Nedávno jsem měla možnost vrátit se dočasně k profesi, v níž jsem kdysi začínala. Paní ředitelka ze základní školy, kam dochází můj starší syn, mě totiž požádala o přechodný záskok za učitelku angličtiny. Po chvilce váhání jsem souhlasila. Je to sice již deset let, kdy jsem naposledy stála před lavicemi, ale některé věci člověk nezapomíná. Nehledě na to, že šlo pouze o poloviční úvazek a budova školy je od našeho domu velmi blízko.

Jako zlý sen

Fakt, že poměry ve škole jsou dnes hodně uvolněné, absence jakékoli přirozené autority, již by děti pociťovaly vůči učiteli, a lehkomyslný přístup k plnění povinností mě nijak zvlášť nepřekvapily. Co mě však doslova šokovalo, byl absolutní nedostatek zdravé sebedůvěry a v mnoha případech naprostá neschopnost sebepřijetí, kterou jsem pozorovala u celé řady dětí. Z toho poté pramenily i všechny další problémové jevy jako snaha za každou cenu na sebe upozornit, mnohdy velmi nevhodným způsobem, vzpurnost a hluboký vzdor, skrývající se za maskou průhledných provokací, a hlavně zuřivá agresivita, jež postupně nahradila běžný způsob vzájemné komunikace mezi dětmi.

Rány místo slov

Kromě toho, že děti sledovaly, co se děje před tabulí, stihly hravě ještě provokovat spolužáky například tím, že je bodaly kružítkem do zad, nebo se je snažily shodit ze židle. Výjimkou nebyl ani případ, kdy jeden udeřil druhého pěstí do oka; stačila pouhá chvilka mé "nepozornosti", když jsem zapisovala na tabuli několik slov. Příslovečná "džungle před tabulí" vypukla v okamžiku, kdy zazvonilo. Většina dětí se na sebe okamžitě vrhla a pustila se do sebe hlava nehlava. Nešlo však o žádné kamarádské šťouchance. Děti se bily opravdově, jako by jim hrozilo skutečné nebezpečí. Kopaly a mlátily kolem sebe; snad v domnělé snaze, že jen tímto způsobem si zajistí svůj "společenský status".

Boj o přežití

Kdo by se domníval, že tohoto "boje o přežití" se účastnili pouze chlapci, byl by na velkém omylu. Právě naopak. Dívky v tomto ohledu nechaly mnohdy klučičí rivaly daleko za sebou. Neměly sice tolik síly, ale tento handicap úspěšně kompenzovaly lstivostí a zákeřností. Vzpomínka na svíjející se klubko desetiletých dětí, které se o každé přestávce praly jako o život, asi hned tak nevybledne. Na dveře sborovny o přestávkách stále někdo klepal. Důvod byl vždy stejný – nezvladatelné násilí ve třídách, s nímž si děti nevěděly rady, a proto běžely za učitelem, aby pomohl jejich trýzněným spolužákům. Prosby typu: "Paní učitelko, pojďte honem s námi, kluci zkopali Andulku, ona teď leží na zemi a nehýbe se," a jim podobné mi způsobují mrazení v zádech ještě nyní. – Co se to děje? Proč to ty děti dělají?

V čem tkví skutečný trest?

Přesto jsem nebyla schopna se na ně zlobit, křičet, nebo vyhrožovat kázeňskými tresty. Bylo mi jasné, že se tím nic nezmění. Ale je tu slovo "trest" vůbec na místě? Nejsou děti samy trestány už tím, jak vnímají sebe a okolní svět? Chápu, že mnozí učitelé nebudou souhlasit s tím, co bude řečeno v následujících řádcích, ale to je v pořádku. Cílem této úvahy bylo jen předat podnět k zamyšlení na základě osobního dojmu, jenž se může lišit od zkušeností stovky dalších pedagogů. Rovněž je mi jasné, že ten, kdo pracuje ve školství už řadu let, je nucen přizpůsobit se tlaku okolností a velkému stresu, který s sebou tato náročná profese přináší, a to z jednoho prostého důvodu – aby to vše ve zdraví přežil. Z tohoto hlediska je práce učitelů nesmírně obětavá, obtížná a silně nedoceněná. K tomu není co dodat, snad jen: "Smekám před vámi, milí kolegové…".

Kam zmizela láska?

Sama mám dva syny a den co den děkuji Bohu za to, že nám svěřil tak velkolepý dar. A ačkoli nejsme dokonalí rodiče a často chybujeme, jsme si stále vědomi toho, že prioritou v našem vzájemném vztahu s dětmi byla, je a vždycky bude láska. Láska, která chrání, odpouští, konejší i inspiruje, láska, jež učí poznávat a milovat svět ve všech jeho protikladech.

Šest týdnů jsem stávala před třídou krásných křehkých bytostí, jejichž srdce, stejně jako srdce všech ostatních lidí na celém světě, byla stvořena k tomu, aby jimi proudila láska. Místo toho jsem však vnímala jen prázdnotu. Ta atmosféra byla vskutku skličující. Zklamání, beznaděj a bezmocný vztek se vznášely vzduchem jako těžká černá mračna, podtržená trpkou vůní nenávisti k okolnímu světu, jenž mi velí, abych pohrdal sám sebou.

Strach, který zraňuje

A tak člověk ubližuje, útočí a zraňuje; tím agresivněji a urputněji, čím více touží milovat a být milován. Každá uštědřená rána je jako polibek, jenž dosud neokusil, každá vyřčená nadávka jako slovo něhy, které tolik toužil zaslechnout. Je to boj na život a na smrt. Co je však život a co smrt v tomto zvláštním převráceném světě? Šťastný a spokojený člověk nemá potřebu ubližovat, urážet a nadávat. Právě naopak. Jeho srdce i duše překypují láskou, o níž se nezištně dělí s ostatními, třeba jen tím, že se usměje, nebo řekne pár hezkých slov. Jeho oči jsou jasné a zářivé. Takové oči vždy bezpečně poznáme. Není v nich strach ani utrpení…

Rozpaky a nedůvěra

Snažila jsem se mluvit s některými z těchto dětí. Nejen v rámci povinné školní výuky, ale i o přestávkách nebo cestou domů. Při hodinách jsem se pokoušela více je chválit než napomínat. Jejich reakce vypadala na první pohled nelogicky. Nedůvěřivě na mě pohlížely, byly podezíravé, anebo se různě předváděly, aby zastřely své náhlé rozpaky. Některé z nich mi však později prozradily, že slyší pochvalu poprvé v životě… Jejich chování tedy naprosto nepostrádalo logiku. Člověk, který nezná pohlazení, také nejspíš ucukne, když mu chce někdo takto vyjádřit svou náklonnost. Jeho hodnotový žebříček je zcela převrácený. Když první příčky natrvalo obydlí strach, nedůvěra a sobectví, kde pak zbude místo na lásku? Na něco tak podezřelého a nebezpečného, jež dokáže tolik ranit? Pravá láska však neubližuje. Zraňují nás pouze naše mylné představy a falešné domněnky o tom, jaký je svět a jací jsme my sami.

Chtějí být milovány

Je těžké se přijmout se všemi svými chybami. Je velmi obtížné si odpustit, natož pak milovat sám sebe – to je pro spoustu lidí nedosažitelný ideál. Také já k němu již řadu let pouze směřuji a nedokážu s jistotou říci, zdali se mi někdy podaří zcela jej naplnit. Jedno však vím naprosto určitě: v žádném případě nemám právo přenášet své obavy a komplexy na své děti. Děti mají velmi blízko k oněm vzdáleným světům, kam se jednou všichni znovu vrátíme, až se završí naše pozemská pouť. Jejich myšlenky jsou lehké a jasné, jejich nápady úžasné a plné barev. Svět je pro ně jedním krásným velkým dobrodružstvím, při němž zažívají spoustu zázraků. Ubíjíme-li lásku v našich dětech, ubíjíme ji i sami v sobě. Žádný rodič nemůže být šťastný, když jeho dítě pláče. V takové chvíli má pouze dvě možnosti: obejmout ho a utěšit, anebo plakat s ním. Nejsme dokonalé bytosti. Kdybychom byli, určitě bychom se neplahočili zde na zemi, ale vznášeli bychom se ve zcela jiných sférách. Naše děti to dobře vědí. Žádné z nich netouží po bezchybných rodičích, nýbrž po takových, kteří dokáží pohladit ve chvíli, kdy to nejvíc potřebují. Za to jsou ochotny dát nám všechnu svoji lásku a také leccos odpustit, a že toho někdy není málo…

Snažme se proto na oplátku, abychom svým dětem dali do vínku krom nezbytné hmotné péče svůj upřímný zájem, pocit lidské sounáležitosti a důvěrné blízkosti a především dost vhodných podnětů k tomu, aby si mohly vážit samy sebe, aby se přijaly takové, jaké doopravdy jsou a ne jakými je druzí chtějí mít. Dá to občas trochu přemáhání, ale výsledek stojí za to – tam, kde je skutečná láska, tam je i svoboda. Chtěl by snad někdo z nás být dobrovolným otrokem? Otrokem cizích nejistot, obav a komplexů? Nežádejme to od svých dětí, ani proto, že kdysi dávno to možná někdo jiný žádal po nás…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2009.