Smrtící iluze zvaná cukrovka (1)
Nejen americkému diabetikovi lékař nikdy neřekne, že cukrovku lze vyléčit. Kdybyste s nimi začali hovořit o možném vyléčení, začnou se pravděpodobně rozčilovat a chovat iracionálně. Jejich školní lékařská kvalifikace povoluje užívat jen termín "zlepšení stavu pacienta". Slovo vyléčení pro ně neexistuje. Moderní epidemická forma cukrovky ovšem vyléčitelná je, a to už přinejmenším 40 let. Nicméně jen v roce 2001, (pro který má autor k dispozici zatím nejaktuálnější statistiky) zemřelo na nezvládnuté symptomy této choroby 934 550 Američanů.
Váš lékař vám také nikdy neřekne, že mrtvice, neuropatické srdeční potíže, stejně jako cévní příhody, obezita, arteroskleróza, vysoký krevní tlak, zvýšená hladina cholesterolu a triglyceridů, impotence, retinopatie (onemocnění sítnice), ledvinové poruchy, jaterní poruchy, polycystický syndrom vaječníků, zvýšená hladina krevního cukru, systémová kandida (kvasinka třídy Endomycetes, jejíž některé druhy jsou pro lidi a zvířata patogenní), nedostatečný metabolizmus uhlovodanů a tuků, špatně se hojící poranění, periferální neuropatie, včetně houfu dalších současných epidemických zdravotních poruch, to vše bylo kdysi správně chápáno jako symptomy "cukrovky".
Dostanete-li cukrovku a budete závislí na ortodoxní léčbě medikamenty, vychutnáte si dříve nebo později jeden, nebo vícero těchto symptomů, protože se choroba bude rychle zhoršovat. Dnešní běžnou praxí je pohlížet na tyto symptomy jako by šlo o oddělené, nezávislé choroby. Ty jsou pak podřízeny jednotlivým vzájemně neprovázaným léčebným metodám, o něž "soutěží" odborní lékaři.
Pod koly "sladké mašinerie"
Současný "cukrovkářský průmysl" je mohutná mašinerie, která pozvolna a nenápadně vyrůstala z pochybných počátků na úsvitu dvacátého století. Během následujících osmdesáti let bylo dosaženo pochybného "úspěchu" důsledným umlčováním hlasů oponentů, kteří se snažili poukazovat na podvody v "moderním přístupu" k cukrovce. Nakonec kolem diabetes vzniklo jakési náboženství, jako všechna ostatní zcela závislé na slepé oddanosti věřících. Stalo se tak úspěšným, že je neodpustitelným rouháním vyslovit jen náznakem podezření, že onen laskavý bílý velekněz, se stetoskopem významně přehozeným kolem krku, je ve většině případů šarlatán a podvodník, který za celou svou kariéru nevyléčil jediný případ cukrovky.
Ekonomicko-politický vliv tohoto lékařského spolčení téměř úplně podvrátil původní účel všech kontrolních agentur, které už rutinně schvalují vražedné obchodování s neúčinnými a nedostatečně testovanými medikamenty. Bývalý komisař FDA (americká agentura pro schvalování potravin a lékařských drog) Dr. Herbert Ley to ve své přísežné výpovědi před Senátem komentoval takto: "Lidé si myslí, že FDA je chrání. Ale není to pravda. Mezi tím, co FDA skutečně dělá, a tím, co si o tom myslí veřejnost, je stejný rozdíl jako mezi dnem a nocí." Tragedií je, že takto schválené "medikamenty" pak nekriticky přebírá mnoho podobných agentur v různých zemích světa.
Řízená investice
Ekonomický a politický vliv medicínského spolčení dominuje celému zdravotnímu pojišťovnictví. Ortodoxní lékařství je na rozdíl od alternativní medicíny obecně považováno za standardní. Pojistitelné jsou zpravidla pouze "schválené postupy" prováděné pověřenými licencovanými lékaři. To v konečném důsledku elegantně vytváří specifický druh peněz, které lze utratit jen v rámci ortodoxního medicínského a lékárnického průmyslu. Žádný jiný průmysl na světě nedokázal tak dokonale zvládnout taktiku nutící lidi akceptovat tak významnou část pravidelných plateb formou, která nedovolí, aby své peníze utráceli za zdravotní péči podle vlastní úvahy. Finanční a politické autority tohoto lékařského společenství mají pod úplnou kontrolou prakticky veškeré publikace o cukrovce na světě. Mnohé z nich jsou cukrovkářským průmyslem přímo subvencovány. Žádný vydavatel odborného časopisu nepřipustí, aby v něm byla o cukrovce otištěna pravda. Je to proto, že čtenář-diabetik uhradí asi jen 1/4 až 1/3 nákladů na časopis, v němž, jak věří, nalezne ty správné informace. Zbytek subvencují reklamy diabetického průmyslu s nezadatelným komerčním zájmem zabránit diabetikům ve vyléčení jejich choroby. Jestliže hledáte časopis, který píše o cukrovce pravdivě, nejprve se přesvědčte, zda není plný reklam a nabídek potřeb pro diabetiky.
Hra o zdraví, nebo o peníze?
Dále jsou zde různá sdružení a organizace trvale žadonící o dary, aby konečně mohly objevit léčbu na chorobu, kterou trpí jejich členové. Každým rokem vzbuzují falešné naděje tvrzením, že řešení je na dosah ruky: potřebujeme jen více peněz. Některá z těchto sdružení přitom beze vší pochyby poskytují rady, které vývoj cukrovky u důvěřivých přívrženců naopak podporují. Dlouhá léta byl například velmi prosazován přechod na dietu, která byla ve skutečnosti vědecky bezcenná, jak rychle zjistil každý, kdo se o to pokusil. Tito lidé se vysmívali užívání glykemických tabulek, které jsou pro diabetika opravdu velmi užitečné, a propagovali používání umělých jedlých tuků jako srdci prospěšných ještě dlouho poté, kdy už bylo úplně jasné, že margaríny způsobují cukrovku a podporují srdeční selhání. Je nanejvýš udivující, že lidem, kteří různá tato nezdanitelná sdružení finančně podporují, nikdy nedojde, že žádné z nich nemůže mít zájem na úspěšném vyléčení "jejich" libovolné choroby – pak by totiž definitivně vyschly příspěvky představující jediný zdroj příjmů, na nichž spočívá jejich existence. Až lidé jednou procitnou a dostanou se k léčení cukrovky utajovanému už přes čtyřicet let, všechna tato sdružení zbankrotují a zmizí ze scény. Do té doby nám ovšem budou neúnavně hrát na city a žebrat o podporu.
Historie cukrovky
V roce 1922 tři kanadští nositelé Nobelovy ceny – Banting, Best a MacLeod uspěli při záchraně života čtrnáctileté diabetičky v Toronto General Hospital injekcemi inzulínu. Licenci na výrobu nového zázračného léku získala farmaceutická společnost Eli Lilly a lékařská branže se slunila ve světle slávy z dobře vykonané práce. Avšak jen do té doby, než se v roce 1933 vynořily zvěsti o novém, zlém druhu cukrovky. Byla popsána v práci, již v American Journal of Medical Sciences prezentovali Joslyn, Dublin a Marks. Jejich studie odhalila, že ve Spojených státech vypukla velká epidemie jakési choroby velmi podobné cukrovce z počátku dvacátých let s tím rozdílem, že nereaguje na zázračný inzulín. A co hůř – léčba inzulínem pacienta občas dokonce i zabila. Nová choroba vešla ve známost jako "cukrovka rezistentní vůči inzulínu", protože zde sice byl příznak zvýšeného krevního cukru jako u cukrovky, avšak jeho hladina na inzulínovou terapii takřka nereagovala. Mnoho lékařů však mělo značný úspěch s dietou. Ve třicátých a čtyřicátých letech se o vztahu mezi stravou a cukrovkou ještě vědělo velmi mnoho. Počet případů cukrovky, jejíž výskyt na hlavu byl na přelomu století 0,0028 %, v roce 1933 v USA strmě vystoupal o 1000 %. Této chorobě bylo souzeno pod různými názvy zničit zdraví více než poloviny amerického obyvatelstva a v 90. letech zneschopnit téměř 20 % lidí. V roce 1950 se lékaři naučili provádět analýzy krevního séra na inzulín. Ty pak rychle odhalily, že se o klasickou cukrovku nejedná. Nová choroba se naopak vyznačovala nejen dostatečnou, ale nezřídka dokonce nadměrnou hladinou krevního inzulínu. Problém spočíval v tom, že inzulín z jakési příčiny neúčinkoval: neredukoval krevní cukr. Jelikož choroba byla už po téměř dvacet let obecně známá jako cukrovka, byla přejmenována na cukrovku typu 2. Tím byla odlišena od původní cukrovky, kterou lze přičíst nedostatečné produkci inzulínu slinivkou břišní. Kdyby poté lékařskou scénu ovládl dietní přístup známý z předcházejících dvaceti let, byla by tato cukrovka všeobecně rozpoznána jako vyléčitelná už koncem 60. let. Bohužel se tak nestalo. V roce 1950 byl namísto toho zahájen výzkum "zázračných nových léků", které se s touto "novou chorobou" měly vypořádat.
Příkaz zněl: léčit symptomy, ne příčinu!
Hledaný nový ideální zázračný lék měl být, tak jako inzulín, účinný ke zmírnění zřetelně nepříznivých příznaků choroby, avšak neefektivní, co se týče vyléčení choroby v pozadí. Měl se stát nepřetržitě nezbytným po celý zbytek života pacienta. Musel být patentovatelný, čili nesmělo jít o přirozená léčiva, protože ta patentovatelná nejsou. A měl být vysoce ziskový ve výrobě a distribuci stejně jako inzulín. Bylo vyžadováno povinné schválení státní agenturou, aby lékaři byli podníceni užívat ho jako lék na předpis. Testování požadované pro udělení osvědčení musí být enormně nákladná, aby jiné, takto neschválené léčby, zůstaly hezky mimo konkurenci. Toto je původ klasického lékařského přístupu jak "nakládat s příznaky". Tento postup zaručuje úspěšný obchod farmaceutickým firmám i doktorům a pacient, ačkoli nikdy není vyléčen ze své choroby, je někdy dočasně zbaven některých jejích obtížných příznaků.
Všechny další přirozené léčby, které nemoc skutečně vyléčí, musely být potlačeny. Čím byly efektivnější, tím razantněji byly zakazovány a jejich zastánci vězněni coby šarlatáni. Konec konců na kapitálově náročném monopolním trhu, výslovně navrženém k ošetřování příznaků namísto léčby nemocí, není možné trpět žádné levné efektivní přirozené medikace, které nemoci opravdu vyléčí, jak tomu v případě přírodních substancí nezřídka opravdu je. To je důvod k zneužití zákonné moci k vyhnání často nadřazené přírodní medicíny z trhu, vyjmutí slova "vyléčit" z lékařského slovníku a totálnímu podkopání pojetí volného trhu v lékařském povolání.
Tržní hodnoty symptomů
Po tomto přepracování politiky vývoje "léčiv", určených ke zlepšování příznaků nemoci namísto jejich vyléčení, bylo nezbytné znovu promyslet i způsob obchodování s těmito drogami. K tomu došlo v roce 1949, právě uprostřed největší epidemie "cukrovky vzdorující inzulínu". Ve zmíněném roce zdravotnická obec ve Spojených státech přehodnotila symptomy cukrovky, včetně symptomů mnoha jiných chorob, na nové "nemoci" s vlastními pravidly. Po této rekvalifikaci, která současně položila nové základy diagnostice, si konkurující skupiny lékařských specialistů po celém světě čile přivlastnily příslušné skupiny symptomů, které se staly základem jejich zákonem chráněných symptomatických sad. Specialisté na srdce, endokrinologii, alergie, ledviny a řada ostatních začali ošetřovat symptomy, za které převzali odpovědnost. Protože přitom zcela ignorovali výchozí příčinu těchto onemocnění, upadly veškeré snahy o skutečné vyléčení čehokoli v zapomenutí. Nové zaměření na upravování příznaků místo snahy léčit nemoci, umožnilo nekontrolovatelný vývoj chorob bez jakékoli efektivní kontroly. Například selhání srdce, dříve často chápané jako prostý příznak cukrovky, se stalo samostatným onemocněním, které už s cukrovkou nemá přímou spojitost. Stalo se módou pokládat cukrovku za pouhé "zvýšení kardiovaskulárního rizika". Kauzální role selhání systému regulace krevního cukru při srdečních poruchách se zahalila do nejasností. V souladu s touto novou lékařskou praxí už žádné ošetření nabízené srdečním specialistou není léčbou; natož aby někdo dokonce pomýšlel na vyléčení pacienta ze své zákonem chráněné choroby. Například tříleté období přežití po chirurgickém překlenutí srdeční tepny (bypass) je téměř přesně stejné, jako by k této operaci nedošlo.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "9/2009".