Jack Hooker, narozen v r. 1962, kdysi nesmírně populární černý hráč basketbalového týmu Chicago Bulls, se mezi svými spoluhráči a kamarády rád vychloubal svými erotickými zážitky, jichž se mu prý za pouhý týden naskytly celé desítky. Jack si až mnohem později uvědomil, že sexuální vychloubání není projevem duchovní síly, ale naopak příznakem osobní slabosti, neboť vychloubání se ženskými skalpy mu sloužilo spíše jako hojivá náplast na pošramocené sebevědomí, než aby představovalo skutečnou potřebu být promiskuitním.

Promiskuitu zprvu chápal jako nesmírné psychické občerstvení, v němž se zájmem objevoval tajuplnou dívčí i ženskou nahotu, bedlivě zkoumal svoje i partnerčiny reakce a naučil se díky sexu dosahovat příjemného psychického i fyzického uvolnění. Zprvu vůbec netušil, že fyzická láska s jediným partnerem může přinášet daleko intenzivnější prožitky, protože těla na sebe navyklá souzní mnohem lépe než těla, která nemají dostatečnou příležitost přivyknout specifikám svého protějšku.

Poměrně dlouhou dobu byl Jack přesvědčen, že orgazmus je vstupní branou k pronikání do psychického prostoru takzvaného posmrtného života. Jenže pak onemocněl a bylo mu sděleno, že je HIV pozitivní. V orgazmu už od té doby neviděl jen bránu k věčnému posmrtnému ráji, ale také symbol fyzické smrti a definitivního zmarnění života. Když mu lékaři řekli, co ho čeká a do jakého klinického obrazu se nemoc AIDS se vší pravděpodobností rozvine, zůstal zcela šokován. Nechápal, proč Bůh zasáhl lidstvo právě na tak citlivém místě, jakým je oblast erotického života. Považoval za nespravedlivé, že bude muset zemřít v tak mladém věku jen proto, že podlehl svodům sexu, že se poddal bezuzdné potřebě svého těla a přirozené zálibě ve střídání partnerek.

Později často rozmlouval s černošským protestantským pastorem Simonem Hagenem, který mu vnukl myšlenku, že Bůh si vybral nemocné AIDS jako nástroj výchovy dosud zdravých osob. Nemocní měli už pouhým svým údělem přesvědčit svoje zdravé bližní, aby napříště nehřešili. Hagenovi se ovšem nezamlouvaly praktiky některých někdejších proslulých erotických hříšníků a výtržníků, mezi něž patřila například herečka Liz Taylorová, kteří sice nabádali k takzvanému bezpečnému sexu a na potkání rozdávali prezervativy, nadále se však oddávali promiskuitě.

"Nemoc AIDS se objevila v době nesmírné promiskuity, kdy se tělo a sex staly fetiši. Každá veřejná kampaň proti zlu je vlastně neúčinná, pokud má hříšníkům zabezpečit pouze beztrestnost, avšak nepožaduje zároveň korekci škodlivého postoje," mínil pastor Hagen.

Největší uzdravující sílu má každý sám v sobě

Jack se postupně vzpamatovával z nesmírného šoku a z přízraku blížícího se zániku.

Potřeboval se vyrovnat s vlastním koncem, jenž ho měl potkat už v několika příštích letech. Nepodařilo se mu však přijmout myšlenku, že k němu smrt přichází jako trest. Spíše sám sebe přesvědčil, že blížící se smrt je nezvratným údělem, s nímž na tento svět přišel. Tato hypotéza mu nadlouho přinesla úlevu. Osudu přece nelze uniknout, uvažoval. Jenže po čase se jeho neklidná mysl začala i proti tomuto utišujícímu vysvětlení bouřit. Chtěl se smrtí bojovat, a proto vyháněl ze svého nitra vše, co zavánělo rezignací, poraženectvím či usmířením. Jenže jak vlastně bojovat, když na tomto bojišti se dosud nikomu nepodařilo zvítězit? Vždyť desetitisíce mladých a silných Američanů padaly pod kosou AIDS, aniž měly sebemenší šanci se nemilosrdnému konci ubránit.

První lékařské vyšetření, které zjistilo, že Jack Hooker je HIV pozitivní, absolvoval mladý basketbalista pouhou náhodou v roce 1987, kdy lékaři na objednávku basketbalového svazu zjišťovali úroveň cholesterolu v krevním oběhu členů všech sportovních týmů. Okamžitě po informaci lékařů, že je nakažen nevyléčitelnou chorobou, odstoupil Jack ze svého týmu a definitivně opustil profesionální sportovní dráhu. Udělal to nejen ze strachu, že by se případně jeho sportovní kolegové báli, aby je při hře čirou náhodou nenakazil. Chtěl totiž rovněž zmizet z očí veřejnosti a v osamocení se kát za jakési abstraktní provinění. Cítil se totiž být něčím vinen, když měl tak záhy zemřít! Po jistém čase si byl zcela jist, že jeho osudové provinění nespočívá jen v někdejší promiskuitě a v nezřízeném erotickém životě. Jiní přece holdovali sexu ještě mnohem bouřlivěji, ale přesto neonemocněli. Vychloubali se, že v průběhu několika let objali a pomilovali stovky dívek a nikdy se nenakazili žádnou nemocí.

Čím se tedy provinil on sám?

Za nějakou dobu dospěl k přesvědčení, že se provinil předchozím okázalým, a dokonce zpupným bezvěrectvím a výsměšným postojem k otázkám jakékoli víry. Nevěřil totiž vůbec v nic a toto přesvědčení navíc považoval za svou největší sílu. Svět nebyl podle jeho nejryzejšího názoru ani trochu tajemný, duchovní či božský. Zemi považoval za pouhou kouli, na níž vznikl život vlivem působení slunce a slané vody. Nesmírně komplikovanou duchovní nadstavbu si podle Jacka vymysleli ustrašení lidé, aby se ve vesmírné izolaci a tmě nebáli a aby dali svému nesmyslnému přežívání na zeměkouli alespoň nějaký dílčí smysl.

Na zemi podle Jackova názoru obstáli jen silní, vytrvalí, schopní a bezohlední jedinci, mezi něž se s pýchou sám řadil. Cítil, že patří mezi vyvolené, jež ostatní obdivovali a jimž se kořili.

Mnoho dnešních mladých lidí je přesvědčeno, že nevěřit v nic je snad nějaké hrdinství, napsal Jackovi pastor Hagen, na něhož se mladík ve chvíli největšího zoufalství obrátil. Nevíra však představuje téměř organický defekt, nesmírnou slabost lidského tvora. Absolutní bezbrannost hodnou lítosti, absolutní bezvýchodnost, z níž nelze uniknout. Je málem orgánovou vadou, jakou trpí například slepci. Lidé bez víry či jakékoli představy, že vše okolo nás má nějaký konečný smysl, jsou na tom podobně jako toulaví psi, jako suché stromy, jako vyschlé studny. Navíc jsou neteční, nešťastní, opuštění, jsou jako vyhnanci z ráje vysazení na opuštěném a vyprahlém ostrově. Lidé žijící naopak v přesvědčení o celkovém smyslu vlastní existence jsou vlastně neustále šťastni, protože vědí, že životní překážky jsou pouhé zkoušky, které musí překonat, aby splnili svůj pozemský úkol. Tito jasnozřiví lidé vidí totiž okolo sebe tolik přesvědčivých a pozornosti hodných poselství, signálů a zpráv o smyslu všeho okolo nás, že nemohou alespoň v něco nevěřit. Není samozřejmě potřeba vyznávat nějakého konkrétního boha, stačí věřit například v šestý smysl, v život po životě, v logickou příčinu a v logický následek svých počinů, v zákonitý vztah mezi dobrem a zlem...

Vždyť všude okolo nás existují důkazy o tom, že svět nepředstavuje pouhé materiální, ale především duchovní zákonitosti. Každý člověk si pak svou individuální víru v relativně skrytý duchovní svět může načerpat z libovolné studny. Podstatné je, aby to jednoho dne udělal, aby konečně uvěřil, že nelze jen růst jako dříví v lese...

Lze uniknout osudu?

Hagenův dopis z května 1989 znamenal pro Jacka velice význačný signál a byl prvním podnětem k proměně jeho dosavadního postoje jak ke světu, tak k vlastní nemoci. Cesta k Jackově závažnější hodnotové proměně však byla nesmírně složitá, což je pochopitelné, protože žádný mladík se snadno nesmíří s tím, že jeho mladé tělo se už záhy zasnoubí se smrtí. Na druhé straně je ovšem blízkost smrti nesmírnou pobídkou, hlubokou inspirací a podnětem k odmrštění celé řady falešných či zbytečných hodnot. Snad každý ze čtenářů této knihy byl někdy vážně nemocen a pod vlivem této nemoci byl nepochybně inspirován i k představě vlastní smrti. Tato představa většinou vyčistí mysl od stresů a přílišné životní lačnosti a zboří rovněž mnohé falešné a zcela zbytečné hodnoty. Podle mínění některých lékařů se právě tento prazvláštní představovací fenomén může někdy stát hlavní příčinou vyléčení. Jenže když se pak vlastní zásluhou, s pomocí lékařů, či zcela automaticky uzdravíme, rychle zapomeneme na předchozí přímočarý zorný úhel a postoj k vlastní smrti. Opustíme rádi a rychle roli "nevyléčitelně" nemocného a vrhneme se už jako zdraví po hlavě zpět do moře svých omylů.

Našel si vlastní cestu

Jack vysedával doma a hloubal. Navštěvoval ve večerní škole kurzy psychologie i parapsychologie. Snažil se uvěřit v existenci boží, což se mu ovšem ke smutku pastora Hagena nepodařilo. Lépe mu to šlo se čtením publikací dr. Moodyho o posmrtném životě, v němž se sice nenacházel žádný konkrétní bůh, ale spíše fyzikální veličiny, důvěrně známé z pozemského života. Moodyho knihám však opravdu uvěřil v představě, že lidská duše nemusí být nutně stejně pomíjivá jako lidské tělo. Že se snad nezkazí tak rychle jako fyzická schránka a že se možná v jakémsi absolutnu transformuje k novým formám sebeuvědomování.

Za několik dalších let Jack doopravdy upřímně uvěřil, že někde blízko nás existuje skrytý, zamaskovaný a jen těžko přístupný duchovní a věčný svět, jehož existenci uznávají a který obdivují mnohem inteligentnější, vzdělanější a zkušenější lidé, než je on sám. Přečetl si rovněž Celestýnské proroctví od Jamese Redfielda a Dethlefsenovu knihu Nemoc jako cesta. Začal také věřit, že každá nemoc může být odvratitelná, pokud její nositel pochopí, čím si ji způsobil a jakou konkrétní korekcí ve své psýše se jí může zbavit.

Pod vlivem myšlenek lidí, které sám s nesmírnou úctou označil za duchovní bytosti, se po jistém čase skálopevně rozhodl, že zahájí sebeléčbu a že začne doopravdy důsledně žít podle poznatků získaných z knih Celestýnské proroctví a Nemoc jako cesta.

Učinil tak ovšem jen kvůli přesvědčení, že současná lékařská věda je na jeho nemoc krátká a že si tudíž musí najít vlastní cestu, jež by mu umožnila i v objektivně těžké situaci relativně šťastně a plně žít. Byl si totiž zcela jist, že ti nemocní, kteří svou duši zapouzdří do pocitů beznaděje a rezignovaně v této situaci odevzdají vlastní tělo do rukou lékařů, podepsali sami definitivně svůj konečný ortel a vydali se dobrovolně do rukou smrti. Tuto svou představu si obzvlášť upevnil, když se v novinách dočetl, že jakási žena byla zasažena zbloudilou kulkou při pouliční přestřelce mezi pronásledovaným vrahem a policisty. Průstřel paže byl doslova čistý, kulka nezasáhla kost, tepnu ani nerv, a přesto žena zemřela následkem psychického šoku na základě vlastní hlubinné niterné představy, že je vážně, ba přímo smrtelně zraněna.

Přestal mít strach ze smrti

V roce 1993 napsal Jack Hagenovi, že se už přestal obávat smrti, což pastor považoval za největší a nejradikálnější proměnu Jackova nitra. Protože představa vlastní smrti se pro nevyléčitelně nemocného stala sugestivnější a vlastně svůdnější než představa dalšího života.

Jack Hooker si byl jist, že nemocný, jenž se chce za každou cenu uzdravit, musí být nezvratně přesvědčen o možnosti vlastního uzdravení, byť by se v jeho případě jednalo o smrtelnou nemoc. I když u něj diagnostikovali takovou chorobu, které dosud nikdo neunikl – AIDS.

Cvičil, běhal, plaval a jezdil na kole. Už ne však v přesvědčení, že sport je spolehlivou zárukou skvělého zdraví. Sport je zárukou pouhé fyzické zdatnosti a udržení kondice, myslel si. Zárukou zdraví je stav duše.

Věřil, že se uzdraví, třebaže se mu samozřejmě vybavovala možnost, že i přes veškerou svoji snahu o vyléčení přece jen zemře. Tato myšlenka ho však už neokrádala o nalezenou víru ve smysl všeho, tedy i ve smysl vlastní smrti.

Čas běžel dál. Počátkem července 1994 se Jack dostavil k lékařské prohlídce, při níž mu byl odebrán už bůhvíkolikátý vzorek krve. Za dva dny poté jej dr. Herbst ze státní nemocnice telefonicky požádal, jestli by se mohl k odběru krve dostavit ještě jednou, protože se objevily nějaké nesrovnalosti.

"Skutečně vážné nesrovnalosti?" zeptal se Jack dr. Herbsta.

"Opravdu vážné," odvětil lékař s úsměvem. "Nikoli však dramatické..."

Zdraví je stav duše

Dostavil se do nemocnice naprosto klidný. Byl si totiž zcela jist, že se v jeho zdravotním stavu nemoc právě teď rozvíjela do plného klinického obrazu, jenž by znamenal například sníženou odolnost vůči vstupu infekce do organizmu. Jak to mohl vědět s takovou jistotou? Později prohlásil, že ho v této jistotě podporovalo nezvratné tušení, tedy intuice.

Dr. Herbst tentokrát odebral Jackovi krev osobně a rozdělil ji do tří vzorků. Dva vzorky odeslal do centrální laboratoře, jeden pak zkoumal sám.
Nazítří přišel Jack k Herbstovi na smluvenou schůzku. Lékařův obličej zářil nadšením. "Jste HIV zcela negativní!" vykřikl a s nesmírným nadšením Jacka objal. "Zprvu jsme tomu nechtěli věřit, takže jsme vyšetření krve třikrát zopakovali. Teď však už nemáme žádné pochybnosti."

Ani další krevní testy provedené v příštích čtrnácti dnech, ani další z celkem šestnácti následných krevních odběrů realizovaných v roce 1995 a 1996 nezměnily nic na konstatování, že Jack Hooker je zcela zdráv, že se sám spontánně vyléčil z prokletí syndromu snížené imunity.

"Zdraví je stav duše," říká Jack Hooker s oblibou dodnes. Ke sportu se však už nevrátil. Přijal místo v Nadaci na pomoc nemocným AIDS, kde vysvětluje princip boje a strategii samoléčitelského postupu vůči těžkým onemocněním.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.