Svět kolem nás je plný nádherných a milujících bytostí. Bytostí, které touží spojit se s námi, vyslat k nám paprsky své lásky a učinit náš život krásnějším. Stačí pouze poodhrnout závoj všedních dnů a dotknout se svým srdcem křehkého snu, jenž rozjasňuje naši mysl v okamžicích těžkého spánku, do kterého upadáme vlivem pýchy, zaslepenosti a sebelásky. Tyto bytosti k nám hovoří mlčky, beze slov. Tím více jsou jejich vyznání vřelejší a naléhavější. Oč radostněji bychom mohli prožívat každičký den, kdybychom se rozhodli jim naslouchat…

Hlasy z říše rostlin

Zní to možná neuvěřitelně, ale rostliny vnímají bolest, mají paměť a dokáží mezi sebou komunikovat. Přesto jsme zvyklí trhat květiny, lámat větve, či porážet stromy, a to bez jakékoli stopy soucitu s živými bytostmi, jež tímto zacházením neskonale trpí. My však konáme své dílo zkázy "s čistým svědomím", přesvědčeni o tom, že rostliny jsou natolik primitivní organizmy, že strach ani bolest vůbec cítit nemohou. Průkopníkem v oblasti průzkumu vnitřního citového života rostlin byl americký kriminalista Cleve Backster. Ze zvědavosti připojil k listům své pokojové květiny detektor lži a s údivem zjistil, že reaguje na bolest a nebezpečí podobně jako člověk. "Pokojový fíkus přímo křičel, když jsem přiblížil zapálenou sirku k jeho listu," líčí Backster. Samozřejmě že navenek nic slyšet nebylo, ale citlivý elektronický přístroj zaznamenal prudkou reakci ohrožené květiny. Backster tvrdí, že rostliny mají "nervový systém", který funguje podobně jako nervová soustava u zvířat, i když je značně jednodušší. Mají prý i smyslové orgány, jež vzdáleně připomínají kožní receptory člověka. Kořen je například citlivý zejména na chemické podněty, stvol na podněty mechanické a list na změny teplot. I když většina vědců Backsterovy pokusy přehlížela, někteří se jím přece jen nechali inspirovat a dospěli k udivujícím poznatkům.

Přátelé mezi květinami

Někteří lidé si časem vypěstovali dokonce jistý druh vzájemného vztahu s jejich pokojovou rostlinou. Pozoruhodné příběhy o komunikaci s květinami slýcháme často od senzitivních jedinců, kteří dlouhodobě pečují o určité rostliny a kteří se časem naučí vnímat jejich pocity a momentální rozpoložení. Bezpečně poznají, kdy se květina raduje, kdy má vše, co potřebuje, a nic jí neschází, nebo kdy strádá, trápí se a má strach – například při nedostatku vláhy, světla nebo ve chvíli přímého ohrožení. Takové zprávy jsou velmi alarmující a utvrzují nás v názoru, že rostlinnou říši nelze v žádném případě podceňovat. Pro ty, kteří disponují podobnou citlivostí, je to zároveň úžasná výzva a šance objevit přátelství i v říši jiných bytostí, než jsou zvířata a lidé. Získáme tak další opravdové přátele, jimž můžeme projevovat svou lásku a péči a kteří tuto naši snahu upřímně ocení. Vztah mezi květinou a člověkem přinese obohacení oběma zúčastněným stranám.

Potřebují lásku

Má přítelkyně Soňa je velkou milovnicí květin. Má je doma v květináčích, na dvorku i na zahradě. Květinovými motivy má vyzdobené záclony, ubrusy, koberce i hrnečky na kávu. O všechny se s láskou stará a je to na nich vidět. Jsou svěží a krásné. O svůj pocit štěstí se nesobecky dělí i s ostatními. Vně i uvnitř domu vládne světlá, radostná atmosféra, utkaná z něžných barev láskyplné aury šťastných květin. Když se jí lidé ptají, jak je možné, že všechny rostliny tak nádherně kvetou, kamarádka s úsměvem odpovídá: "Musíte si s nimi aspoň občas popovídat, potěšit se s nimi, pochválit je, jak pěkně rostou. Vím to od své babičky, dělala to tak celý život a její květiny patřily k těm nejkrásnějším." Někdo si teď možná poklepe s úsměvem na čelo, to však nic nemění na tom, že moje přítelkyně má pravdu. Vím to, neboť mluvím z vlastní zkušenosti. Zkusila jsem pečovat o květiny přesně podle její rady a výsledky se brzy dostavily.

Odměna za naši péči

Mám doma spoustu květin: za okny, na stole, na poličkách, v kuchyni, na chodbách, u schodů vedoucích do patra. Pečuji o ně s láskou a ony se mi za to odměňují svou krásnou svěží zelení, něžnou vůní a bohatými květy. Nejsem žádný zkušený pěstitel, ba spíše naopak. Když jsme si před pěti lety koupili dům se zahradou, potýkala jsem se s řadou problémů, jež mnohým zahrádkářům mohou připadat jako zcela bezpředmětné. Nevěděla jsem, jak správně udělat záhon, založit trávník, zbavit zahradu všeho plevele, zaštipovat rajská jablíčka… Naštěstí je manželova maminka zkušená a vášnivá zahradnice, takže jsem vždy měla k dispozici pomoc na slovo vzatého odborníka. Dnes už je to mnohem lepší, a i když se o spoustě věcí stále radím, leccos již zvládnu zcela samostatně. Správná péče však není tím jediným, co nám může pomoci zkrášlit naše zahrady a okenní parapety. Květiny potřebují, stejně jako člověk, pozornost a lásku. Pak nám prominou i to, když je někdy zapomeneme zalít, anebo jim nešťastnou náhodou utrhneme lístek. Také my jsme shovívaví k těm, kteří se o nás s láskou starají, takže ani neregistrujeme "drobné nehody", k nimž může občas dojít.

Růže pro babičku

Časem jsem zjistila, že vztah mezi člověkem a květinami může získat ještě mnohem hlubší rozměr. Květiny jsou schopny vnímat jemné energetické vibrace, jež vycházejí z naší duše, a souznít s těmito neviditelnými proudy. Stejně jako citlivý člověk pozná, když se květina trápí, chřadne a umírá, totéž platí i naopak. Je to až k neuvěření, ale květiny jsou schopny obětovat svůj život pro lásku k člověku. Když mi před pár lety umírala babička, přinesla jsem jí jednou do nemocnice květináč se zakrslými růžičkami. Byly moc krásné – spousta svěžích růžových poupátek – a sladce voněly. Babička z nich měla velkou radost, ale potěšila se s nimi pouze krátce. Květiny na pokojích byly totiž zakázány, což jsem netušila, takže jsem je musela odnést zpátky domů. "To nic, tak si je babička užije, až se vrátí z nemocnice," utěšovala mě maminka. Ačkoli v té době ještě nepadla konečná diagnóza, podvědomě jsem tušila, že k tomu už nedojde… Růžičky jsme postavili na stůl v kuchyni, přímo za okno, aby měly dostatek světla. Na tomto místě se všem květinám vždy výborně dařilo.

Oběť z lásky

Nevím, jak mě to tehdy vlastně napadlo, ale učinila jsem s růžičkami tichou domluvu: budou- li krásně kvést jako dosud, bude to pro mě znamením, že babička stále ještě bojuje, v opačném případě budu vědět, že svůj boj už vzdala. Ta myšlenka mi krátce bleskla hlavou a poté se již nikdy nevrátila. Vlastně jsem na ni docela zapomněla. Zřejmě jsem nechtěla být ani nepřímým svědkem událostí, jejichž směr jsem nebyla s to změnit. Přestože mě paní v květinářství horlivě ujišťovala, že růžičky vydrží v plném květu ještě několik měsíců, za pár dní začaly očividně chřadnout a uvadat. Okvětní lístky, předtím tak svěží a plné síly, den za dnem žloutly a usychaly, stonky se stávaly stále křehčími a zelené listy dočista zhnědly. Jako by z růžiček něco vysávalo životodárnou mízu. Zkoušela jsem všechno možné. Přestěhovala jsem květináč na jiné místo, jemně jsem nakypřila půdu, přidala jsem pár kapek hnojiva, ale marně. Prosila jsem je, aby se vzpamatovaly, ale mé prosby byly zbytečné. Jejich duše byla již na cestě do jiných světů, stejně jako duše mé babičky, a mně nezbývalo než se smířit s touto zjevnou analogií. Dodnes nevím, zda osud růžových poupátek zpečetila ona tichá úmluva, anebo šlo jen o zvláštní souhru náhod. Podvědomě však tuším, že se tato půvabná a křehká květina obětovala ve jménu lásky a soucitu, který cítila k člověku trpícímu ztrátou, jež nevyhnutelně přijde…

Květy jako útěcha

Když babička zemřela, odvezla jsem si z jejího bytu květináč s malou anturií. Měla ji doma několik let, dostala ji kdysi k narozeninám. Starala se o ni velmi pečlivě, květině se však přesto příliš nedařilo. Byla nízkého vzrůstu a za celou tu dobu vytvořila asi jen dva nebo tři květy. Chtěla jsem však mít na babičku nějakou památku, a tak jsem si květinu odvezla. Postavila jsem ji doma za okno mezi ostatní květináče. Netrvalo dlouho a anturie přímo zázračně ožila. Během krátké doby jí vyrostla spousta nových svěže zelených listů a poté začala kvést krásnými, něžně purpurovými květy. V některých dnech jsem jich napočítala až deset najednou. Bylo to k neuvěření. Z nenápadné rostlinky, která se dvakrát neměla k životu, se zanedlouho stala krásná a vzrostlá květina, která až dosud nádherně kvete. Že by opět jen náhoda? Nebo mi babička tímto způsobem poslala svůj láskyplný pozdrav, aby mě utěšila v období velkého smutku? A co když se "slitovala" sama květina a učinila vše, co je v jejích silách, abych se na život začala dívat znovu o něco radostněji?

Naše duše jsou si blízké

Časem jsem navíc zpozorovala jednu fantastickou věc. Něco, co mě naprosto ohromilo a o čem jsem dříve neměla ani tušení. Kdykoli jsem znovu začínala propadat smutku a potýkala jsem se s chmurnými myšlenkami, anturie rozkvétala více než jindy. Jako by ji poháněla neviditelná síla. Párkrát se stalo, že během jediné noci nasadila několik nových listů a přivítala mě přímo záplavou květů, které zářily víc než kdykoli předtím. Snad mě tak chtěla povzbudit, potěšit a utvrdit v přesvědčení, že život je věčný a že ve skutečnosti nekončí, jen přechází do jiných forem, jeho podstata však zůstává stále táž. Nejúžasnější na tom je, že se tímto způsobem začaly projevovat i všechny ostatní květiny: fialky, muškáty, ibišky, fíkusy… Stalo se již téměř pravidlem, že v jistých chvílích rostou a kvetou s mnohem větší intenzitou než jindy. Pokud mě občas přepadne smutek a černé myšlenky, vím téměř jistě, že na parapetu za okny mě čeká útěcha v podobě křehkých poupat, zářivých květů a svěže zelených lístků. Je to jak láskyplné pohlazení, jež k tomu, aby něžně objalo tesknící duši a pošeptalo jí svá tichá vyznání, nepotřebuje žádná slova…

Vždycky jsem milovala květiny. Už jako dítě jsem se proháněla po rozkvetlých loukách s pocitem nesmírného blaha. Šťastně jsem se brouzdala voňavým mořem maličkých pestrých démantů, jež zářily tak měkce a láskyplně, až srdce usedalo. Každá květina měla pro mě své zvláštní kouzlo. Modré zvonky mi připomínaly pohádkový chrám, v jehož nebeském blankytu sídlí láska, nachově rudé vlčí máky radost a vášeň, jež vdechují život lidským srdcím, vzrostlá divizna milující matku, jež konejší své děti v náruči utkané z těch nejsladších vůní. Milovala jsem květiny a ony mi teď moji lásku vracejí. Cením si toho úžasného přátelství, které mi skýtá radost a útěchu ve chvílích smutku, přátelství, jež neztrácí nic na své hodnotě, přestože sahá přes hranici dvou světů…