosti a fáze. Profesor K. G. Korotkov provedl se skupinou spolupracovníků v roce 1992 řadu výzkumů v márnici Prvního ústavu lékařství v Petrohradu, aby tento předpoklad ověřil. Celkem se jednalo o deset sérií experimentů, z nichž každá trvala tři až pět dní. Těla zemřelých byla zkoumána jednu až tři hodiny po smrti. Po skončení pokusů byly všechny fotografie počítačově zpracovány. První experimenty prokázaly, že zásadní rozdíly mezi světélkováním mrtvých a živých těl neexistují. Tuto skutečnost lze interpretovat jako experimentální důkaz nepřítomnosti hranice mezi živým a mrtvým stavem. Probíhá plynulý přechod a postupné odloučení jemnohmotného těla od fyzického. V závislosti na příčině smrti se tento přechod odehrává různě, silný nárůst energie a zesílené záření však badatelé pozorovali při všech pokusech v průběhu prvních 24 hodin. V případech poklidné smrti seniorů je životní cyklus završen přirozeně – duše pokojně opouští svůj obal. Zcela jiná je však situace v případě nečekané, náhodné smrti, nebo sebevražd. Daný jedinec totiž neprošel životní cestou až na konec, a proto se duše brání rozloučit se s tělem v takové rychlosti. Badatelé pozorovali prudké a dramatické kolísání signálů. Jemnohmotné tělo protestuje, není připraveno k odchodu. Neklidná duše se toulá blízko svého předchozího bydliště a nedokáže se od něj osvobodit, světélkování, které v jiných případech pozvolna pohasíná, nemizí a vnitřní žár živí stále nové záblesky energie.

Efekt fantomu

Jeden z objevů, který byl učiněn za pomoci Kirlianova efektu, se nazývá fantom listu. Poprvé se o něm zmínili Ostender a Schröder ve studii Psychické objevy za železnou oponou. Pokud Kirlianovou metodou vytvoříme fotku listu, objeví se zřetelné obrysy s množstvím svítících bodů. V živém listě se tyto vzory neustále mění, když však list uvadá, kresba postupně slábne, až zmizí docela. Výzkumníci zjistili, že když bezprostředně před fotografováním odštípnou z listu malý kousek, na fotografické desce se zobrazí celý, přičemž hranice chybějící části se vyznačuje méně jasným světélkováním. Pokud budeme Kirlianovou metodou snímat pouze onen malý odtržený kousek, pak se na fotografické desce objeví rovněž celý list; jeho zobrazení bude tím bledší, čím menší kousek listu bude vyfotografován. Několik slov o holografii Holografie je metoda založená na vlnové interferenci, jejímž prostřednictvím získáme zobrazení vybraného předmětu. Vlnová interference představuje sčítání nebo odečítání energií vln při jejich průniku prostorem. Tam, kde se vlny sčítají, vznikají hřebeny (světlé zóny). Na místech, kde se odečítají, se objevují prohlubně (tmavé zóny). K interferenci dochází pouze u koherentních vln (vlny, jejichž rozdíl fází zůstane stálý v čase nebo se mění podle přesně daného zákona). Ke vzniku holografických znázornění dochází následujícím způsobem: od zdroje laseru směřují dva světelné proudy: jeden na fotografovaný předmět a druhý na zrcadlo. Vlny, které se odrazí od objektu i zrcadla, musejí dopadnout na fotografickou desku se světlotočivým povrchem, kde dojde k jejich vrstvení. Vlna, jež se odrazí od objektu, se nazývá předmětová, a ta, která se odrazí od zrcadla, se nazývá opěrná. Při sčítání těchto vln vzniká složitý interferenční obraz, kterému se říká hologram. Každý úsek hologramu obsahuje veškeré informace o fotografovaném předmětu, neboť světelný paprsek, odrážející se od kteréhokoliv bodu objektu, se nalézá v každém bodě na povrchu fotografické desky. Navenek se hologram vůbec nepodobá fotografovanému předmětu, v zašifrované podobě však obsahuje prostorové a barevné zobrazení daného objektu. Pokud tento hologram osvětlíme opěrnou vlnou z téhož zrcadla, v určité vzdálenosti od nás se objeví zdánlivě objemný obraz předmětu, který stěží odlišíme od originálu. Je to jakýsi druh přízraku, který můžeme ze všech stran obejít, nebo jím projít. Holografii lze aplikovat na jakýkoliv druh vlnění, což znamená, že mohou existovat optické, zvukové, tepelné a podobné hologramy v celé šíři frekvence vlnových kmitů. Kromě schopnosti vytvářet prostorový obraz disponuje hologram ještě další jedinečnou vlastností, kterou můžeme bez problémů pochopit v případě, srovnáme-li hologram s fotografií. Pokud odstřihneme polovinu snímku, zůstane na něm pouze polovina informací. Ovšem jestliže hologram osvětlíme laserem, zůstává obraz celý bez ohledu na to, která část fotky chybí. Dokonce i v případě, že zbude pouze maličký kousek hologramu, dostaneme z něj při odpovídajícím osvětlení úplné zobrazení předmětu.

Taťjana a Vitalij Tichoplavovi, Neomezené možnosti člověka eugenika