Tak jako v dávné minulosti, i nyní v současnosti je pro některé lidi velice lákavé a zajímavé vyprávět a sdělovat si nějaké prožité tajemné příběhy, sdělovat si zážitky o různých strašidelných a tajemných příbězích, o vyvolávání duchů, různých záhadných znameních, která kohosi informovala před úmrtím někoho blízkého.

Někdy se může jednat o něco velice strašidelného, těžko pochopitelného, nad čím lidé mohou přemýšlet, ale sami těžko nalézají uspokojivá vysvětlení, jak se taková věc mohla stát, kde hledat odpověď a vysvětlení konkrétního případu. Hledejme nejprve odpověď v tom, jak se tyto záhadné a tajemné jevy v naší současnosti vysvětlují a v čem lze spatřovat jejich podstatu. Abychom lépe porozuměli dále uvedenému teoretickému výkladu a podstatě výše zmíněných jevů, vysvětleme si nejprve, co je to posmrtný dvojník.

Zákon o zachování energie neplatí jen u jevů hmotných. Fyzické tělo člověka se po smrti rozpadne – hmotné substance splynou s hmotou, vodní s vodou. Ovšem fyzické tělo člověka má ještě jakéhosi dvojníka – tzv. energetické tělo, označované jako astrální (jemnohmotné) tělo. Co z astrality – cítění – se v životě často opakovalo (hněv, závist, nenávist, láska), to postupně přešlo do těla éterického (oživujícího, pránického) jako součást naší povahy. Jinak řečeno: citové (astrální) vzněty, které převládají, postupně nasáknou do těla éterického. Zbytek těchto životních sil zemřelého dožívá v odloženém éterickém těle a je po smrti odpoutaný od vlastního "já" bytosti jako slupka od cibule. Říká se mu proto dvojník. Nese však ještě povahové rysy bývalého "majitele" – zemřelého člověka. Éterické tělo bylo za života oživující složkou těla fyzického; po smrti a zániku fyzického těla už nemá tento úkol, ale nezmizí hned, jen se "bezprizorně" volně pohybuje prostorem. Skutečný zemřelý se svým osobním "já" již není s tímto zbytkovým rozpadajícím se útvarem spojen a nijak již nekontroluje své projevy.

Dvojník může i podvádět

Dvojník je naplněn city a názory, jaké měl jeho pozemský člověk za svého života. Působí v něm i síly podvědomí minulých inkarnací. Navíc je vydán napospas různým elementům astromentální říše. Touto náplní se projevuje, dokud se nerozpadne, což může trvat velmi dlouho. Neprožívá kámaloku (očistec), ani není nijak poučován, jen se určitou dobu "dochvívá". Pozemští lidé při "spojení se zemřelým" (například při vyvolávání duchů) se většinou napojí právě na tohoto dvojníka a považují jej za skutečného zemřelého, kterého chtějí při seanci vyvolat.

Dvojník je naší pozemské úrovni blíže, a tedy snáze dostupný. Projevuje se odleskem povahy, jakou měl člověk, který zemřel, za svého života. Pak může tvrdit různé omyly a nepravdy, třeba i o životě na onom světě. Neví o nic víc, než věděl za života. Ale může i "fantazírovat". Proto jsou takováto sdělení mnohdy tolik odlišná a nespolehlivá a nelze je proto brát příliš vážně a zcela jim věřit. Posmrtný dvojník člověka, když žil v mládí materialisticky, ale později nastoupil duchovní cestu, nese nadále stopy starého původního života, neřestí, omylů, pochybností o Boží existenci apod. Proto může být při "vyvolávání duchů" při seanci víc omylů než pravdy. Dvojník bez dohledu bývalého majitele, odloučený od vědomé kontroly jeho "já", může konat i nahodilé činy a vyslovovat různá sdělení, která odpovídají dávným stresovým a vypjatým situacím zemřelého, když byl třeba rozrušený, nemocný, žárlil, kul pomstu atd. Tím se dostáváme ke známým a často se vyskytujícím projevům mrtvých. Posmrtný dvojník může pronásledovat někoho, koho jeho bývalý majitel za života nenáviděl. Není to tedy projev objektivní spravedlnosti, ale obyčejné lidské nedokonalosti. Protože je dosud nabit někdejší zlobou, může dvojník i vyhrožovat a snažit se ublížit. Je to jen nekontrolovaná setrvačnost. Skutečný zesnulý bývá už někde jinde a o neplechách svého dožívajícího podvědomí, využívajícího ještě nerozpadlé síly starého éterického těla, buď neví, nebo je z toho nešťastný, ale již nemá možnost nijak zasáhnout.

Dojde-li ke "strašení", pomůže nám nemít strach, nebát se, naopak se modlit za klid a rozložení tohoto dvojníka, aby se jeho éterické látky rozpustily do kosmického éteru, ze kterého povstaly.

Dvojník je vtahován do spiritistických seancí

Dvojník toho, kdo zemřel násilnou smrtí, je nabit poměrně silnou energií, která se neoslabovala stárnutím či nemocí. Při náhlé smrti se může stát, že zemřelý vyšle bezděčně svého dvojníka k pozůstalým, aby je uvědomil o své smrti. To bývají ony navenek nevysvětlitelné a tajemné záhadné případy. Poslední myšlenka zavražděného může zmocnit svého dvojníka velkou silou prokletí (silnou intenzitou myšlenky) vraha, aniž by zavražděný musel cokoli vědět o těchto věcech. V případě vraždy mohla oběť vyslat silnou intenzivní myšlenkou podstatu svého éterického těla, která nyní zločince pronásleduje a působí mu zasloužené utrpení. To bývají ony často popisované a diskutované případy pronásledováni různými hrůzami. Strašidelné fantomy zavražděných či umučených, které "straší" v místech svého posledního životního zápasu, nebo i sebevrahů, nejsou ničím jiným než těmito dvojníky, kteří už odpadli od někdejšího individuálního vědomí "já". Podobně mohou strašit i ti, kteří nevěřili v posmrtný život a nechtějí si uvědomit, že zemřeli, a třeba lpí na svém obydlí, blízkých apod. Zastánci této teorie uvádějí, že je přirozené, že odložený éterický dvojník má nevědomou potřebu svého zachování či oživení, asi jako usychající rostlina automaticky vstřebává vláhu ke svému oživení. Proto je tento dvojník přitahován do spiritistických seancí (někdy i k těm, kdo pracují s virgulí či kyvadlem), aby se přiživil na životní síle (energií) příslušného média. Tu mu v době jeho bezvolního stavu odčerpává a sebe tak posiluje. Někdy může i prostřednictvím média mluvit, ba dokonce jednat. Média jsou pak pyšná a sebevědomá, že mluvila cizím hlasem. Proto bývají média po seanci tak vyčerpaná.

Éteričtí dvojníci patrně hrají svou roli i v diktování knih, a dokonce diktují i laikům nové vědecké poznatky a popisy moderních technologií a další poznatky a popisy technických zařízení apod. Známé jsou například knihy údajně sdělované zemřelým Viktorem Hugem. Lze vypozorovat stylové shody, ale jiskra nápadu, etický náboj, živost vyprávění chybí. Inspirace, zkombinovaná s omezenými možnostmi netalentovaného příjemce, může pocházet buď od dvojníka, nebo z astrálního odrazu akašické kroniky. Jedná se v podstatě o "Knihu života" a lze ji přirovnat k vesmírnému super počítačovému systému.

Zmíněné úvahy, týkající se velmi složité oblasti tajemných a záhadných věcí objevujících se v našem životě, jen poodkrývají roušku tajemna a mohou dát i řadu odpovědí na konkrétní životní příběhy. Také mohou dát odpověď na naše případné prožitky z oblasti tajemna a záhad a pomoci vysvětlit jejich podstatu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "9/2009".