Jeden zámek, jedna paní, jeden park – na pořadí nezáleží, protože zámek Vrchotovy Janovice, Sidonie Nádherná a zámecký park jsou spolu nerozlučně spjaté. Když mluvíme o zámku, musíme mluvit o Sidonii, když mluvíme o Sidonii, musíme mluvit o parku. Přitom stačilo málo a ze zámku byla ruina, z parku džungle a Sidonie zmizela v nekonečných prostorách zapomenutého času.

Své osudy mají nejen knihy, ale i zámky. Dnes je zámek součástí Národního muzea. Možná, že v tom sehrála roli náhoda, možná osud – kdo ví. Jisté je, že 30. října 1957 – sedm let po Sidoniině smrti, převzalo janovický zámek Národní muzeum, které v té době hledalo nový depozitář pro své sbírky. Nabídek bylo víc, ale Otto Janka, tehdejší muzejní pracovník a pozdější autor knížky Nádherná Sidonie, z nich vybral právě Vrchotovy Janovice. V té době byla stavba už v havarijním stavu. "Most spojující nádvoří se zámkem byl pobořený, jeho pravá poprsnice chyběla. Střechou zatékalo. Na několika místech chyběla střešní krytina. Část stropu schodišťové haly – s freskami – byla zřícená." Rozsah škod byl daleko větší, ale volba dobrá. Podrobněji se o tom zmiňují Helga Turková a Otto Janka v článku Zámek Vrchotovy Janovice a Národní muzeum publikovaném ve sborníku z odborného semináře konaného ve dnech 13. a 14. června 2000 v Praze a Vrchotových Janovicích.

Zámek Vrchotovy Janovice se nachází nedaleko Benešova

V obci stejného jména, kterou původně, už někdy ve 13. století vlastnil starobylý rod Janoviců. Na místě dnešního zámku stávala od roku 1243 gotická vodní tvrz, po roce 1600 přestavěná za Jana z Vrtby na zámek, který jeho další majitel František Antonín Vrtba přestavěl ve stylu pozdního baroka. V polovině 19. století byl zámek upraven ve stylu romantické novogotiky hraběcí rodinou Wratislavů z Mitrowicz. Posledními šlechtickými držiteli byli v letech 1879 - 1949 členové janovické větve rodu Nádherných z Borutína. Stavba bývá popisována jako "dvoupatrový zámek kolem trojúhelníkovitého dvora, s arkádovou chodbou v přízemí jednoho křídla, mnoho drobných architektonických prvků na průčelí. Před zámkem hospodářské budovy rovněž ve stylu romantické gotiky. Pokud se týká interiéru, pak z původní tvrze jsou zachovány valeně sklenuté stropy a gotické portálky. Dvouramenné schodiště z doby kolem roku 1760, nástěnné malby s náměty z řecké mytologie od F. Dallingera, sochařské práce v dřevě z dílny L.Widmana z let 1762 - 1766 a v jídelně původní rokokové tapety. Kaple zasvěcená sv. Janu z Nepomuku je z 2. pol. 18. století"

Nejsmutnější část historie tohoto kouzelného zámku začíná 2. světovou válkou, kdy se stal součástí cvičiště jednotek SS. Po válce se na něm neblaze podepsala vojska sovětské armády a nakonec jeho zestátnění v roce 1948. Tehdy sloužil MNV pro potřeby JZD, pak jako skladiště oděvního zboží. Když začalo do většiny skladových prostor zatékat, museli ho vyklidit. Musel se vyklidit i suterén západního křídla, kde byl depozitář okresního archivu, protože se zřítily stropy. Nádherní historii svého zámku ctili, zvlášť jeho poslední majitelka baronka Sidi, jak Sidonii, Amalii, Wilhelmině, Karolině, Julii, Marii, zkráceně říkali.

Šlechtický titul Nádherných neměl hluboké kořeny

Nádherní prý byli povětšinou mlynáři. Zakladatelem rodu, o kterém víme, byl pravděpodobně Martin Nádherný, který se narodil v roce 1672 a žil na Příbramsku. Nádherní šli ve dvou liniích. Obě získaly šlechtické tituly, Sidoniin pradědeček Jan na základě rozhodnutí císaře Ferdinanda I. někdy v roce 1838. Bylo by zajímavé nahlédnout do historie jejich rodu, ale pro tuto chvíli nedůležité. Jestliže chceme vědět, jaká Sidonie vlastně byla, co ji utvářelo, pak nám víc napoví její osudové přátelství s vídeňským spisovatelem a publicistou, autorem Posledních dnů lidstva, o kterém se v Přítomnosti z 13. prosince 1928 píše: "...žije v Evropě muž, jenž více než kdokoliv jiný má nárok na cenu, která byla nazvána cenou míru. Je to vídeňský spisovatel Karl Kraus, jehož dílo ,Die letzten Tage der Menschheit‘ je nejen největším protestem, jaký kdy byl proti válce napsán, ale také jediným dílem poslední doby, které se ( při vší rozdílnosti) přiblížilo shakespearovské mohutnosti." Karl Kraus toto své stěžejní dílo napsal právě v Janovicích, v Janovickém parku u kamenného stolu na louce u břehu potoka pod zámkem.

Svět vzdálený v čase

Nejen Karl Kraus, ale všichni, kdo sem přijížděli (on sám navštěvoval Janovice až do své smrti v roce 1936), vnímali zámek a jeho park chráněný zdí jako ostrov uprostřed zmateného světa. Jako by se tady zastavil čas. Řekla bych, že i dnes tak působí. Zámecký park vznikl někdy v polovině 18. století a velice úzce souvisí s osudem rodiny Nádherných. Především se Sidonií. Johannes, Sidino dvojče Karel, kterému neřekli jinak než Charlie, a Sidi, tři sourozenci, tři pevná rodinná pouta. Po smrti matky baronky Amalie se ještě víc upevnila. Zůstali sami. Jejich otec Karel Nádherný z Borutína zemřel deset let před odchodem baronky Amalie. Sidi už odmalička obdivovala svého o necelé dva roky staršího bratra Johannese, byl jejím důvěrníkem a rádcem. Johannes jí také otevřel cestu ke knihám a k umění. S jeho sebevraždou se nikdy nesmířila. Možná ani nevěděla, že se zastřelil poté, co zjistil původ svého onemocnění. Nebylo mu ještě ani devětadvacet. Pro oba sourozence ztráta, kterou nešlo nahradit. Zvlášť pro Sidi. Ani Kraus to prázdné místo nedokázal zaplnit. Velkou útěchou jí byl park, kterému se věnovala už dřív za pomoci obou sourozenců, po pravidelných poradách s vynikajícím zahradním architektem Camillem Karlem Schneiderem, dala vzniknout parku jako ušlechtilé krajině. Anna Masaryková, která zde také bývala hostem, řekla o Sidonii Nádherné: "Byla to secesní žena, která uměla začlenit janovický park a českou krajinu do svého salónu."

Byly Janovice český Nohant?

"V salónech se setkávali lidé, kteří uměli naslouchat druhým, a to už je skoro zapomenuté umění", píše Jan. Sidonie to uměla. Uměla naslouchat i tomu, co jí bylo vzdálené. Krausovy dopisy a poznámky, a nakonec i ona sama nás o tom přesvědčují. Jejich vztah měl v sobě jistou osudovost. Z korespondence vyplývá, že to byl vztah velice rozporuplný. Sidi nemohla unést nic, co by ji v jakémkoliv směru svazovalo. Naproti tomu Karl zase potřeboval posluchače. Navíc Sidi byla krásná, vzdělaná, zajímavá žena, zřejmě charizmatická osobnost, Evropanka. K jejím přátelům patřili nejen Rilke a Kraus, ale i architekt Adolf Loos, do Vrchotových Janovic přijížděly vnučky prezidenta Masaryka Anna a Herberta, častým hostem zde býval zakladatel průhonického parku Silva-Taroucca, kníže Lobkowicz, biskup Antonín Podlaha, pravděpodobně tudy prošel i Karel Čapek. Byl by to dlouhý výčet. Mezi opravdu důvěrné přítelkyně patřila spisovatelka kněžna Mechtilda Lichnowská, která v nostalgicky laděné povídce Silvie podává svědectví o posledním roce Sidoniina života v Anglii, po emigraci v roce 1949, kde krátce nato 30. září 1950 zemřela na rakovinu. Ale vraťme se ještě na chvíli zpátky, do doby, kdy Max Švabinský vytvořil její portrét, a večeřívalo se v parku při svíčkách. Jinak to ani nešlo, protože v zámku nebyla elektrika. Švabinský se dlouho zpěčoval, prý nerad maloval šlechtu. Takže trvalo víc jak rok, než splnil Janovo přání a Sidi namaloval. Zřejmě poté, co mu byla představena. Z dobových fotografií lze tušit, že byla dokonalý model. Rilkova žena Clara, pod vedení A. Rodina, vytvořila dokonce její mramorovou bustu, kterou Švabinský později ozdobil svým vlastnoručně batikovaným šátkem. Busta bývala v její ložnici, umístěná tak, aby na ní dopadalo co nejpříhodnější světlo. Dnes je z bývalé ložnice knihovna a busta v ní zůstala. Stejně jako všechno, co souviselo se Sidonií, má i tento obraz svůj příběh. O tom, že existoval, historici věděli, protože byl uvedený ve výtvarném katalogu, ale léta ho považovali za ztracený. Našel se zaprášený při předávání části bývalé zámecké janovické knihovny Národnímu muzeu. Část této knihovny byla od roku 1949, ještě před Sidiným útěkem z vlasti, uložena na velvyslanectví Nizozemského království v Praze. Sidonii se obraz pravděpodobně nelíbil, protože ho nikdy nijak nekomentovala.

Návrat Sidonie

Na rozdíl od ostatních přátel a návštěv měl Karel Kraus na zámku dva pokoje, kam nikdo nesměl. Ještě dlouho po jeho smrti zůstaly uzamčené. Služebnictvo ho oslovovalo pane profesore. Nikdo neví proč, také to není důležité. Možná, že tím podvědomě vyjadřovalo svůj respekt. Prý psával dlouho do noci, snídával u svého stolku na louce pod zámkem a se Sidonií vedli dlouhé rozpravy, svěřoval jí korektury a opisy svých děl. Kdosi řekl, že zámek a jeho okolí vyzařují dosud kouzelnou atmosféru konce 19. a první poloviny 20. století, kdy zde rodina Nádherných vytvořila jedinečné kulturní centrum. V parku rokokový kamenný stolek se sedátky připomíná Johanese – říkalo se mu Janovo odpočívadlo, nebo kamenné odpočívadlo umístěné východně od rybníka, lávky přes potok, rodinný hřbitůvek, kam byly převezeny z Anglie i ostatky Sidonie Nádherné. Konečně po padesáti letech se vrátila domů, do svého milovaného parku. Myslím, že příběh zámku, parku a jeho obyvatel zdaleka není vyčerpán. V těch zdech se skrývá ještě mnoho smutných osudů. Jedním z nich je i osud krásné Judity rozené Španovské, druhé manželky hraběte Sezimy z Vrtby. Je na obraze zpodobněna vstoje, v nádherném šlechtickém oblečení té doby, avšak s řetězy na rukou. Amorek v levém rohu obrazu nahoře, bůžek lásky vystřelující šíp k srdci paninu. Judita byla prý na příkaz svého manžela zaživa zazděna. Říká se, že ji pohřbili pod podlahou klenuté světnice. Hrabě v době třicetileté války zastával vysoký úřad, až do své smrti byl nejvyšším komorníkem Království českého. Byl zakladatelem janovické a votické větve Vrtbů, tedy historická postava. Byl pradědečkem Arnošta II. z Vrtby, zakladatele votického kláštera. Sezima byl horlivý katolík a když zjistil, že Judita se prý zhlédla v kazateli Vojtěchovi, že selhala ve víře, potrestal ji tím, že ji zaživa zazdil. Osobně bych se přimlouvala za druhou verzi a ta vypráví, že Judita otěhotněla, Sezima netrpělivě očekával dědice, jenomže Judita po těžkém porodu (zřejmě šlo o císařský řez), už nemohla otěhotnět. Spíš bych řekla, že zemřela po nedostatečné péči, ale kdo ví. Víme s jistotou, že za rok po Juditině smrti se hrabě z Vrtby znovu oženil.

Současnost

Myslím, že není přehnané, když řeknu, že Vrchotovy Janovice a Sidonie Nádherná nejsou jen záležitostí českou, ale také evropskou. Ten názor už vyslovil jeden z největších znalců díla K. Krause, F. Pfäfflin, když řekl: "Čeho je zapotřebí, je fantazie, trpělivost, vize, abychom tomuto místu, které je v našem století tím, čím byl v 19. století zámeček Nohant v jižní Francii, vtiskli novou značku." Řekl to u příležitosti 25. května l999, kdy byly ostatky Sidonie Nádherné slavnostně uloženy do rodinného hrobu. Byl to Sidin návrat domů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2009.